|
| |
 |
|  |
Setsakramentsky podmračenej den, nemyslíte??“ Anglická výchova mě nutila využívat frází o počasí vždy v situacích jako je právě tahle. Nebylo možné pronést něco víc smysluplného, počasí bylo potencionálním záchranným bodem. Bohužel. Bylo mi horko. Strašlivým způsobem mě svědil čůrek potu stékající přesně uprostřed mého čela. Bylo to jako, když doktorovi ujede proklatě špatně nabroušenej skalpel… Má filosofická vráska se stala korytem slaného potůčku…Bylo to k zešílení, chtěl jsem se otřít, ale nemohl jsem…ruce jsem měl pevně svázané za svými zády. Seděl jsem bezmocně spoutaný na židli uprostřed opuštěné tovární haly kdesi za Hollywoodem a vyčkával se ctí příchod smrti. Byl jsem ten jediný pravý muž s cejchem smrti. Jen já a čůrek potu proklatě pomalu stékající po mém čele… Vražedné dusno a příšeří v očekávání krvavé lázně… odevzdával jsem se svým myšlenkám… Nikdy nebylo lehké se vzdát - nyní jsem byl, ale v pasti a věděl jsem to. Nebyla šance na světlejší myšlenky, okolnosti tomu za nic na světě prostě nechtěly.
Vždy se dalo něco podniknout. Měl jsem stejnej výcvik jako Bond, kdysi jsme spolu byli společně zařazený do stejného výcvikového programu, právě v Anglii, jenže jeho ten sladkej ksicht prostě předurčoval k filmu a mě zbyla ta špinavá ulice. V tuto chvíli jsem znal na tři tisíce fíglů, jak se dostat ze svázaného kozelce. Nějakej McGyver by mohl leda tak slintat nad fintama, na který by nepřišel ani při tom největším průjmu ve svým životě…nebyl k tomu zkrátka a dobře „předurčenej.“ Ať už sirky v kapse nebo zapalovač, rozbití židle rozhoupáním, cokoliv, prostě jsem nemohl…věděl jsem o všech způsobech, ale bylo mi to na nic… Kolem mě stálo šest černě obrýlených goril a já neměl ani jediný kapsy z který bych vytáh nějakou tu „pomůcku“. Znali mě snad lépe než já sám, protože svléknout mě bylo to první, co je napadlo. Byl jsem pokořený, ale smrt jsem chtěl přivítat jen ze ctí, cítil jsem to jako svou povinnost. Mé já bylo menší než hlavička špendlíku, bylo mi špatně. S páskou na očích bych se sice cítil dezorientovaný, ale nemusel bych s takovou oddaností sledovat své nahé tělo a odrazy v černých brýlích těch přerostlých pitbullů… Mé pocity byly srovnatelné s jedním traumatem právě z výcviku s Bondem…
Bylo to v létě v pětasedmdesátým… zrovna jsme dostali na ozkoušení nějaký nový auta, byl to VIPER, to nejlepší, co jsem kdy řídil… Bond si vybral červený, aby mohl nabalit co nejvíc koček a na mě zbylo „slušňácký“ modrý… Spolu s auty jsme dostali i desetistránkovej návod co je na co…a co s čím a jak a podobný bláboly, který se za nic na světě prostě nečtou…to je jedno z mnoha z pravidel pořádnýho agenta. James tenkrát vyrazil se svým fárem okamžitě na Hollywood bulvár sehnat nějaký polonahý kosti a já si sednul do svýho kanclu v ruce s pravou ruskou vodkou bez ledu s jedním plátkem citrónu a studoval manuál… Ne – nebyl jsem slušnej, ne – nechtěl jsem to číst, ne – nechtěl jsem šplhat, ne – nebyl jsem srab prostě jsem se nudil…a nic jinýho tam nebylo. Televize pro nás bylo v agentským programu tabu kvůli nedovoleným informacím a v knihovně ležely akorát kapitalistický rukopisy, který mi za nic na světě prostě nešly pod kůži… Dostojevskij byl zakázanej stejně jako vodka, jenže chlast bylo vždycky jednodušší sehnat… Ne, že by jí rozdávali na každým rohu, ale zkuste si jít na černej trh a zeptat se překupníka na Nětočku Něžnavovu, zkopali by vás a ještě by si s radostí plivli. Tajil jsem svou slabost pro východ jak se dalo. Okolnosti, nic víc…jako vždycky.. systém, kterej si nevyberete, systém, do kterýho prostě nezapadáte…ostatně proto jsem dneska taky tady. Život je o kompromisech, na to jsem přišel už hodně dávno, našel jsem si místo, kde maj dobrý cigára, dobrou vodku, krásný kočky a kde na každej prd existuje v legislativě odstavec. Tady bude i pavouk za pár let odsouzenej za to, že sežral mouchu. Nicméně jsem tady doma. Jsem američan, protože dejchám jejich vzduch a při úsměvu mám mezeru mezi spodním a horním patrem širší jak jeden cenťák, čímž prostě zapadnete i kdybyste byl Mongol.
