Telefon zazvonil přesně o půl šesté ráno a svým drnčivým zvukem vytrhl Annu z poklidného spánku. Chvíli jí trvalo, než si uvědomila kde je a co se děje, promnula si oči a otráveně telefon zvedla.
„Slámová“ ohlásila se.
„Nazdar Ani, tady Petr. Promiň, že tě tak brzo otravuju, ale volali z pořádkovýho, že prej maj na hlavním nějakou sebevraždu. Máš se tam jít kouknout.“
Anna potlačila zívnutí a přitiskla sluchátko těsněji k uchu. „A proč to neodklidí sami? Od čeho tu jsou, proč by měla kriminálka dělat jejich práci za ně?“
„Nevím, soráč. Každopádně tam po tobě strašně touží, prej je to tam fakt hustý.“
„Tak dík, Peťo“ poděkovala Anna a naštvaně praštila sluchátkem do vidlice. Ospale se protáhla a nakonec se přinutila vylézt z rozehřáté postele. Nesnášela, když ji někdo budil, zvlášť kvůli případu, který ani nespadal do její kompetence. Sebevražda přece není problém kriminálního oddělení, tak proč ji tam tolik potřebují?
Během deseti minut se oblékla a vypila hrnek silné, černé kávy, a za půl hodiny už se svým Chevroletem parkovala v blízkosti Hlavního náměstí. Hlavní příjezdová cesta byla uzavřena policejní páskou. Anna ukázala hlídkujícímu policistovi svůj odznak a když ji pustil dovnitř, zamířila ke koloně policejních vozů, dvou sanitek a asi tuctu pohřebních vozů. U jednoho z nich zahlédla své dva kolegy, Františka Horáčka a mladého, věčně vysmátého policistu, který si nechával říkat Denis, i když se ve skutečnosti jmenoval Jaroslav. Zamířila k nim a její tušení něčeho nezvyklého se ještě prohloubilo, když spatřila jejich zdrcené obličeje. I jindy veselý Denis se tvářil nanejvýš zarmouceně a v pravé ruce ždímal špičku cigarety, kterou si zapaloval jen při nejvyšším nervovém vypětí. Anna se pozdravila s oběma muži a s očekáváním se podívala na Františka, od kterého jakožto od služebně staršího očekávala alespoň základní informace. Stále totiž netušila, co se vlastně stalo, nikde neviděla žádné tělo a především jí bylo divné, k čemu je potřeba tucet pohřebních vozů u jedné sebevraždy.
„Tak do toho. O co tu jde?“ zeptala se, když se pořád neměl k tomu, aby cokoli řekl.
Místo něj odpověděl Denis. „Je to za rohem toho supermarketu támhle. Jako kolegyni ti říkám, běž se na to podívat, protože takovej masakr jsi ještě neviděla. Jako kamarádce ti říkám, nechoď tam. Je to smutnej pohled.“
Anna si ho změřila beznadějným pohledem. „Jsme v práci, bohužel.“ Otočila se a zamířila k supermarketu vzdálenému necelých sto metrů od improvizovaného parkoviště policejních vozů. Zašla za roh, kde se nacházel vchod do skladiště, a musela se přidržet zábradlí, aby neupadla. Byl to opravdu příšerný pohled. Uprostřed dvora stála stoletá lípa, kterou od pokácení chránil jen zápis v seznamu přírodních památek nebo něčeho takového, a její holé, bezlisté větve byly obsypány pohupujícími se těly oběšenců. Nebyli dva nebo tři, bylo jich přinejmenším patnáct, ne-li dvacet. Byli rovnoměrně rozmístěni po celém povrchu stromu, ve větru se pomalu přetáčeli ze strany na stranu, s oteklými obličeji a vystrčenými jazyky, jako hororové loutky v groteskní pantomimě. Připomínali slaměné panáky zavěšené ve větvích stromu, jak si je Anna pamatovala z dětství, ze zahradních slavností.
Přistoupila blíž a oběšence si pozorně prohlédla. Divné na nich bylo, že vypadali všichni stejně. Dvacetčata, blesklo jí hlavou, a proti své vůli se musela usmát. Všichni byli černovlasí, vlasy sčesané hluboko do čela, oblečeni byli také převážně v černém, občas zahlédla i růžovou, červenou nebo bílou. První co ji napadlo, byla hromadná sebevražda příslušníků nějaké sekty. Nebylo by to poprvé, co se náboženští fanatici rozhodli ukončit svůj život podobným způsobem, už měla tu čest s některými z nich jednat.
Obrátila se na koronera, dohlížejícího na dva policisty, kteří se snažili jedno z těl sundat dolů.
