Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Čtvrtek 28.11.
René
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
<zpátky Jak se rozhodneš, poldo? z kolekce Bohem zapomenutá Země
Autor: Micro (Občasný) - publikováno 3.8.2005 (07:49:14)
další>

1.

Jaaak ee rozodnesš, oldoo?

Tyto zvuky.

A nic víc.

 

2.

Nikdy to nebylo nic konkrétního. Usnul a spal. A když už myslel, že té noci nic nepřijde, pokaždé se ty zvuky opakovaly. Nic než ty zvuky. Žádný obraz, pouze ony.

   Občas si myslel, že je blázen, ale nikdy s tím nic neudělal.

   Tyto zvuky.

   A nic víc.

   Sny bez obrazu.

 

3.

Nebyla to moc pokojná čtvrť – vloupačky, přestřelky a prostituce – všechno tohle by mohla mít na své vizitce. A to nejen v noci.

   A ani lidé, co bydleli ve zdejších mrakodrapech, nebyli pokojní a poslušní.

   Před jedním takovým tenkrát zastavil tmavě modrý Ford s oprýskanými pneumatikami a špinavým zadním sklem. Vystoupili z něho dva chlápci. Jeden velký a ten druhý také velký. Vypadali jako kladiva.

   Vstoupili do mrakodrapu a přivolali si výtah.

   „V kolikátym že to je patře?“ vyzvídal ten velký.

   „V pátym. A šéf řikal, že se nemáme vracet bez peněz,“ promluvil druhý.

   Nastoupili do výtahu a vyjeli do  pátého poschodí.

   Vystoupili a zamířili ke dveřím na kraji chodby.

   Ten velký na ně zabušil.

   Ticho.

   Zabušil znovu.

   Zase nic.

   „Možná neni doma.“

   „Ale šéf řikal, že se nemáme vracet bez pořízení.“

   Vtom se otevřely vedlejší dveře. Stála v nich mladá černoška. Měla silnější postavu, ale oblečení nosila aspoň o číslo menší, než by jí ve skutečnosti padlo.

   „Co zas proved?“ řekla opovážlivě a kývla na muže.

   „Dluží nějaký prachy. Nevíte, jestli je doma?“

   „Toho prevíta jsem neviděla vycházet celý dny. Sotva jestli vynáší vodpadky!“

   Velký a velký na sebe tázavě pohlédli. Žena se začala vyzývavě vrtět.

   „Je to hajzl,“ pokračovala, „vždycky platí pozdě a navíc je to magor!“

   „Tak to se šéfovi líbit nebude…“ zabručel velký.

   „Dneska si s nim musíme promluvit,“ podotkl druhý.

   „Můžete na něj počkat u mě,“ nabídla mladá žena a uculila se na ně svůdným úsměvem.

   Velký a velký na sebe potutelně kývli. Oba pak vstoupili k ženě do bytu. Co se dělo za jejími dveřmi, není známo. Slyšet byly pouze zvířecí zvuky a hekání.

 

4.

Obloha nad zdejší čtvrtí byla zatažená. Mraky se po nebi sunuly jako těžké ledoborce a vítr byl ostrý jako břitva.

   Klid. – Panoval tu jako obvykle.

   Silnicemi se proháněla auta a taxíky a po chodnících spěchali lidé.

   Každodenní situace.

   Klid. – Pomalu se svého panování zřekl. Hlavní třídou zahučely sirény a během chvíle se rychlostí blesku přiřítilo nejméně tucet policejních vozů.

   Lidé na chodnících zpomalili a upřeli své pohledy na enklávu mužů zákona. Ti se z aut pohotově vyřítili a hned začali chaoticky pobíhat po okolí s červenomodrou páskou.

   Zastavili provoz a vyhnali lidi z okolí nejbližšího mrakodrapu.

   „Policejní akce!“ hulákali.

