|
| |
 |
Návraty ztracených duší
Autor: Paula (Občasný) - publikováno 17.6.2001 (00:56:38), v časopise 20.6.2001
|
|  |
Návraty ztracených duší
„Snad jsem se vrátila k normálu“, oznámila dívka rodičům vstupující do dveří se spokojeným úsměvem na rtech. Přesto se její myšlenky nenápadně zatoulaly do nedávné minulosti, kdy procházela dveřmi jako omráčená, bez chuti k jídlu, bez chuti s kýmkoliv komunikovat. Pohroužená do svého smutku se vzdávala svých ambic a plánů, ale každé ráno se probouzela s novým odhodláním, silnějším než v předchozím dnech. Ale postupně ztrácela síly. Až je jednou ztratila zcela a musela se vzdát své identity, alespoň na těch pár týdnů, kdy se měla naučit chápat sama sebe.
Matka se starostlivě zadívala na pohublou, pobledlou dceru, která se opět na pár vteřin pohroužila do svého světa. Přitisknout ji tak k sobě. Nepustit. Bojovat s ní, a za ní…
„Jdu se na chvíli projít, stýskalo se mi..“, pookřála dívka a s něžným úsměvem se zadívala ven přes veliké okno do zahrady, která rozkvetla v plnou krásu – o kterou ona přišla. Právě o ty dny, kdy se vše vyvíjelo, rostlo, krásnělo. Zadívala se na barevné květy, zelené stromy, hustou trávu…jak málo stačí k tomu, aby se člověk opět zasnil. Dívka si povzdechla, a s přivřenými víčky se pomalým krokem loudala k lesu. Dotýkala se jehličí na mladých smrcích, a mnula je mezi prsty, aby i její kůže nasála vůni lesa. Sedla si do trávy a zahleděla se na nebe. Plující mraky opět unášely její myšlenky. Usmála se do slunce a užívala si teplých paprsků na své pobledlé tváři – je to o tolik lepší než být zavřená.
„Ahoj“ probudil ji vzdáleně známy hlas, který se blížil k její drobné postavě opřené o kmen. S potlačovanou nechutí otevřela oči a zaostřila. Byl to on.
„Ahoj“, těžce vyloudila z úst, slovíčko těžké jak olovo na jejím jazyku.
„Tak koukám, že lesní víla se nám vrátila“. Očima sledoval každý její pohyb, její oči přivřené proti ostrému slunečnímu svitu, její vlasy vlnící se v lehkém větru, který se pohupoval nad otevřenou loukou. Pozoroval její hrud´. Její útlou pánev. Dlouhé nohy mezi rozkvetlým lučním kvítím.
„Už jsem tě opravdu dlouho neviděl“, téměř šeptal a nevěděl, jestli ho slyší, nebo se zas jen oddává svému hloubání. Přiblížil se k ní a jemně se dotknul její ruky. Neodtáhla se jak očekával. To pro něj bylo znamení. Toužebně ji objal kolem pasu a políbil na pootevřené rty. Slyšel jak vzdechla a uvolnila se v jeho náruči. Sklonil se, aby ji opět ucítil na svých rtech. Ale to co ochutnal nebylo sladké. Byly to slané, trpké slzy plné hořkosti a než se nadál dívka se mu v slzách vzdalovala směrem k domkům na protější stráni.
„Počkej…“, pár kroky ji dohnal a stáhnul do svého objetí. Tentokrát se však setkal s odporem.
