Místnost byla nezvykle nestabilní a až záhadně rozmazaná. Jasné světlo přicházející z jedné strany se rozplývalo na tmavé stěně a postupně přecházelo ve špinavou šeď. Ticho dávalo vyniknout těžkému oddechování. Lavrin Oborovsky zamžoural a poměrně úspěšně se pokusil zaostřit. Stěna, na kterou hleděl, byl strop. Omšelý strop hostinského pokoje, jehož zašlé detaily vybarvoval svit dopoledního slunka vnikající dovnitř malým oknem. Prvé Lavrinovo zjištění, jež následovalo po určení místa, kde se nachází, bylo, že jej ukrutně bolí hlava. Matná vzpomínka na divoký průběh včerejšího večera dávala pro tento nelichotivý fakt dostatečné vysvětlení. Žádné další škody, jež utrpěla jeho tělesná schránka, se ale zatím neprojevovaly, a tak se odhodlal vstát. Odhrnul ošoupanou deku a alespoň se opřel o loket.

„Kruci…!“ vypadlo z něj udiveně, když pod sebou nahmátl tělo. Přesněji nahé ženské tělo. Rukou si promnul obličej, a pak se chytil za hlavu, jako by chtěl zastavit neúprosný rej příšerné bolesti. Ačkoliv příliš detailů v paměti nevypátral, letmé útržky toho, co se dělo v noci, jej přiměly k neznatelnému gestu uznání na adresu oné dívky. Byla drobná, štíhlá, dlouhé rezaté vlasy chaoticky roztěkané po polštáři jí zakrývaly obličej. Touhu opájet se pohledem na její ladné křivky však Lavrinovi přetrhla potřeba nějak, pokud možno rychle, se vypořádat s bolením té nepotřebné tělesné součástky na krku.

Chvilku sbíral odvahu a posadil se. Vcelku spolehlivě už poznával pokoj, ve kterém se včera odpoledne ubytoval, v rohu stál maličký stolek, na něm svícen, vedle jedna židle a na zemi se válelo plno věcí. Snadno identifikoval svůj batoh, obtížněji pak některé svršky rozházené ode zdi ke zdi.

Dívka se drobně zavrtěla a cosi zamručela. Lavrin radši honem vstal, aby se stihnul do něčeho obléct, než se jeho překvapivá spolubydlící úplně probere. Stačil najít alespoň kalhoty.

„Jejka,“ špitla dívka, když se jí podařilo odhrnout neposlušné vlasy z obličeje a trošku se rozhlédnout. Lavrin nepochyboval, že je v první chvíli obdobně zmatená, jako byl on, nicméně, že je úplně nahatá ji zjevně netrápilo. Chvilku ho zaujatě sledovala, kterak se přehrabuje hromadou oblečení.

„Dobré ráno,“ řekla nakonec spokojeně a její jemná ústa vykouzlila až podezřele milý úsměv.

Lavrin nechtěl být nijak přehnaně nezdvořilý, ale nepříjemné sucho v ústech a oprávněná obava, aby brzy neprasklo, že si ani nepamatuje její jméno, zapříčinily, že jenom zavrčel. Konečně dopnul kalhoty a začal se rozhlížet po dalších částech svého oděvu.

„Mohl bys mi prosím podat šaty,“ pokračovala zrzka příjemným tónem a ukázala kamsi do rohu na malý béžový kus látky. Lavrin se pro něj váhavě sehnul. Usoudil, že by mu materiál z něj sotva stačil na ponožky, a všemožně ho začal převracet a rozmotávat, aby v něm rozpoznal cokoliv, co se dá obléknout. Po bezvýsledném snažení prohodil tuctovou nadávku a splnil jednoduché přání.

„Děkuji,“ pronesla dívka a bez menších obtíží se umístila do těsných šateček. „V noci jsi s nima takový problémy neměl,“ pošťouchla svalnatého chlapíka.

„To jistě,“ nedal na sobě nic znát Lavrin. Jeho zoufalá snaha rozvzpomenout se na noční dobrodružství v posteli mu však přímo koukala z očí.