   Během okamžiku byla silnice vylidněná. V prostranství, které bylo obehnáno pásem, bylo liduprázdno. Za jeho hranicí se těsnali zvědaví pozorovatelé. Shlukovali se ve skupinkách a sledovali, co že se to právě semlelo.

   Za pár minut přijely dvě velké tmavě modré dodávky s postraním nápisem S.W.A.T. Z každé vyběhlo šest po zuby ozbrojených a zakuklených panáků. Barva, která je celé zahalovala, byla černá. Helmy na nich seděly jako přibité a v rukách se každému z nich pohupovala M4 – automatická zbraň do nepohody.

   Každá jednotka měla svého velitele. Aniž by cekli byť jen jedinou hlásku, za pomocí gest rukou a kývání hlavou se ihned přesunuli k mrakodrapu. Přitiskli se k jeho stěně a čekali, co se bude dít.

   Velitel celé akce – příslušník S.W.A.T – přistoupil ještě k nějakém chlapíkovi v hnědém kvádru a zapředl s ním rozhovor.

   „Počet rukojmích?“

   „Tři ženy a jeden muž,“ řekl černoch v kvádru.

   „Poschodí?“

   „Šesté.“

   „Rozmístěte snipery po střeše naproti a zamezte přístup tisku. Přivolejte posily, pyrotechniky a pokuste se kontaktovat s únoscem.“

   Černoch přikývl.

   „Máme rozkaz dostat všechny ven,“ vysvětlil mu velitel útvaru. Pak odešel ke zbytku jednotky.

   Zatraceně, pomyslel si, zase nějakej blázen. Stačí mi ty sny a teď ještě rukojmí v pátek ráno.

    Stačilo pár rychlých kmitů rukou (rozkazů) a obě jednotky vběhly do mrakodrapu. Čtyři muži se ihned ujali evakuace lidí ve dvou patrech nad a ve dvou patrech pod inkriminovaným místem. Zbytek jednotky přiběhl do šestého patra a pomalu se blížil ke dveřím bytu, kde by rukojmí měli údajně být.

   Velitel měl informace, že tam s nimi únosce není a proto se rozhodl pro rychlou akci.

   Pomalu se všichni připlížili až ke dveřím.

   Dva muži měli beranidlo – s rozběhem a patřičnou dávkou síly se jím opřeli do dveří.

   BUM! Rozletěly se. Velitel vběhl okamžitě dovnitř a kvapně prohlédl celou vzniklou situaci. U zdi seděli čtyři svázaní rukojmí. Uprostřed prázdné místnosti byly tři televizory a okna měla vytáhlé žaluzie.

   Ihned proto dva muži přistoupili k rukojmím, dva zatemnili okna a zbylí se rozestavili po místnosti tak, aby jistili dveře i zbytek prostor.

   „Objekt zajištěn!“ zvolal jeden z mužů.

   „Všichni rukojmí jsou v pořádku!“ řekl druhý a začal je rozvazovat z pout. Jakmile vyndal jedné ženě z pusy hadr, který jí bránil v řeči, vyjeveně spustila: „Hlavně nechoďte z tohohle pokoje ven. Vstoupili jste do pasti!“

   Jen co to velitel uslyšel, přistoupil k ní blíž a přísně se jí podíval do očí. Žena pokračovala: „Říkal to ten terorista. Přes jednu z těch televizí. Prý jakmile se někdo pokusí opustit místnost, všechno exploduje.“

   „Jak je to možný?“ vyjekl jeden ze S.W.A.T.ů.

   Otočili se na televizory. Na tom vlevo letěl vzduchem Superman. Na tom uprostřed se městem pohupoval Spiderman a na tom vpravo se noční čtvrtí prokličkovával Batman.

   „Co to má znamenat?“ zeptal se jeden z elitní skupiny.

   „Nemám tušení,“ zašeptal velitel.

   Všichni pak toporně pozorovali obrazovky.