„Co jste zatím zjistili?“
„Nic moc, zatím to skutečně vypadá na sebevraždu, pravděpodobně se oběsili někdy během noci, řekl bych tak někdy kolem půlnoci až třetí hodiny ranní.“
„To je všechno co víte?“ divila se Anna. Zatím se nic nového nedověděla.
„Ještě víme, jak to udělali. Vylezli si na strom, přehodili oprátku a skočili z větve dolů.“
Anna si povzdechla. Raději stočila řeč na motiv sebevraždy. „Připomíná to jednání nějaké sekty, co myslíte?“
Koroner zvedl hlavu. „Ano, sekty, máte pravdu. Buď je to sekta, nebo protestní sebevražda. Vzpomínáte na pochodně v devětašedesátým? Mohlo by to bejt něco podobnýho. Jenom mě nenapadá, proti čemu by mohli protestovat, žijeme přece v demokratickým státě.“
„Člověk si vždycky něco najde,“ odpověděla Anna. „Mně dějepis nikdy moc nešel. Já jsem spíš přes matematiku. Kolik jste říkal, že jich je?“
Koroner rychle prolistoval složkou s poznámkami. „Osmnáct. Podle předběžných zjištění šestnáct dívek a dva hoši.“
„Co to znamená, podle předběžných zjištění?“
„To znamená, že víc nám ukáže pitva. Dávejte sakra pozor s tou holkou!“ vykřikl směrem k dvojici policistů, kteří se právě snažili ze stromu sundat tělo vyzáblé dívky v růžových punčocháčích.
„Tuhle sklizeň letos asi nikdo nečekal,“ ozvalo se Anně za zády, otočila se a spatřila Denise, tentokrát bez cigarety, nenuceně se opírajícího o zábradlí. Kousek za ním postával František, nepřirozeně bledý, s pohledem upřeným na lípu.
„Jo, to máš pravdu. Nenapadá tě, co by to mohlo být? Kde se tu vzalo tolik sebevrahů najednou?“ zeptala se Denise a pohledem těkala z jedné strany dvora na druhou. I přes to, jak strašný pohled to byl, nedokázala od něj odtrhnout oči.
„Troufal bych si tvrdit, že přinejmenším tuším. Ty jejich hadry, vlasy v obličeji… Je to nějakej novej styl, neteř mi o tom něco říkala, jmenuje se to nemo, nebo tak nějak…“
„Emo,“ skočil mu do řeči František.
„Jo, emo, to je ono! To jako že hodně prožívaj svoje emoce, furt brečej, a tak. Co mi říkala neteř, jsou to fakt divní lidi.“
„Počkej, počkej…“ skočila mu do řeči Anna. „To emo, to je jako nějaká sekta? Náboženství? Něco hodně radikálního, asi jako islám? Počkej, nedívej se na mě tak, tady jde o vážnou věc!“
„Hele, já fakt nevím… Já se v těchhle věcech nevyznám, nezkoušej ze mě dostat něco o sektách.“
Anně zazvonil mobil. Zvedla ho a ohlásila se. Chvíli poslouchala, když hovor skončila tak oznámila kolegům, že na policii volala matka, která od včerejšího večera pohřešuje svoji čtrnáctiletou dceru. Podle popisu má černé vlasy, piercing v bradě a chodí nápadně oblékaná.
Všichni tři pohlédli na košatou lípu, ještě stále obsypanou mrtvými těly.
„Chudák…“ zašeptala Anna. Nikdo nevěděl, jestli tím myslela mladou sebevražedkyni, nebo její matku.

Anna stála nad pitevním stolem ve sklepě městské márnice. Vedle ní si právě natahoval latexové rukavice onen nepříliš inteligentní koroner, který předešlého dne přišel na to, že se osmnáct lidí oběsilo na stromě. Z druhé strany stál František a vypadal, že se každou chvíli pozvrací, nebo rozbrečí.
„Takže začneme. Projdeme si každého zvlášť. Oběť číslo jedna. Andrea Honzíková, čtrnáct let.“
Už znali jména všech mladých sebevrahů. Nikdo z nich u sebe neměl žádný doklad, ale během dne se jim přihlásili všichni rodiče, kteří pohřešovali své potomky. Ani jedna z obětí nebyla plnoletá, nejstarší z nich táhlo na šestnáct, nejmladší dívce bylo dvanáct let. Skutečnost, že se děti samy připravily o život, dělala z hromadné sebevraždy ještě obludnější čin.