Sakra zpátky k Bondovi… no tenkrát, když já tam seděl v tom kanclu se skleničkou v ruce a s příručkou na kolenech tak se James projížděl s otevřenou střechou kdesi po Hollywoodským bulváru. Sbalil i nějakou ušlou prsatou brunetku, jak mi později vyprávěl. Zavez jí někam do hotelu, kde si s ní na úrovni užil a pak jí chtěl odvézt zpátky tam, kde jí sebral.. Jenže Bond tenkrát neměl u sebe zapalovač a tak si ta brunetka chtěla holt po vlastním rozumu zapálit ohněm co byl v tom autě… A tak si Bond jí uškvařil na pár tisíc voltů hned vedle sebe… to by, ale nebylo to nejhorší… stalo se to někde v neobydlený čtvrti, načež on okamžitě zastavil. Průser byl v tom, že on předtím stačil zavřít střechu a dveře byly na kód, kterej byl napsanej v příručce… Nikdy jsem ovšem nepochopil jak z toho auta vylez, když si odváděl do toho hotelu… Nikdy nebyl schopnej mi to vysvětlit… sakra, lámu si s tím hlavu už hezky dlouho… Každopádně dodnes se divím, že se neudusil…fuj, je mi z toho ještě špatně…když si to představím… Trvalo osm hodin než ho šefíkové našli. Dostal obdobnej trest jako já teď jenže jeho nečekal sekáček na maso, ale nový auto a manuál nahranej na diktafonu…
Rozhodl jsem se, že než napočítám stovky tak umřu… autosugesce nebo tak něco…když to může fungovat se spánkem tak pro né se smrtí, sakra…. Jedna, dva, tři, čtyři, pět, šest, sedm, osm, devět, deset, jedenáct, dvanáct, třináct, čtrnáct, patnáct, šestnáct, sedmnáct, osmnáct, devatenáct, dvacet, dvacet jedna, dvacet dva, dvacet tři, dvacet čtyři, dvacet pět, dvacet šest, dvacet sedm, dvacet osm, dvacet devět, třicet, třicet jedna, třicet dva, třicet tři, třicet čtyři, třicet čtyři, třicet pět, třicet šest, třicet sedm, třicet osm, třicet devět, čtyřicet, čtyřicet jedna, čtyřicet dva, čtyřicet tři, čtyřicet čtyři, čtyřicet pět, čtyřicet šest, čtyřicet sedm, čtyřicet osm, čtyřicet devět, padesát, padesát jedna, padesát dva, padesát tři, padesát čtyři, padesát pět, padesát šest, padesát sedm, padesát osm, padesát devět, šedesát, šedesát jedna, šedesát jedna, šedesát dva, šedesát tři, šedesát čtyři, šedesát pět, šedesát šest, šedesát sedm, šedesát osm, šedesát devět, sedmdesát, sedmdesát jedna, sedmdesát dva, sedmdesát tři, sedmdesát čtyři, sedmdesát pět, sedmdesát šest, sedmdesát sedm, sedmdesát osm, sedmdesát devět, osmdesát, osmdesát jedna, osmdesát dva, osmdesát tři, osmdesát čtyři, osmdesát pět, osmdesát šest, osmdesát sedm, osmdesát osm, osmdesát devět, devadesát, devadesát jedna, devadesát dva, devadesát tři, devadesát čtyři, devadesát pět, devadesát šest, devadesát sedm, devadesát osm, devadesát devět…
„Už jsem mrtvej??“
„Ne nejste, pane Fishi, zjistil jsem mnoho důležitých skutečností. Myslím, že máte trauma z nějaké moc ošklivé události, myslím si, ale že by bylo pro vás nejlepší hovořit o tom až na dalším sezení…“
„Sakra Mrazku, jste můj psycholog nebo jak se tomu dnes nadává tak mi laskavě sdělte proč si neustále koušu ty zasraný nehty! Platím vám za to dost krutý prachy takže sem s tím! Jo a ještě něco… proč jste jako řikal třicet čtyři dvakrát… se mě snažíte voblbnout nebo co??“
poznámka autora: Mrazek krátce proto, že se jedná o poameričtělé jméno
|
|
|
