|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Toho dne si lehla naznak a čekala.
Až odšumí tráva. Až zetleje listí. Až odplují deště. Až zemře.
Ona. A s ní všechno.
Jenomže jenom na ležení naznak se neumírá.
Prý se umírá na covid.
Další den nečekala a vydala se nakazit. Covid je prý všude.
Bloumala hospodami, školami, poliklinikami. Všechny políbila.
Tak dlouho, jak jí jen dovolili.
Políbila stovky lidí a dělalo jí to šťastnou.
Nakazit se láskou je vznešená smrt.
Leží a čeká, až se objeví první příznaky.
Mezitím jí a zpívá si.
Někdy i vstane a začne tančit.
Protože lidské rty umí být tak měkké a poddajné.
Samota se v nich rozpouští jak staré nátěry v louhu.
Příznaky nepřichází. Jen lehký opar. Znaménko krásy.
|
|
|