„Smrt nastala zlomením vazu, což bylo následkem prudkého tlaku vyvolaným skokem z určité výšky, zatímco byla kolem krku uvázána oprátka. K usmrcení oběti došlo okamžitě. K příčině úmrtí není myslím co dodat. A teď se podívejte sem…“ zvedl dívce obě zápěstí a přetočil je vnitřní stranou vzhůru. „Jizvy. Táhnou se po téměř celé ruce, od dlaní až sem, do poloviny paže. Na obou rukou. Některé jsou hodně hluboké.“
František se otřásl.
„Pokusila se o sebevraždu?“ zeptala se Anna.
„Možné to je, ale kromě hlubokých ran jsou tu i mělké, a tady… Podívejte,“ ukázal na kousek bílé kůže, kde se nezřetelně rýsovaly vodorovné čáry. „Vyřezaný nápis. Vyfotil jsem si ho, že se pak podívám, co to je, ale nějak jsem to nestih. Můžete se na to pak podívat.“
„Dobře,“ souhlasila Anna. „Co dál?“
„Žaludek je skoro prázdný, až na nějaký ovocný salát. V krvi žádný alkohol, žádné drogy. A ještě něco. Oběť je stále panna.“
V Anně hrklo. „Tohle snad nepatří k standardnímu vyšetření!“
„Já si jen říkal, že když je tu podezření na tu sektu, že bych se moh mrknout i na tohle. Nevíte, jací úchyláci běhají po světě,“ krčil koroner rameny a pohledem stahoval z dívky na stole prostěradlo. Anně z něj bylo na zvracení. Ještě že nejsem mrtvá, říkala si.
„Dobrá. Ještě něco?“
„Všechno. Oběť číslo dvě. Eva Podolská, třináct let.
František sotva slyšitelně zaúpěl a poodstoupil o půl kroku dál od pitevního stolu.
U všech osmnácti obětí se jednalo v podstatě o totéž. Příčina smrti byla u všech stejná, u mnoha z nich se našly řezné rány a popáleniny na různých částech těla, záněty z podomácku píchaných piercingů, nikdo z nich se před smrtí nenapil ani nezfetoval „na kuráž“.
Jen v jednom bodě si koroner odporoval. Dívek bylo třináct, chlapců pět. Když mu Anna jeho původní tvrzení připomínala, jen pokrčil rameny. Ono je to prý nakonec stejně jedno, když všichni vypadají stejně.
Když vyšli ven z márnice, navrhla Anna zajít na oběd. Pobledlý František s díky odmítl, musel domů. Pak se spěšně rozloučil, po jeho odchodu zůstala Anna stát na ulici a dívala se za ním. Nakonec pokrčila rameny a vydala se do své oblíbené restaurace.

Když přišel František domů, hned měl pocit, že něco není v pořádku. Dům byl prázdný a tichý, jen z Janina pokoje se ozývaly podivné, dávivé zvuky. Vyděsil se, vyběhl nahoru a s vidinou brčálově zelené, zvracející Jany vtrhl k ní do pokoje. Dva páry zvědavých očí ho probodly, sotva překročil práh dceřina království.
„Co je?“ protáhla obličej černovlasá Jana a shrnula si do čela pramínek vlasů. Totéž udělala i její kamarádka, která měla vlasy pro změnu protkané světlerůžovými pramínky a na krku se jí pohupovala žiletka.
„Nic,“ procedil František skrz zuby a rozhlédl se po pokoji. Vypadalo to, že je vše v pořádku, zdi byly stále stejně růžové, nikoli zelené od zvratků, jak si myslel. Dávivé zvuky se nicméně ozývaly dál.
„Co to je?“ zeptal se po chvíli, po kterou cítil rentgenový pohled své dcery. „Myslel jsem si, že tady někdo zvrací.“
„To jsou The Birthday Massacre, tati,“ odvětila Jana a ukázala směrem k malému rádiu. „Nejlepší kapela pod sluncem,“ dodala hrdě.
„Pod sluncem…“ zamumlala opovržlivě její promelírovaná kamarádka, vyměnila si s Janou krátký pohled, vzápětí obě sklopily oči k zemi a zatvářily se smutně.
František byl zmatený. Už už se chystal zajít do koupelny pro teploměr, když Jana zvedla hlavu a s nešťastným výrazem ve tváři ho požádala o dva tisíce korun na kabelku s kočičí lebkou, kterou prostě musí mít.
Dávivá hudba ztichla, nahradilo ji kozí mečení. Než se František stihl zeptat, co je to tentokrát, obě dívky z plných plic zařvaly: „AFI!“ a začaly zpívat společně se zpěvákem (Nebo zpěvačkou? Těžko říct), přičemž se držely za srdce a s přivřenýma očima vypadaly, jako před božím soudem.