Dívka se poprvé začervenala. „Jsem Liana…“

„Já Lavrin…“

„Včera jsi tvrdil, že Erik…?!“ zarazila se Liana.

„Aha,“ sklonil hlavu Lavrin. Bylo mu jasné, že pokusům vymotat se z trapné situace odzvonilo, tak se rozhodl, že letmou známost alespoň důstojně ukončí omluvou. „Hele, vážně promiň, rád jsem tě poznal, ale včera jsem měl nabráno trochu víc než je zdrávo, takže…“

„To nic,“ skočila mu Liana do řeči, „však já taky.“

Oboustranné přiznání trochu uvolnilo atmosféru. Lavrin jen pokýval hlavou a sklonil se ke svým zavazadlům. „Krucinál!“ zhrozil se náhle. „Kde mám meč?!“ Zlostný pohled zakotvil na Lianě.

„No co, čím jsem asi měla večer zaplatit,“ utrousila dívka jako by nic.

„Cože?!“

„Nerozčiluj se, neměl jsi u sebe ani vindru, tak jsem hostinskýmu napovídala, že ten rezavej kus železa je vzácný meč z Tagarských jeskyní a že má velikou…“

„Ty huso pitomá!“ rozkřikl se Lavrin. „To je meč z Tagarských jeskyní…!“

Liana nasadila provinilý výraz. „Omlouvám se, ale vždyť si za to můžeš sám… Proč se pouštíš do oslav a radovánek, když nemáš peníze…?!“

Na to Lavrin nedokázal nic říct, takže akorát zase zavrčel.

„Zkoušela jsem mu nabídnout nejdřív tvůj štít, jenže za ten otrhanej cár kůže…“

„Ten otrhanej cár kůže je šupina černého draka…“

„Vážně…?“

„…a už si nech svoje blbý poznámky!“ rozhodl se Lavrin zklidnit situaci a začít přemýšlet. „Kolik máš?“

„Čeho…?“

„No peněz, pochopitelně!“

„Nevím, támhle leží můj pásek s měšcem,“ ukázala dívka kamsi na podlahu, „ale budou tam tak tři čtyři stříbrný…“

„Hm,“ zamumlal urostlý bojovník zklamaně, „propili jsme aspoň zlaťák…“

„Dva…,“ upřesnila Liana a výmluvně se zazubila.

Lavrin dlouhou chvíli uvažoval, jestli by to všechno nemohl být jenom špatný sen, ale bohužel všechno nasvědčovalo tomu, že není. Tolik práce, už byl tak blízko, a teď udělá takovou klukovinu. Času nebylo nazbyt, jestli měl ještě něco zachránit. Rukou zašátral v batohu a vytáhl malý bochník chleba.

„Snídaně do postele?“ pokusila se Liana o vtip.

Lavrin demonstrativně poklepal na kost ztvrdlým chlebem o hranu stolu. Pak vzal do ruky masivní tesák a několikrát do nepoživatelného pečiva udeřil. „Kruci!“ zaklel, když nedosáhl zamýšleného.

„Uhni se,“ vyzvala ho Liana. Aniž by čekala na jeho reakci, trochu zašermovala rukama, zašeptala jakýsi nesmysl a místností se mihl zářivý výboj.

„Tisíc ran do toho!“ zaklel Lavrin a polekaně uskočil. „Takovýhle překvápka nesnáším!“

„Promiň, ale máš, co jsi chtěl,“ poukázala zrzka na rozbitý bochníček.

„Je vidět, že jsem večer byl skutečně namol, když jsem si začal s čarodějkou…“

Liana reagovala jen potutelným úsměvem.

Lavrin sáhl po největším kusu chleba a namáhavě z něj vypáčil broušený zelený kámen. „Měl jsem ho schovaný na horší časy,“ vysvětlil a smutně se na ohromný smaragd zadíval.

„Páni!“ hvízdla dívka a už už se chystala vstát, ale nakonec se jen v bolestivé grimase chytla za hlavu.

Konečně se usmál i Lavrin. Kámen strčil do kapsy, všechny věci, jež považoval za své, spěšně nahrnul do batohu a štít si hodil přes záda.

