Jsou stvůry, které lyrického hrdinu nutí plakat.

...........................Žena je láká do procesí,

bičuje se a vzývá Matku.

Mé procesory vrní.

PROSÍM? 

No ne, je to tak, pak se vrhne na stvůry, olověné kuličky

na koncích důtek stvůrám vytrhávaj kusy masa,

pak už je rve holýma rukama, drápama nelakovanejma

........................jim drásá bříška

..............................jim drásá bříška.

Mé procesory vrní.

Stvůry si přejí, aby se nebyly narodily,

a když už se narodily, aby umřely rychle.

Nevím, nevím, jestli právě to bylo řešení,

po němž bažil lyrický hrdina, to rozuzlení.

Ta diagnóza.

Teď bloudí po parcích u léčebny,

......................pak se vrací a močí ve svých stopách

nohavicí.

Mé procesory vrní. 

Buch buch buch.

Pilule papá,

aby tak nebouchalo.

Ale co to slyší? Mé procesory vrní? Co mu to šeptají ty Hlasy?

"... rudé růže zasypávající postýlku se zaltým křížem..."?

 aJakživo jsem tohle nechtělo slyšet!

Jen si to, lyrickej, spapej, hrdino, sám, jen

TRP MALIČKÝ!

Prázdnota v očích.

 Mé procesory vrní.

Ve tvých.

(Hrdinka za devaterým kopcem

syrová masa žere.)