František vycouval z pokoje a zavřel za sebou dveře. Normálně by mu pubertální výjevy jeho čtrnáctileté dcery připadaly směšné, dnes už ne. Ne po tom, co viděl viset na lípě a ležet na pitevním stole.

„Poslouchejte, paní Králová, kdybyste si vzpomněla na cokoli, co by nám mohlo pomoct, byli bychom vám moc vděční,“ promlouvala Anna tichým hlasem k vzlykající ženě. Seděly v útulném obývacím pokoji patřícímu manželům Královým, rodičům patnáctiletého sebevraha. Vedle Anny se neklidně vrtěl Denis, těkající pohledem z okna ke dveřím, úzkostlivě se vyhýbající očnímu kontaktu s paní Královou a jejím manželem.
Paní Králová se hlasitě vysmrkala. „Když já nevím proč to udělal, vždyť mu tady nic nechybělo! Měl všechno, na co si vzpomněl…“
„Nevšimla jste si na něm v poslední době něčeho zvláštního? Nepřidal se třeba k nějaké…“ zamyslela se, „partě?“ Se svým podezřením o sektářství se před rodiči zatím raději nezmiňovala, nicméně pověřila Františka zjištěním informací o všech aktivních sektách. Byla přesvědčena o tom, že děti byly někým zmanipulovány.
„Ne, to ne, choval se úplně stejně jako vždycky. Byl trochu zvláštní, to ano, ale kdo v jeho věku není,“ odpověděl pan Král místo své ženy, která se opět bezmocně rozplakala.
„Zvláštní? Co tím myslíte?“
„No… Vlastně jsme to nevěděli jistě, ale měli jsme určité podezření.“ Vyměnil si se svou ženou bezradný pohled. „Zase na druhou stranu, v jeho věku je hodně lidí zmatených a nakonec se třeba ukáže, že to bylo jen takové tápání, jakási honba za vlastní individualitou…“
„Co přesně máte na mysli, pane Králi?“
„Zkrátka jsme si mysleli, že náš syn je homosexuál,“ odpověděla místo manžela paní Králová, překvapivě energickým tónem. „Neměl typicky klukovské zájmy, třeba fotbal mu nic neříkal, a vypadal jinak než ostatní.“
Anna věděla, co výrazem „jinak než ostatní“ paní Králová myslí. Sama viděla, že tělo Marka Krále se nedalo na první pohled odlišit od ostatních, dívčích těl.
„Mohli bychom se podívat do Markova pokoje? Možná objevíme něco, co nám pomůže.“
„Samozřejmě,“ odpověděl pan Král a zavedl dvojici vyšetřovatelů do malého, potemnělého pokoje. Žaluzie byly zataženy, Anna i Denis museli chvíli počkat, než si jejich oči zvykly na přítmí. Teprve potom se mohli po pokoji pořádně rozhlédnout.
Byl to, mírně řečeno, zvláštní pokoj. Celá protější stěna byla zaplněna regály s cédéčky, za jejichž množství by se nemusel stydět žádný hudební obchod. Stěna po levé straně patřila plakátům hudebních skupin, jejichž názvy ani jednomu z vyšetřovatelů nic neříkaly, pravá stěna byla od stropu až k podlaze polepena fotografiemi. Teprve když přišli ke stěně blíž, poznali, že na každé z fotografií je zachycen Marek Král. Obličej, portrét, celá postava; s vlasy v obličeji, vyčesanými, s čelenkou; v proužkovaném tričku, v růžovém tričku, v černém tričku; s obrovskými slunečními brýlemi i bez nich… Anna na fotky nevěřícně valila oči.
„Slušnej egocentrista,“ prohodila po chvíli.
„No jo, už se ani nedivím, že si o něm rodiče mysleli, že je teplej. Podívej se na tohle!“ V ruce držel růžový, chlupatý polštářek.
„Teda,“vydechla Anna šokovaně, „kdyby tu nešlo o sebevraždu, připadalo by mi to i vtipné.“
Denis zběžně prolistoval několik černě počmáraných sešitů, které našel v zásuvce psacího stolu. Byly plné bolestných výlevů zmučené duše pubertálního chlapce, obzvlášť ve formě básniček a podivných nákresů.
„Teda,“ podivil se Denis, „v jeho věku jsem v šuplíku schovával porno, ne básničky.“
„Ty jsi taky neskončil oběšenej na stromě,“ opáčila Anna.