„To jako odcházíš?!“ vyčítavě hlesla Liana.

„Musím ten šutr rychle prodat, ať můžu vyplatit meč ze zástavy,“ vymluvil se Lavrin.

„Aspoň mi podej tornu, leží támhle u dveří.“

Lavrin tak ochotně učinil. Liana se v zavadle trochu pohrabala, aby našla hedvábný černý váček. Cosi z něj vyndala a honem to šoupla do pusy.

„Co to…?“ povytáhl Lavrin obočí.

„To je na bolení hlavy…“

Lavrin v duchu zajásal. „A něco proti tomu bys neměla…?“

Čarodějka nejapnou poznámku odměnila kyselým úšklebkem a bez řečí se o vytoužený lék podělila.

Galinejským ulicím vládlo překrásné letní počasí. Sluníčko pálilo, příjemný větřík se proháněl mezi domy, čirý vzduch voněl tu dobrým jídlem, tu květinami, ponejvíce však specialitou tohoto kraje – doutníky všeho druhu. Ačkoliv Lavrina nyní hřál v měšci tučný obnos, nejisté tušení, jestli za ranním bolehlavem nestálo taky několikero „místních specialit“, jej od tohoto požitku prozatím odrazovalo. Navíc si pořád mohl tak akorát hodně nadávat za to, co vyvedl. Že za dlouhá léta ukrývaný smaragd dostal podstatně méně, než mohl, byl jenom nevyhnutelný a zanedbatelný důsledek. Čas na přehnané smlouvání či hledání obchodníka ochotnějšího zaplatit víc prostě nebyl, když hrozila ztráta všech výsledků celého dvouletého úsilí…

Rychlým krokem mířil zpátky do hostince odhodlán získat zpátky svůj meč, nezbytný to artikl pro zdar celé výpravy, v podstatě za jakoukoliv cenu. Kdyby se býval včera choval aspoň trochu zodpovědně, mohl už možná nyní být na dosah jednomu z nejhledanějších pokladů světa. V podstatě si ani nedovedl vysvětlit, proč že se vlastně pustil do pití, prostě na něj přišla dobrá nálada, někdo něco slavil, a tak se přidal. Jakým způsobem ale přišel o všechny peníze, jakkoliv jich tedy nebylo mnoho, z toho si nepamatoval vůbec nic. Ono taky nechat se sbalit čarodějkou, to je vážně trefa do černého. Zas ale kdyby to byla ona, kdo ho obral, sotva by s ním zůstávala celou noc a ráno byla tolik neodbytná.

Muselo být něco po poledni, hostinec se těšil velkému zájmu obědu chtivých hostí. Lavrin se zastavil až u výčepu. Hostinský se mu začal věnovat během chvíle. Nejdříve tázavě pozdvihl obočí, ale brzy jej neomylně identifikoval.

„Máš docela odvahu ještě se tady ukázat,“ začal pán podniku sice nadřazeně ale smířlivě a v dobré náladě. „Copak bych pro tebe mohl udělat?“

„Já tu mám od včerejška svůj meč…,“ oznámil Lavrin stroze.

„Jo tak,“ oddychl si hostinský. „No měl jsi štěstí, že se tě zastala ta dívčina, býval bych tě předal ponocnému a skončil bys ve vězení. Měl by ses vyhýbat hazardu, zvlášť tam, kde jsi poprvé.“

„Aha, tak takhle jsem přišel o peníze… No ale ta holka lhala,“ pustil se Lavrin do vyjednávání, „ten meč nestojí ani za zlámanou grešli, tak bych ti rád zaplatil útratu a vzal si ho zpět…“

„Mno, v tom případě jsi hodně ušetřil a můžeš si blahopřát…“

„Jak to?“

„Tak před hodinou tady byl nějaký podivínský cizinec, a když viděl ten meč na zdi, nabídl mi za něj dvě zlatky. To se ví, hned jsem na to kývnul, taky jsem poznal, že to je jen nějakej šunt, takže se mi krásně zaplatila tvoje útrata. A po tobě už tím pádem nic nechci, dobrý ne?“ usmál se vrchní nakonec. „Posloucháš?!“