   „Podívej se, Georgei, jestli jsou na střeše snipeři!“ rozkázal. Jeho muž ho uposlechl. Přistoupil k oknu a opatrně pootočil žaluzií. Ihned ji zase vrátil do polohy „černo“.

   „Ano pane, dva na protější střeše. Přijel už i pyrotechnik a další čtyři hlídkové vozy. Bohužel je tu i tisk.“

   Na prostřední obrazovce najednou naskočila černá barva. Pak to krátce zapískalo a objevil se obraz. Všechno vypadalo jako nějaké pozadí. Nic kloudného nebylo vidět.

   Potom zprava pomalu přispěchala plastiková postavička Supermana a začala sípavě mluvit.

   „Já jsem superhrdina a zachráním celé město!“ a třikrát to opakoval.

   Pak se jeho hlas změnil do obvyklejší tóniny.

   „Co uděláš, poldo? Místnost je obložená trhavinou. Správně. Uvnitř jsou čtyři rukojmí. Správně. A několik S.W.A.T.ů. Špatně! A víš, co se stane, když je to špatně?“ ztišil hlas a na chvíli zmlkl. Pak hlasitě vyštěkl: „BUM!

   Všichni v místnosti sebou trhli – lekli se.

   Hlas Supermana pak pokračoval: „Ne, ještě nic nevybuchlo, ale vybuchne. U dveří jsou čidla, jakmile se někdo pokusí o únik, nastane exploze. V oknech jsou čidla, jakmile se někdo pokusí o únik, nastane exploze. Co uděláš, poldo?“

   „Jak může vědět, že jsme uvnitř?“ vyhrkl jeden z elitního týmu. Velitel zakroutil hlavou.

   „Možná je tady kamera. Prohlédněte to!“

   Dva muži uposlechli rozkaz a začali místnost prohlížet.

   „Nic tu není!“

   „Ne, ne, ne! Žádná kamera,“ promluvil zase Superman. „Ale mikrofon; můžeme si hezky popovídat. Tak co, poldo, co uděláš?“

   Velitel přistoupil k oknu a rozevřel žaluzii. Chvíli si prohlížel protější budovu. Jedno patro, druhé patro, třetí, čtvrté, a okno vedle a ještě vedle a další. A konečně! V jednom okně stál nějaký muž a usmíval se. Pak mu zamával. Velitel si byl jistý, že mává zrovna jemu.

   „Tak co uděláš, poldo?“ opakoval se hlas.

   Na chvíli zavládlo ticho. Velitel se odpoutal od okna.

   „Ať tě ani nenapadne rozkázat sniperům, aby na mě zaútočili. Ano, jsem to já, ten mávající chlápek a mám pro tebe užitečnou informaci. I můj byt je napojen na senzory a jakmile se rozletí dveře nebo praskne okno, vy tam nahoře vyletíte do povětří,“ usmál se. „Tak co, JAK SE ROZHODNEŠ, POLDO?

   Velitel měl jasno – nemůže rozbít okno, nemůže se vrátit dveřmi nazpátek a nemůže únosce zabít.

   V televizi se teď místo postavičky Supermana objevil obličej muže. Zase se zasmál, jeho obnažené zuby byly celé žluté. Z očí mu sršela šílenost. Byl to on.

   „Tak co, superhrdino, dokážeš zachránit svět? Jsi tak mocný, abys zničil zlo a nastolil dobro?“

   „Co chceš? Jak můžeme zachránit rukojmí a v pořádku je vyvést. Co požaduješ?“

   „Počkej, počkej! Já přece nic nechci! Nemůžete je vyvést – to nejde. Neexistuje dobrý konec. Superhrdinové nevyhrajou. Už to chápeš?!“

   „Je šílenej!“ pošeptal jeden z jednotky svému veliteli.

   „Tak co chceš, všichni něco chcete. Žena tě opustila nebo tě nasral šéf a ty chceš jeho smrt. Nebo máš dluhy a vyřeší to milion dolarů. Co chceš?“ pobízel ho velitel. Zase si vzpomněl na svůj sen, jak že to bylo, ty zvuky? Samy ve tmě. Samy; a nic víc.