„Nech mě být. Už nejsem lesní víla. Jsem jiná, než si ještě stále myslíš. Změnila jsem se. Nejsem ta, za kterou mě považuješ.“, špitla přes záplavy slz. Zarudlé oči se jakoby dívaly přes jeho tělo. Byly vyhaslé, prázdné. Takové obyčejné. Kam se vytratila její vášeň, její síla, průbojnost. Neočekávané přívaly radosti a štěstí, které se střídaly s dny, kdy propadala těžkým depresím a kdy ji konejšil ve své náruči, hladil po vlasech a poslouchal její mlčenlivé zpovědi. Miloval ji právě takovou, jaká byla. Byla jiná a on se cítil jako někdo, koho potřebuje. Koho hledá, když jí je dobře i špatně. Koho nemá jako zpovědníka, ale jako citovou jistotu. Koho může obejmout, ke komu se může přitulit. U koho hledá uklidnění v polibcích. Někdo, kdo utiší její chlad. Miloval její věčnou uspěchanost. Miloval, když se po náročném dni vyčerpaně tiskla k jeho hrudi a usínala spánkem sladkých andělů. A miloval když se slzami v očích mlčky vyhledávala jeho ruku a tiskla ji na svou tvář – to měl pocit, že je milován. Tak málo to říkala, ale dávala mu to najevo v každém svém pohybu.
„Dej mi čas, abych to zjistil sám. Vždy jsi byla jiná…a takovou jsem tě chtěl. A chci tě dodnes takovou, jaká jsi.“, ale věděl, že to není pravda. Co s ní udělali? Kam jí ukryli? Před zraky tohoto světa potlačili její divokost, ukradli jí to, co v sobě nosila a dávala všem lidem okolo. Poodkrývala roušku tajemství oněch neobyčejných lidí. Otevírala obyčejným lidem stránky své duše. Za to ji trestali. Vzala jeho ruku do své dlaně.
„Já nemám čas a ty taky ne. Najdi si svého člověka, který ti dá víc než ti dávám já. Já nechci dávat, chci jen brát. Chci si půjčovat tvůj život a doplňovat jím ten svůj. Chci si vypůjčit tvé zážitky a prožít je nanečisto. Chci tě mít nablízku, ale vím, že ti to nestačí. Ty toho potřebuješ mnohem víc. Já ti víc dát nemůžu. Nemám kdy se tomu věnovat a pátrat po tom, jak se to dělá.“.
„Odmítáš se učit milovat. Odmítáš se učit být milována. Není to tak těžké. Je to snazší než se ti zdá. Nevzdávej to…“.
„Musím se toho naučit ještě tolik. Jsem začátečník ve svém životě. Student, který ještě nestačil prověřit své znalosti v tomto světě…“.
„ A proč některé znalosti a zkušenosti jsou pro tebe důležitější než ty druhé?“
Otevřela ústa, ale nevyšel z nich žádný zvuk. Slova se snad rozplynula v šumění stromů, nebo se jen prohnala jejími myšlenkami a její jazyk si s nimi nestačil pohrát. Zavřela oči, otočila se a začala se od něj vzdalovat. A on jen stál a cítil, jak ji ztrácí. Poprvé a napořád. A byl bezmocný, proti jejím prázdným pohledům, slovům. Dotekům, z kterých se nedal vyčíst žádný cit.
Cítil, jak se od něj trhá jeho láska. Jak ho opouští a nezanechává pražádnou naději na návrat.
Cítila jak ztrácí svou oporu. Svou třetí dlaň na stírání slzí, když ty zbývající dvě je již nestačí zachytávat. Jak ztrácí své druhé srdce, svou bibli rad a útěch beze slov. Svou čítanku dětství i dospělosti. Svého průvodce ztraceným městem dívčí rozpolcené duše. Pouto mezi nimi shořelo a zhltlo všechny stránky jejich knih, ve kterých ještě nedávno spolu před spaním listovali. Když jí psal odpovědi prstem na holá záda. Když konečky prstů obkresloval její rty a loudil po úsměvu. Když svými polibky hasil její touhy po neobjevených tajemstvích. Snad jako náhodou se otočila, snad jako ve snu natáhla své ruce a otočila dlaně k nebi. Usedlo na nich semínko pampelišky.
Postava u lesa se ztratila. To vítr ji rozfoukal po rozkvetlých loukách. A šumění vysoké trávy ji už nevolalo do svých hlubin, kde se skrývala jeho náruč.
Slepá a hluchá se rozběhla dolů ze svahu a měla pocit, že když se ted´ nadechne, rozplyne se v slunci…nebo alespoň sama v sobě….znovu.
|
|
|