Lavrin sebou trhnul. Zděšením se mu asi na okamžik zastavilo srdce. Kvapem ho ale popadal vztek. „Bohové!“ vyštěkl. „Co…co to bylo za chlapa?!“

Hostinský se podivil nad nečekanou reakcí, zastrašit se ale nedal a lhostejně mávl rukou. „Už se mi podobným způsobem nashromáždilo mečů několik, jestli máš zájem, udělám ti cenu…“

„U Tionova chřtánu!“ rozkřikl se Lavrin. „Jak vypadal ten zatracenej chlap, co jsi mu bouchnul ten zatracenej meč?!“

Mužík za pultem se konečně dovtípil vážnosti situace a rozhodl se vše urovnat umírněným přístupem. „Takový urostlý, v podstatě chlap jako hora, šedé oči, delší tmavé vlasy… U pasu měl snad ten největší meč, co jsem kdy viděl, až mi teda bylo divný, proč tak stojí o ten tvůj, ale co je mi po tom, že jo… A na sobě měl těžký černý…“

„…plášť dlouhý až na zem,“ skočil Lavrin hostinskému do řeči, aby dokončil tragickou informaci.

„Jo jo, mám dojem, že přesně tak nějak. Ty ho znáš?“

„Každopádně jsem teď zhola tam, kam slunce nesvítí a tráva neroste,“ povzdychl si Lavrin, částečně bezmyšlenkovitě se otočil a rozhlédl po lokále. Jeho pohled ale nemohl zakotvit nikde jinde než u usmívající se zrzky, která stála poblíž a zřejmě již delší dobu jej pozorovala. „Oprava,“ dodal Lavrin rezignovaně, „až teď… Když se daří, tak se prostě daří!“

Liana k němu udělala pár kroků, ale vysloužila si tím téměř vražedný pohled. Lavrin gestem požádal hostinského o pivo. „Kde bereš tu drzost,“ utrhl se na čarodějku, „ještě mi přijít na oči?!“

„Vždyť jsem ti říkala, že mě to mrzí, ale v tu chvíli jsem to nemohla tušit…“

„A já jsem ti říkal sbohem, tak mi vysvětli, co tě tolik upoutalo na noci strávené s opilcem, že se tě teď nemůžu zbavit?!“ Plamen hněvu alespoň částečně zmírnil hostinský, když položil na pult zpěněný korbel.

„Na účet podniku,“ dodal chlapík a odspěchal kamsi za svými povinnostmi.

Lavrin se chopil piva a svěřil mu zoufalost současného stavu se vším všudy v blahé naději, že vztek předá štafetu odhodlání nějak to ještě zachránit. Liana sebrala odvahu, přivinula se trochu blíž, a když se Lavrin pustil půllitru, taky se napila. Odpovědí jí byl jen kyselý úsměv.

„Já chápu, že to byl vzácný kousek,“ začala, „ale ty vypadáš, jako bys přišel o smysl života a ne „jen“ o meč, byť teda za hodně peněz…“

„Tak to jsi na omylu, vůbec to nechápeš…!“

„Jakpak to?“

„Ty nic nevíš o mečích z Tagarských jeskyní?“

Liana pokrčila rameny a znovu se napila. „Je jich jenom pár, mají prý magické schopnosti…“

„…a vykovali je pidimužíci v noci za úplňku,“ dodal Lavrin opovržlivě. „To jsou jenom nesmysly! Těch mečů je sedm a jejich jediná zvláštnost je, že… Ale to je vlastně teď už jedno,“ dodal.

„Nemáš hlad?“ špitla Liana. Maličko zakroutila rukou ve vzduchu, a pak jí natáhla před sebe. Z protějšího pultíku se zvedlo prkýnko s řeznickým nožem a kus uzeného bůčku.