Po čtvrt hodině prohrabování osobních věcí kluka s podle všeho neuvěřitelně citlivou duší vyšli z pokoje, a jejich oči si musely pro změnu přivyknout na náhlé světlo. Kromě deníčku s básničkami, žehličky na vlasy, podivných módních doplňků a několika růžových plyšových zvířat neidentifikovatelného živočišného druhu nenašli nic, co by jim pomohlo objasnit motiv Markova zoufalého činu. Jak se vyjádřil Denis, mohl si psát alespoň deník, když měl tak citlivou duši.

„Nevzpomínáte si na nic, co by nám mohlo pomoci při vyšetřování?“ zeptala se Anna vysoké, hubené padesátnice, paní doktorky magistry Elvíry Jakubové. Ta důrazně zavrtěla hlavou a vysokým hlasem, který dral ušní bubínky, dodala: „Barbora byla velice vzpurné dítě. Nevážila si toho, co pro ni s manželem děláme. Jediné, co pro ni mělo smysl, byly přátelské styky s lidmi, kteří na ni neměli dobrý vliv.“ Její přísná tvář nabyla výrazu nelítostného soudce a kata v jedné osobě. Ani v nejmenším nevypadala jako matka, která předešlého dne přišla o dceru.
Denis i Anna byli unavení. Dům Jakubových byla jejich osmnáctá, tudíž i poslední návštěva. Paradoxně cítili, že zrovna tahle bude ta nejtěžší.
„To už tak s dětmi v jejím věku bývá,“ odtušila Anna. Paní Jakubová nevraživě nakrčila orlí nos, oči se jí zúžily do téměř neviditelných štěrbinek.
„Teď se vás zeptám, slečno vyšetřovatelko, proč je tak důležité zjišťovat okolnosti této záležitosti, když šlo o sebevraždu.“ V úzké tváři byl vidět náznak triumfu.
„Jednoduše proto, paní Jakubová, že máme důvod se domnívat, že ty děti k činu někdo navedl. Přesněji řečeno, byly zmanipulovány, zfanatizovány,“ odpověděl rychle Denis. Anna na něj vrhla varovný pohled. Neříkej nic, co by ji mohlo vyplašit, jako by říkaly její oči.
„Říkáte navedl? Tak to je absolutní nesmysl. Barbora byla, jak už jsem řekla, dítě neposlušné a problémové. Byla jen otázka času, kdy skončí jako narkomanka, nebo jako mrtvola.“
Soudce vyřkl konečný verdikt.
Anna si odkašlala a požádala matku mrtvé dívky, jestli by směli vidět její pokoj. Chladné oči úplně zmizely v uzounkých štěrbinkách, porota rozhodovala o žití či nežití. Po chvíli přikývla.
Anna s Denisem vystoupali po příkrých schodech do prvního patra, kde měla svůj pokoj dvanáctiletá Barbora. Na první pohled byl pokoj zařízený stejně stroze a nevýrazně, jako ostatní místnosti v domě, při bližším zkoumání však bylo možné rozeznat otisky duše mladé dívky. Zdi byly ověšeny nanejvýš nevkusnými obrazy, pod nimiž se skrývaly tytéž plakáty, jako v pokojích Barborčiných kamarádů. Byly k vidění i ve dvou skříních, v zásuvkách psacího stolu a pod postelí. Na psacím stole stál starý počítač. Porcelánová panenka na parapetu měla obličej počmáraný černým fixem, pod polštářem byl schovaný tlustý, růžový deníček s uzamykatelnými deskami.
„Myslím, že téhle se jako jediné nedivím, že si přehodila oprátku,“ prohlásil Denis.
„Výjimečně s tebou souhlasím,“ přikývla Anna. „Vždyť tady byla jako v pasti! Nemohla se nijak projevit, nevidím tu ani CD-přehrávač. Chudák holka. Kdo by se v její situaci neupnul na kamarády?“
Denis zvedl zamčený deníček a strčil si ho pod kabát. Anna mu na tento přestupek nic neřekla. Stejně jako on chápala, že by to mohla být jejich jediná stopa.

František zíval, div že si neroztrhl pusu. Po celodenním brouzdání po internetu, obcházením nejrůznějších psychologů, odborníků na sekty a vedoucích sekt, kteří byli ochotni mluvit s policistou, byl k smrti unavený. Když přišel domů, jeho žena se právě chystala jít spát. Vytáhl si z ledničky vychlazené pivo a pohodlně se natáhl k televizi. Po tak náročném pracovním dnu měl pocit, že si to zaslouží. Postupně se mu zavíraly oči, když se mu do ušních bubínků, jako ostrý hrot nože, zaryl hlasitý tón. Po něm následoval další a další, domem se rozezněla hlasitá hudba. František vyskočil z pohovky, jako by si až teď uvědomil, že sedí na připínáčku, a vyběhl po schodech nahoru. Nepřekvapilo ho, že hudba vychází z pokoje jeho dcery Jany. Bez klepání vtrhl dovnitř. Jana seděla u počítače zády k němu, díky hlasité hudbě ho neslyšela přijít. Zezadu k ní přistoupil a otočil knoflíkem na jednom z reproduktorů. Jana polekaně vykřikla a otočila se směrem k němu.
