Proč jste chtěl zfilmovat knihu Einara Karasona?
Byla to gentlemanská dohoda. Před deseti lety, když jsem pracoval na scénáři ke svému prvnímu filmu “Bílé velryby” a on zrovna psal knihu, podle níž je natočen “Ďáblův ostrov”, požádal jsem ho o pomoc. Řekl “dobrá, pokud ovšem jednou zfilmuješ knihu, kterou právě píšu”. Trvalo deset let, než jsme na tento film sehnali peníze.

Z jakého důvodu jste svou filmařskou dráhu zahájil natáčením dokumentů?
Myslel jsem, že to pro mě bude nejlepší, protože jsem nechodil do žádné filmařské školy. Zastávám též názor, že nedokážete-li zachytit atmosféru v dokumentu, potom nedokážete ani vytvořit scénu v hraném filmu. Při natáčení dokumentů jsem se mnohému naučil.

Jaký byl přechod k natáčení hraných filmů? Bylo to náročné?
Ne.Většina mých filmů obsahuje prvky pravdivého příběhu – tím se pro mě mnohé nezměnilo.

A co práce s herci?
Je to celkem snadné.

Řekněte mi něco o táboře Thule, kde se odehrává film. Zná ho na Islandu každý?
Kolem Rejykjavíku byla spousta táborů, jelikož během druhé světové války byl Island okupován asi sto dvaceti tisíci vojáky. Za mého dětství byla většina kasáren odstraněna – byli jsme nový národ, jež právě získal svou nezávislost a vláda považovala kasárna za symbol okupace.

Zbyly ještě nějaké tábory?
Ne. Musel jsem ho nechat postavit, nezbylo nic použitelného. Zbyl jen jeden tábor mimo Reykjavík a tudíž nebyl vhodný pro náš příběh.

Ve filmu je častokrát zobrazen americký vliv na Islandu. Povězte mi o tom…?
Zasáhlo to celý svět. Kdybych točil o japoncích, bylo by to stejné. Všude na světě to lidé znají. Mám však dojem, že američané jsou filmem velmi překvapeni. Neuvědomují si, jak silně jejich kultura ovlivňuje svět, protože se o to nestarají. Na besedách jsem se setkal s mnoha překvapenými lidmi. Američané se nebojí síly své kultury. Díky tomu, že na Islandu je velmi silná domácí kultura, nás americký vliv nepoškodil tak, jako jiné. Myslím, že je to trochu paradox – až ve chvíli, kdy cítíte, že něco vaši kultuře ubližuje, začnete za ní bojovat. Je to jako když potkáte československého filmaře: když byla jejich kultura ohrožena kulturou ruskou, měli neustálou potřebu se vyslovovat, vyprávět všechny možné příběhy, dělat skvělé filmy…ale poté, co jim bylo umožněno říci, co opravdu říci chtějí, přestávají být filmy důležité.

Četl jsem, že jedním z vlivů na váš film byl Viscontiho snímek “Rocco a jeho bratři”.
Byl to jediný film, který jsem pouštěl mému štábu. Vysvětloval jsem, jakou atmosféru bych chtěl mít ve svém filmu, ale nezkoušel jsem použít něco konkrétního ze zmiňovaného snímku. Myslím, že kdybych film natočil černobíle, mohl by též působit velmi dobře. Mám strašně rád staromódní filmaře jako například Johna Forda nebo Nicholase Raye, jejich starý způsob vyprávění příběhů se totiž podobá Islandským ságám, staré literatuře.

Povíte mi o filmové komunitě na Islandu?
Teď už je to lepší, jelikož se vláda rozhodla vracet 12% peněz utracených na Islandu, podobně jako to udělali v Irsku, aby přitáhli více filmařů k natáčení. Myslím, že spousta firem bude jezdit natáčet na Island. Máme všechny typy exteriérů, skvělý terén pro westerny… Vládá se též dohodla s místními filmaři, teď máme jen jeden milión dolarů na veškerou filmovou produkci za rok, ale pomalu se bude dotace zvedat až na pět miliónů dolarů v roce 2001. Bude to znamenat podporu na úrovni zhruba čtyřiceti procent rozpočtu filmu namísto současných dvaceti a to se mi zdá skvělé, protože jen tento rok produkuji sedm filmů. Tudíž v budoucnu – díky těm dvanácti procentům – uvidíte více islandských filmů namluvených v angličtině.