„Krucinál, ženská nenechavá!“ zanadával Lavrin a chytil čarodějku za napřaženou paži. Všechny předměty spadly na své místo. „Nedochází ti, že se na nás kde kdo kouká…?!“

„Proč myslíš?“

„Proč asi, nemáš nosit tak krátký šaty…!“

„A ty nemáš být tak velkej…,“ uraženě štěkla Liana a znechuceně nahnula prázdný korbel, jestli z něj třeba ještě něco nevyždímá. „Jaká je teda jediná zvláštnost toho tvýho úžasnýho meče?“

Lavrinovi došlo pivo, takže jeho emoce už zase nemělo co filtrovat. „Mladá dámo, ten úžasný meč je klíčem k Uhavarově komnatě!“

„A má být…?“

„Ta je tady, v Galineu!“ Lavrin zlostně praštil pěstí do pultu. „Nebe budiž milostivo tvojí duši, protože k obsahu tvojí makovice moc nebylo!“ zahalasil a otočil se k odchodu. „Dva roky jsem jí hledal, a teď je všechno v loji!“

„Snad by…,“ namítala Liana.

„Ani se nehni!“ probodl ji rozlícený svalovec pohledem, když pojal podezření, že se snad chystá jít za ním. „Ze všech blbých ženských, co tu včera byly, já musím brnknout zrovna o tu nejblbější!“ mudroval, jak se prodíral sálem. Pro jistotu ještě zkontroloval, jestli ho zrzka nepronásleduje, a kousek ode dveří se sklonil k partě mladíků, kteří si zrovna dopřávali oběd. Namátkově vybral jednoho z nich. „Vidíš tam tu holku u výčepu?“

Mládenec chvilku nevěděl, která bije, ale pak se pousmál. „Ta, co jí kouká zpod sukně zadek?“

„Celou dobu teď do mě hučela, jak prý ti má říct, že je do tebe blázen…,“ šibalsky houkl Lavrin a urychleně si to namířil z hostince ven.

Stoletá křoviska se zdála pořád hustší a hustší, místy působila až živě a zákeřně. Lavrin po dvacáté páté zauvažoval, zda se skutečně vydal správným směrem, a podruhé vyjádřil pochybnost, že by tudy Aldaron mohl projít před ním. Jenže je to mág, a kdo ví jestli tenhle ďábelský porost tu sám nevyčaroval, aby zakryl stopy… Možné je všechno, opět se Lavrin ujistil v úmyslu pokračovat. Na levé ruce měl štít, aby se chránil před nebezpečnými větvemi, v pravé držel zahnutý tesák a odhodlaně se prosekával houštím kupředu. Bylo už jistě hodně pozdní odpoledne a únavná cesta jako by nebrala konce. Tu zatracenou mapu k Uhavarově komnatě ale luštil skoro dva roky, takže se snažil nepochybovat, že jde správně. Horší to bylo s tím, co udělá, až tam dorazí. Bude snad s Aldaronem bojovat…? To by bylo zatraceně riskantní a více než nerozumné. Jenže pokud to nechtěl úplně vzdát, nezbývalo už moc možností na výběr…

Při dalším úderu křísl tesák o kámen. V Lavrinovi zahořela naděje. Honem honem odhrnoval pichlavé šlahouny a zámotky lián a horečnatě ze skály seškrabával tlustou vrstvu mechu. Co je pod ní, vyplouvalo na povrch jen pozvolna. Pomalu se objevovala vyhlazená plocha pískovce a očekávané ornamenty. Lavrin cítil divoký tlukot srdce až v krku. Třásly se mu ruce, když z nevelké prohlubně vyškrabával hlínu a pak poblázněně pátral v batohu. Dokázal to, blesklo mu hlavou. Konečně našel drobný talisman tvarem připomínající hvězdu, akorát trochu nepravidelnou a s každým ramenem jinak dlouhým. Před osmi měsíci jej s nasazením života vytáhl z horské studně v Arentii. Ona to možná nebyla ani studna, jelikož na jejím dně ležela kostra bůhvíčeho s kostrou člověka a tímhle talismanem v hrudníku, ale už proto se Lavrin snažil na tenhle zážitek zapomenout. Tehdy to bylo vlastně poprvé, co narazil na hledače pokladů a lovce zločinců Aldarona…

Aldaron! vyděsil se Lavrin. Úplně na něj zapomněl! Náhle si byl naprosto jistý, že za ním někdo stojí a že to nemůže být nikdo jiný než ten proklatý mág…! Rychle chňapl po tesáku a prudce se otočil připraven čelit mocnému soupeři. Na okamžik zapomněl i dýchat…

Nestál za ním nikdo. Lavrin těkal očima, kam jen dohlédl, očekával Aldarona za každým listem…! Nikde nikdo.