„Tati! Co to děláš?“
„Ztišuju ten rámus, pokud sis nevšimla. Ty nevíš, kolik je hodin?“
Jana se zatvářila ublíženě. „Vždyť to není nahlas.“
„Ne?“ Uvažoval, jestli jeho dcera nepotřebuje naslouchátko. „Co s tím počítačem vůbec ještě děláš? Máš být už dávno v posteli.“
„Ještě pět minut, musím si něco dodělat na blogu…“
„Teď hned.“
Jana otráveně vypnula počítač a ulehla do postele. Odtud probodávala Františka opovržlivým pohledem.
„Tati?“
„Ano?“
„Máš mě rád?“
„To víš, že tě mám rád.“
Jana se posadila. „Víš, tati, co by mi udělalo radost? Poslední dobou se mi moc líbí piercing, třeba do rtu, nebo tak nějak…“
František se rozesmál. „Cože, ty si chceš nechat proděravět obličej? Vždyť to vypadá odporně, a navíc, víš kolik to stojí?“
„Tatííí, prosím.“
„Řekl jsem ne.“
„Ty mě vůbec nemáš rád!“
„Ale mám tě rád, jak jsi na to přišla?“
„Protože jinak bys mi to dovolil…“
„To je hloupost.“ František už nevěděl, čím oponovat. Přistoupil k jednomu z plakátů a ukázal na něj. „Podívej se, třeba tahle slečna vypadá dobře i bez piercingu.“
Janin pohled byl zdrcující. „To je Gerard Way, tati.“
„Teda vlastně… Tenhle mladý muž…“
Jana se k němu otočila zády. František si povzdechl. Občas si říkal, jestli je ta zmalovaná, oprsklá osoba vůbec jeho dcera.

„Tak si projdeme všechna fakta,“ oznamovala Anna kolegům sedícím v zasedací místnosti policejní stanice. „Začne Horáček s tím, co zjistil včera. Prosím,“ vybídla pobledlého Františka. Od té hromadné sebevraždy s ním nebylo něco v pořádku, a Anna o něj měla strach. Zároveň však cítila, že tohle je jedna z věcí, s kterou mu nepomůže.
František se neohrabaně postavil a začal. Dohromady toho moc nebylo, nezjistil nic, co by jim mohlo pomoct v pátrání. Žádná ze sekt, jak zjistil, není soustředěna na dospívající jedince, nenutí je do životního stylu, jaký u obětí zjistili.
„Takže tudy cesta nevede,“ pokývla Anna. „Myslela jsem si to. S Denisem jsme obcházeli rodiny obětí, a zjistili jsme jedno. Každý z nich byl zastáncem jistého módního stylu, všimla jsem si, že mají na zdech plakáty stejných kapel, nosili podobné oblečení… Matka jedné dívky, myslím že to byla paní Zelená, mi řekla, že její dcera byla ímou, nebo tak něco.“
Denis se otočil na Františka. „O tom jsi přece mluvil ne? Tam, u toho stromu.“
Anna zpozorněla. „Cože? Ty o tom něco víš?“
„Ale ne, nevím nic, jen mi první pohled na ně připomněl styl, emo nebo anglicky ímou, chcete-li…“
„Počkej, počkej, proč jsi nám o tom neřekl dřív? Co je to vůbec za styl, něco jako rock? A na čem je vůbec založen?“ Anna byla ve svém živlu. Právě objevila novou stopu.
„Nepřipadalo mi to pro náš případ důležité…“ Věděl, že tahle věta je to nejhorší, co mohl vypustit z úst. Opravdu mu to nepřipadalo důležité, nebo jen zavíral oči před domněnkou, že by to mohlo být důležité?
„…od tebe bylo nezodpovědné,“ dokončovala Anna větu, jejíž začátek ve svém zamyšlení neslyšel.
Jeho rozhořčená kolegyně se sklonila nad složkou se záznamy a vytáhla vytištěnou fotografii.
„Každopádně to důležité bylo, protože tohle,“ podala mu fotografii „měla jedna z obětí vyřezané na zápěstí. Je to trochu zaostřené, aby to šlo přečíst. Doufám, že poznáváš, co to je.“
František se podíval na fotografii, a smrtelně zbledl. Na bílé kůži se jasně rýsovaly jizvy ve tvaru nápisu I LOVE EMO. Vedle něj byl jakýsi pokus o srdíčko probodnuté šípem. František zvedl hlavu a zachytil pátravé pohledy obou kolegů.
