Víla

Nemluv. Myslím, že jsme nechali zapnutou televizi – neslyším nic, ale vlastně spoustu hluku. Hluk těl. Vzdaluješ se, přicházíš, opakuješ se,stydíš se. Nádech, výdech. Padám, zvedám se, zvedáš mě. Nechávám se, nechávám tě. Nenechávej mě!

Polibek? Teď? Teď nemůžu dýchat. Nemůžu nic. Můžu tebe.

Barva? Bílá? Stěna. Chladí. Hřeješ.

Horko. Stahuje se v podbřiškům jde do stehen a ta se vzdalují …a pevně tě tisknou.

Víla? Kde? Tančí mezi námi. Právě tě hladí. Nevidíš ji? Hladí, ladí tvé tělo, napíná ho a otáčí na záda a ty tančí, zády tančíš po prostíradle. Tančíš s ní. Tančíš nahý a tančíš se mnou.

Vláčně, unaveně, mile, jemně mě drtí. Líbá mě naše víla a voní, voní jako ty.

Tvoříš. Hněteš mě jako z těsta. Ještě pár tahů… Pár doteků… Máš torzo. Samoničiteli! Vlastním tělem rozemíláš mě na prach.

Dýchej… když já nemůžu. Dýchej, prachem obalený.

Víla je tu zas. Rytmus. Taktovka v ruce. Ona je ďábel sám…co ti to našeptávám…

Dýcháš? Dýchám. Vílo, jemně nás oviň. A ty? Ty mě pohlaď a pořádně stiskni v náručí.

Pojď. Sedneme si.

Kouříš? Ano?

Hoří…

 Vílo? – Je pryč…nese se kouřem, oknem ven, do pražských ulic a hledá nový pár

K taneční výzvě…