„Uklidni se, Lavrine! Lavrine Oborovsky, uklidni se a dělej něco,“ šeptal si, aby překonal paralyzující šok a přinutil strnulé tělo k poslušnosti. Okolím znělo tajemné ticho. Jediné stéblo se nepohnulo třebas jen nepatrným záchvěvem vzduchu. Lavrinovi pomalu zase začínala kolovat krev v žilách. Zhluboka se nadechl a z čela si otřel pot. Váhavě se pak vrátil k tomu, co přerušil. Předchozí jistota a nadšení mu však už chyběly. Hvězdicovitý amulet vložil do prohlubně na kameni, kterou předtím zbavil nánosů zeminy. Jak předpokládal, tvarem si odpovídaly. Pak jemně zatlačil. V nepříjemném skřípotu se kámen dal do pohybu. Lavrin se neubránil alespoň malému gestu radosti a tvář mu rozvlnil upřímný úsměv. Rychle zapálil pochodeň, tesák uklidil za opasek, batoh si dal zpátky na záda, levou ruku obrnil černou dračí šupinou. To, o čem dva roky snil, bylo na dosah, chodba k bájnému pokladu ho vítala svou ponurou temnotou…

Nějak mu vůbec nedocházelo, že bez meče z Tagarských jeskyní nemá cenu ke komnatě chodit, tím méně že vše nasvědčuje tomu, že Aldaron ani nikdo jiný tudy před ním neprošel. Podivná euforie mu omámila mysl a živila kvapem rostoucí nedočkavost. Plápolavé světlo pochodně odhalovalo další a další schody strmě klesající kamsi do hlubin, husté závoje pavučin vrhaly bizardní stíny, jak Lavrin spěšně postupoval, jeho rychlé kroky vířily tisícileté nánosy špíny a prachu. Konečně dorazil na dno zdánlivě bezedného schodiště a rozhodl se trochu uklidnit a vydýchat. Čirý vzduch však byl ten tam, podzemní chodbě vládl pach plísně a zatuchliny. Lavrin natáhl ruku s pochodní kupředu, ale tunel pokračoval neznámo kam. Ani když se ohlédl za sebou, nedohlédl již východu. Každý nedobrý pocit však lehce podléhal neskonalému nadšení, které vyzývalo pokračovat. Lavrin tedy vykročil…

Jen se však noha poprvé setkala s podlahou, kdesi to zlověstně cvaklo a zkázonosnému řetězci příčin a důsledků se dostalo potřebného impulsu. Černou chodbou se mihl zářivý blesk. Přestože se smrtelný sled událostí odehrál během zanedbatelného zlomku okamžiku, Lavrin si stačil uvědomit spoustu věcí. Kterak si počíná neopatrně, jako by na podobné výpravě snad byl poprvé, že Aldaron před ním bezpochyby nešel, jak se doteď domníval, a spěchat je tedy zbytečné, a v neposlední řadě že komnatu stejně nedokáže otevřít, takže by udělal nejlíp, kdyby sem vůbec nelezl. Všechny úvahy ale snadno likvidoval letmý a tragický pocit bezmoci. Vražedný blesk se po strnulém bojovníkovi nekompromisně vrhnul jako lačný orel po své oběti…

Lavrin se zapotácel, když magický výboj narazil do koženého štítu. Místo ničivé exploze se ale dostavilo jen lehounké zabrnění v levé ruce. Úlek vystřídalo zmatení, a to se pak rychle měnilo ve výbuch radosti.