„Není mi zrovna dvakrát nejlíp,“ vydoloval ze sebe, vstal a nedbaje jejich protestů opustil místnost. Na chodbě se opřel o stěnu a těžce oddechoval. Zvedl ruku s fotografií, kterou ve spěchu zapomněl vrátit a znovu si ji prohlédl. Nemělo cenu se k tomu obracet zády a neustále ignorovat fakt, že podstatu tohoto stylu velmi dobře zná. Nešlo o žádnou cílenou manipulaci, za jeho zrodem nestála konkrétní osoba. Děti se ovlivňují navzájem, jejich nevyzrálé myšlenky mají na sebe navzájem zhoubný vliv…
Františka zamrazilo. Vzpomněl si, že poslední dobou Jana nenosí krátké rukávy.
Když se vrátil zpět do zasedací místnosti, Anna se k načatému tématu už nevracela. Pokračovala ve výčtu zjištěných informací a společných znaků obětí.
„A teď, naše nejdůležitější stopa,“ řekla nakonec, otevřela tašku a vytáhla z ní deník Barbory Jakubové. Denis se při vzpomínce na způsob jeho získání pousmál. Anna deník prolistovala a povzdechla si. „V podstatě nic, co by se týkalo případu. Spousta malůvek, denní zápisy. Poslechněte si třeba tohle: „Matka zas hysterčila kvůli punčocháčům. Je fakt děsně upjatá, a otec taky. Ráno mi zmokly vlasy, tak jsem měla celej den zkaženou náladu, ale večer mi Suzinka na icq slíbila, že mi pošle nový cd od Sunschine. Takže nakonec dobrý.“
Anna zvedla hlavu a podívala se po kolezích. Denis rozhodil rukama. „Mě to připadá jako deník úplně normální holky. Nepoznal bych z něj, že se něco chystá.“
„Jo, to máš pravdu… A přesto spáchala sebevraždu, společně s ostatními,“ řekla Anna zamyšleně. Po chvíli se rozhodla. „Dáme se do práce. Ty, Františku mi zjisti všechno, povídám VŠECHNO o tomhle stylu. Já znovu obejdu rodiče a ty se, Denisi, postaráš o to, aby o tomhle stylu všichni věděli. Očividně je hodně nebezpečný.“

Jana seděla za jídelním stolem přímo proti svému otci, který na ni smutně hleděl.
„Tak mluv,“ vyzval ji po chvíli.
Jana se nadechla. „No, záleží na tom, co chceš vědět. Emo je jedinečný styl, jeho podstatu nejde vystihnout několika větami. Je nutný ho plně pochopit, nebát se svých emocí a přijímat je jako součást života, pozitivní součást života!“ František využil její přestávky na nadechnutí a zeptal se, o čem tedy emo vlastně je.
„O emocích. My emaři prožíváme svoje negativní emoce otevřeně, nestydíme se za ně. Když má člověk depku, proč by se měl tvářit, že žádnou nemá?“
„A co mi řekneš k tomu řezání?“
Jana se zatvářila naoko udiveně. „Řezání? Jakýmu řezání?“
„Prosímtě, neříkej že nevíš, o čem mluvím. Copak se neřežete, vy, emaři?“
Jana odpovídala opatrně. „No, ano, je to náš způsob, jak vyjádřit své pocity. Ale nedělají to všichni, jen ti, kteří svoje emoce prožívají fakt opravdově.“
„A ty?“ skočil jí František do řeči. Jana se zarazila, pak váhavě odpověděla, že život je nevyzpytatelný. František se rozhodl tohle téma už nerozpitvávat. Jeho úkolem bylo pochopit myšlení emařů, tak se o to snažil.
„Víš něco o té hromadné sebevraždě na stromě?“
Jana se ošila. „Slyšela jsem o tom. Museli být moc nešťastní.“
František udeřil rukou do stolu. „To je u vás normální, že se děcka věší na stromě?! Řekni, taky se chceš oběsit?!“ křičel.
Jana se rozplakala. „Neřvi na mě, copak já za to můžu? Myslíš, že by věnovali pozornost tomu, co jim kdo říká? Že jim to nikdo nerozmlouval? To bys měl vidět, co se dělo když uveřejnili to prohlášení, úplně jim to zablokovalo stránky!“
„Jaký prohlášení?“ zpozorněl František.
