obávám se jednoho, řekl mi spolužák, pět měsíců do maturity a za sebou týden studia buržoazních filosofů v občanské nauce, necelý půlrok do zkoušky, spolužák mi řekl: obávám se, že nás čeká rozčarování, velké a strašné rozčarování, neboť toto je pravděpodobně jen humbuk a Husák pořád sedí na Hradě; někdo by to už měl radši nahlas říct, Husák se nevzdal, byla to jen taková zkouška, jenže dneska něco takovýho řekneš, pravil spolužák, a dostaneš do držky, neboť je revoluce, národ se zdvihá a z nás jsou mesiáši na třetí vlně, řekl; moudře jsme kývali hlavami... revoluce nás velmi bavila, protože jsme pár dní nemuseli do školy; stávka, chlapi, je stávka, serte na zvonění, říkali jsme v první den revoluce, líbilo se nám, že prstama od inkoustu můžem patlat po mapě dějin, tak jsme si mohli užít vítr změny a nikoho z nás to nic nestálo – a byla to revoluce, když byla zadarmo? koňaková zmrzlina, co vydržela měsíc; bylo lepší pít na svobodu, než jen tak; rozhodně bylo dobrý kochat se nejistotou lidí, co jsme neměli rádi my a co ani vy jste je neměli rádi... - i emoční invalida musel ocenit to brumendo, plamínky, neurčitej režim... - tak se přiznávám: nepodnikal jsem za minulýho režimu vůbec žádný akce proti minulýmu režimu, občanku jsem nosil poctivě v zadní kapse spolu s dolarovkou z koženky; revoluce se mi vážně líbila, jak se lidi scházejí, ty svíčky, ohýnky já měl vždycky rád a zpívání hymny mi připomnělo, že Vlajka vzhůru letí a... šmarjájozefe, píše se rok tenaten, od slavnej revoluce je to na podzim letos čtrnáct let a v Praze se prodávají cizincům matrjošky a ruský ušanky s rudejma odznakama, protože tady jsou turisti konečně na skutečným Východě, jsme pořád to Rusko, na který byli tak zvědaví; ale my jsme chtěli budovat republiku jako průvodčí, neb se nám již v těch svobodných poměrech nechtělo dále studovat, nebo jít dokonce do továren! – ovšem to, že nás nevezmou na dráhu kvůli zraku, to jsme netušili - - - neuvidíš-li na konec vlaku, pak... - nikdy ani jeden ze svých textů nedokážeš dovést do konce, právem jej nedokončíš, žádný z tvých textů nemá právo na existenci a nejen žádný z tvých textů, ale i život od počátku do konce postrádá opodstatnění, aby byl žit... když jsem měl malomyslné dny, zachycoval jsem jen náměty pro budoucí díla, u kterých, a toho jsem si dobře vědom, vůbec nebylo jisté, že je někdy napíšu, že nebudou nakonec díly složenými z pouhých poznámek k dílům... tak mě vize profesionálního literáta pronásledovala měsíce a posléze i celé roky, psát a napsat dílo musím, je to má povinnost vůči všem, které jsem se svým záměrem seznámil... pro nesmrtelnou Linu musím vyorat brázdu svého života, říkal jsem si, musím mít pocit, že jsem zanechal vryp nenapodobitelné charakteristiky, chci, aby ten vryp byl také nesmazatelný... kdykoli a kdekoli a v přestávkách mezi spánkem mě napadaly myšlenky, které chci vetknout do svých textů, jenže jsem natolik líný si je zapisovat, že je zapomínám, denně zapomenu tolik myšlenek, říkal jsem si, Bože, jaká je to ztráta, a Bůh pravil, že je to ztráta pro lidstvo, nepochybuji, že je to skutečná ztráta pro celou civilizaci, pro kmen, který spěje po spirále, na níž je ta tvá brázda, řekl Bůh, nikoli významná, ale jsoucí, bez tvé nesmazatelné stopy by lidstvo buď po spirále nevystupovalo výš, nebo by nevystupovalo po spirále, nebo by po spirále sestupovalo, nebo cosi jako lidstvo neexistuje, neboť spirála je kmen, podél kterého se obepíná tvá skvělá a obdivuhodná Mihlava, zmije šipka, s kterou nezbloudíte; položíš chodidlo na schod, ale schod se zhoupne, sníží se do roviny se schodem předešlým, přiložíš druhé chodidlo na tentýž schod, ale schod se zhoupne a sníží se pod rovinu předešlého; protože kmen je sféra, tedy chodidlo klesne vzhledem k pozici hlavy; takto to z hlediska zrcadlové osoby, sférického těla složeného ze sedmera pekelných čaker působí melodicky, ale pozice pekelné hlavy vzhledem k pozici chodidla na stupni, který nyní změnil polohu, zhoupl se a stažením stehenního svalu vyšel vstříc kyčlím zůstává v antipoloze vůči hlavě těla ze sedmi nebeských čaker; virtuální částice, nic se tedy nemění, nemění se virtuální část Mihlava, šipka zmije, s kterou nezbloudíte, neboť ukazuje vždycky sem; jsem posedlý novými myšlenkami, rozčiluje mě, když v televizi vidím záznam některé mé divadelní hry a v monolozích říkají mé myšlenky, v takových chvílích mě přepadá malomyslnost, která sílí tak dlouho, dokud jsem ochoten se jí v mysli věnovat a věnovat se jí jsem ochoten celý život, zpravidla dlouho, dokud ovšem život trvá... je možné, že věnuji život nepodstatným věcem, že jsem opravdu přecitlivělý, že jsem se přecitlivělý narodil a má přecitlivělost je mou celoživotní omluvou, je možné že jsem se měl už dávno věnovat podstatným věcem, ale věnuji se nepraktickým, kterými jsou básně a konec filosofie... a přepadá mě úzkost, že se budu někomu podobat, že můj život byl veselý na to, aby mohlo být mé psaní dobré, pohybuji se příliš málo v undergroundu, ale bývám viděn nadměrně často v lokálním kulturním mainstreamu, což je to vůbec nejhorší, co může být; manistream, kudy jdete vy bezvýznamní; koho kopíruji? změna názvu textu z Lidství na Jihlavský román je vhodná k zaznamenání, název Jihlavský román už samotným svým vyzněním totiž dává tušit, že jde o dílo kultovní s inklinací k tradičním formám, jde o oslavu, píseň města, apologii Mihlavy a její apoteózu, světelný tanec, v němž víří tma... miluji tuto tmu, jsem schopen takového citu... bude to Jihlavský román? - ale název Lidství se mi zdá také dobrý, snad by se text mohl jmenovat Jihlavský román s podtitulem Lidství, anebo Lidství s podtitulem malými písmeny jihlavský román, první řešení by bylo více existenciální, ale nesoucí více autorské svobody, bylo by železným huculem; druhé znamená závazek...