   „Ne, ne, NE! Stále to nechápeš! Já nic nechci! Nic! Já chci jen vidět, jak prohraje dobro, chápeš už to? Rozumíš mi?!“ jeho hlas začínal mít hysterické podbarvení.

   Je to magor, pomyslel si velitel, pomyslel si zbytek jednotky a pomysleli si to i rukojmí. Vlastně si to pomyslel i ten chlápek v televizi. Superman.

   „Já už tady dýl nebudu!“ zaječela žena, kterou jako první rozvázali z pout. „Já tady nechci umřít!“ vyjekla a rozeběhla se ke dveřím. V očích jí plála stejná hysterie, která sršela z toho hlasu.

   Černý panák – jeden z několika, co jich bylo v pokoji – hbitě reagoval a rozeběhl se za ženou. Těsně u dveří ji surově chytil za ruku a přirazil ji zpátky ke zdi.

   „Ať tě to ani nenapadne, všechny by nás to rozcupovalo!“ zařval na ni.

   Žena se rozplakala.

   „Ano, ano, už chápete, skvěle, skvěle! Myslím, že je čas na další superhrdiny, nejdřív pohádka, pak skutečnost…“ Poslední slovo téměř zazpíval.

   Televize se přepla. Zmizel zkřivený obličej únosce i postavička Supermana, na obrazovce se opět objevil Spiderman.

   „Kurva,“ vybafl jeden zakuklenec, „co teď, pane?“

   Velitel pozvedl M4, kterou třímal v rukách a vystřelil po televizích. Všechny se během okamžiku rozletěly na kousky. Hlasitě to zasyčelo.

   Teď je ten pravý čas na rozhodnutí! napadlo ho.

 

5.

Otevřely se dveře.

   Vyšel jeden velký muž. Usmíval se.

   Vyšel druhý velký muž. Usmíval se.

   Objevila se i žena. Ta se ale neusmívala.

   „Vy ste mi teda dali!“ hejkla po nich, ale v pozadí toho neblahého tónu bylo cítit uspokojení.

   Muži se stále usmívali a šibalsky po sobě pokukovali.

   „Teď musíme vyřídit toho prevíta vedle…“ řekl jeden; druhý přikývl.

   „Vůbec se s nim nemazlete!“ vyzvala je černoška.

   Velký se podíval na velkého. V tom pohledu bylo tolik chlapáctví a odvahy, že se i žena musela pousmát.

   Oba přistoupili ke dveřím a ještě naposled na sebe pohlédli.

   „Naperu to do něj jako před chvílí do tebe,“ špitl jeden z nich. Žena na něj hleděla s pootevřenými ústy, velký téměř slintal.

   Ne, teď už neváhal. Otočil se ke dveřím a prudce do nich kopl – přesně tak, jak to dělají policajti v televizi, napadlo ho při tom. Jakmile se jeho noha dotkla brány do vedlejšího bytu a vší silou ji rozrazila, stalo se to.

   Bylo to velkolepé, hlasité, zdrcující a burácející. I země se otřásla. Ne, poznal, že orgasmus to nebyl.

   BBUUMM!

 

6.

Nejen ve tmě. Teď i ve dne.

Ty zvuky dostaly podobu.

Jinou podobu, jasnou a předvídatelnou:

BBUUMM!



Poznámky k tomuto příspěvku
Život (Občasný) - 3.8.2005 > Zaujalo mě to, i když je to o té kruté stránce života.
Body: 5
<reagovat 
Lamarski (Občasný) - 3.8.2005 > Velký a velký ; M4 - automatická zbraň do nepohody . Přišlo mi to čtivé, jen jsou ta rukojmí.
Body: 5
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je deset + tři ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
 
 
zpátky   
0 1 (2) 3 4 5 6 7 8 11 12
   další
 

 


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter