|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Do ženských šatů opírá se vítr
žebráci klečí nad prázdnými čepicemi
holubi pijí z kaluží na Václaváku mou tvář
a Praha odděluje zlato mlčení a hlušinu slov
na dvě hromádky času
neztratil jsem se ani nenalezl
ani v jedné z nich
jen zažívám pocit duše
když na eskalátoru na Andělu
dlouhém jako modlitba za hořící hvězdu
a nekonečném jako orgasmus, kterým se vydáváš na cestu
nemám nic než světlo na konci tunelů
a digitální jízdenku na displeji mobilu
spolu s touhou vystoupit
a konečně spálit své oči na dvě hromádky popela
spolu se vším viděným
pak slepý vstoupím dovnitř chrámu, neboť jenom tak jej opravdu spatřím
přispěji na polévku pro chudé, abych nasytil anděly
pohlédnu úkosem na ruské turisty, protože to pořád ještě ve mně je
a poprosím Boha, jestli by nešlo udělat něco s tím pivem v centru
protože ty ceny jsou nekřesťanské
a stíny pražských věží bodají jako jehly, jimiž se navěky uspávají psi
však má smrt bude, jako když zavřeš mi polibky víčka
a miluješ mne ústy
a jak na pokraji útesu
na věky věků jsem
to město se vlní ulicemi jako had se zmijími čarami autobusových zastávek na hřbetě
hlučí přítomností neonů
včerejší růže krvácí ticho
a z kohoutků kape jako z nastuzení
to voda měří v koupelnách ročním obdobím i taxikářům
když hluboko v noci semafory podobny Kyklopům
mrkají jedním okem oranžové
že přijde čas probudit ptáky v korunách
až poslední pinkl, zamkne bar
až poslední dítě dosní sen
až poslední lampa zhasne
a nad Prahou
se rozlije svítání
jako z pořezaných žil
|
|
|