Jana si utřela oči, vysmrkala se a po chvíli promluvila. „Měli svůj blog, pár z nich ho vedlo, byl to takový malý klub. Byli v něm všichni, co je nebavil život. Chtěli to ukončit.“ Odmlčela se. František správně vycítil, že teď bude lepší ji nepřerušovat.
„Ten blog fungoval pár měsíců, dávali tam povídky, básničky, různý obrázky a tak, potom ještě úvahy o tom, jaký mají depky. A pak tam dali to prohlášení. Psalo se tam, že se to rozhodli ukončit, že se… Teď nevím to datum. Že to prostě ten den ukončí. Společně.“
Nastalo ticho. Jana popotahovala a žmoulala v rukou zmuchlaný papírový kapesníček, František seděl jako zařezaný a hlava mu třeštila. Nemohl uvěřit tomu, co právě slyšel. Nezdá se mu to? Nezbláznil se? Opravdu jeho dcera právě řekla, že se pár dětí rozhodlo společně ukončit svůj mladý život, že tak učinily dobrovolně, a že o tom dokonce na internetu informovaly své vrstevníky? Zkusmo se štípl do hřbetu ruky a sykl bolestí. Napadlo ho, že už se asi doopravdy zbláznil.
„Ti co si to četli, se pak rozdělili na dvě půlky,“ pokračovala Jana. „Jedna půlka jim fandila, psali, že když je to nebaví, tak nemají důvod v tom pokračovat. Že je to jenom jejich život a jejich rozhodnutí. Druhá půlka byla proti. Rozmlouvali jim to, že prý jsou to blbý děcka, co se nudí a hledají mouchy na životě, který by jim spousta chudých záviděla. Že jsou rozmazlený a tak.“
„A měli pravdu,“ podotkl František. Schytal Janin ublížený pohled a začal pochybovat o jejím duševním zdraví. „Takže si to shrnem,“ začal po chvíli. „Ty děti se oběsily úplně dobrovolně, z žalu nad svým nešťastným životem, který byl natolik bolestivý a nesnesitelný, že už nemohly dál? Chápu to dobře?“
„Ano,“ zašeptala Jana.
„Ukázala bys mi to prohlášení?“
„Ano.“

Poslední porada skončila hádkou. Anna stále nechtěla věřit tomu, že by byly děti něčeho takového schopny z vlastní iniciativy. Nepřesvědčilo ji ani prohlášení, které den před sebevraždou uveřejnily na internetu.
„Říkám vám, že za tím někdo stojí! Nějaký magor, co se schovává v pozadí a tahá za nitky, někdo, kdo ty děti naočkoval svým podělaným fanatismem! Je to davový šílenství, s tím bychom se ostatně nesetkali poprvé, historie se vždycky opakuje. Tohle je jako nacismus, sebenenávistný nacismus s cílem zabít sám sebe! Copak to nechápete? Tady máme co dočinění s ovlivňováním, který nemá obdoby!“
„Prosímtě, Anno,“ snažil se ji uklidnit František. „Zjistil jsem si o tom úplně všechno. Všechno! Jsem znalec ema, ha ha! Ne, teď vážně. Existují i hnutí bez vůdce, vždyť to znáš. Co hippies v šedesátých letech, nebo punk v sedmdesátých? Kde máš tady vůdce, hm? Ale to je jedno, vždyť emo není žádný hnutí. Je to jenom podělanej módní styl. Celou noc jsem nespal, pročítal jsem si ty jejich ímou blogísky, a můžu ti říct, že tohle byl extrém. Náš případ byl obrovskej extrém, vždyť devadesát procent těch děcek by nebyla schopná na sebe vztáhnout ruku. Podívej se sama, jestli mi nevěříš. Anebo víš co? Seznámím tě s mojí dcerou, ha ha!“
„No jo, válím se smíchy po podlaze,“ bručela Anna. Františkovy argumenty ji zřejmě umlčely, i když po chvíli dodala, že se na internet radši podívá sama. Přesto byl případ uzavřený. Sebevražda byla spáchána z vlastní iniciativy, oběti k ní nikdo nenutil.

„Jau, tati, pusť mě, to bolí!“ kvičela Jana a ze všech sil se snažila zapřít se nohama o chodník, aby nemohli dál. František supěl, jak se ji snažil dostat z ulice do velké betonové budovy.
„Ale ano, půjdeš pěkně tam, kam patříš,“ sípal.
„Néééé! Tati, já nechci! Pomóóóc!“ Její snaha však byla marná.
O půl hodiny později vyšel František z budovy pyšnící se nápisem Ústav pro duševně choré s rukama v kapsách, vesele si pískaje. Tak, to bychom měli, řekl si.