„Je pravá!“ jásal Lavrin. Že šupiny černých draků dokáží absorbovat magickou energii, byla známa věc, ovšem jestli je tenhle otrhaný cár kůže, který našel v nějaké sluji kdesi daleko na jihu v nehostinné poušti východního Tyru, skutečnou šupinou černého draka, o tom doteď nebyl tak úplně přesvědčen. V duchu poděkoval bohům, že včerejším radovánkám padl za oběť meč a ne štít…

Nicméně, bylo potřeba učinit zásadní rozhodnutí. Pokračovat nebo ne? Protože ale touha a zvědavost byly stále silnější než strach, případně rozum, zaujaly Lavrina dvě alternativy. Výběr z nich odložil na později. Buď dojde ke komnatě a na Aldarona si tam počíhá nebo aspoň najde komnatu, a pak půjde Aldarona vyhledat do města, aby se s ním pokusil dohodnout. Nakonec, půl pokladu je pořád lepší než nic…

Lavrin sklonil pochodeň k podlaze a pomalu začal postupovat kupředu. Každý centimetr, kam se chystal šlápnout, nejprve důkladně prozkoumal, občas odfoukl letitou vrstvu prachu, aby mu neunikl žádný detail. Chvějivé napětí mu pozvolna prostupovalo celým tělem. Po dvou letech byl tak blízko! Pochodeň prskala a pálila chomáče lepkavých pavučin. Ve světle drobného plamínku ožívala dávná tajemství zapomenutého místa. Hrobové ticho, jenž dávalo každému zvuku dramaticky vyniknout, výrazně umocňovalo tísnivý pocit, který Lavrinovi svíral hrdlo. Na každém kroku jej vítaly spousty drobných hlodavčích kostřiček zahalené šedavým závojem pavoučího vlákna, dusivý zápach hniloby byl stále hutnější. Přes nesporné známky dřívější života, nyní jako by odevšad dýchala smrt… Kamenná zeď se tu a tam vyvalila a částečně tak zablokovala chodbu. Lavrin raději vždycky sebral pár kamenných úlomků a hodil je před sebe, aby případná další pastička když tak spustila naprázdno. Teprve potom, až si byl jistý bezpečím, hromadu suti přelezl.

Opatrnost se vyplatila. Mihotavé světlo odhalilo tenounký drátek natažený mezi stěnami. Lavrin se sám pro sebe usmál. Přeci jen už ho ty desítky dobrodružství trochu vyškolily… Ještě pro jistotu propátral okolí, a pak zákeřnou strunu obezřetně překročil. Jak ale došlápl, náhle se mu pod nohou prolomila podlaha. Hlasité křupnutí ho samo o sobě tak vyděsilo, že si málem překousl jazyk. Ve snaze udržet rovnováhu se honem opřel zády o zeď, a aby v absolutní tmě byl schopen nějaké obrany, hodil pochodeň pár metrů před sebe. Pavučinový závěs na okamžik divoce vzplál a jasný plamen osvítil zlověstnou scenérii. Ze stropu se zavěšená na tlustých provazech řítila obrovská pohřebovaná kláda. Lavrin úlekem nestačil ani polknout, natož se smířit se svým osudem. Čas byl k němu ale stejně krutý jako milosrdný. Jak se pokovovaný špalek zhoupl, zvetšelé lano tíhu neuneslo a masa dřeva a železa se v ohlušujícím rachotu zaryla do země…

Lavrin si úlevný pocit dlouho neuvědomoval, protože ho mohutný oblak prachu málem zadusil. V mučivém záchvatu kašle se potácel chodbou, jen rukou se snažil udržet kontakt se zdí, aby neupadl. Tomu se říká klika, pomyslel si. Naletět a ještě vyváznout se zdravou kůží. Do třetice už by to ale projít nemuselo, přijal skálopevné rozhodnutí začít si už doopravdy dávat pozor…

Konečně byl dostatečně daleko, aby se mohl pořádně nadechnout a otevřít oči. Jelikož ale pochodeň, kterou před tím zahodil, ležela kdesi za ním a dávno zhasla, byl výsledek týž, jako by nechal oči zavřené. Pokračovat dál po tmě však byl nesmysl. Již jen odpotácet se těch pár metrů byl risk… Lavrin si sundal batoh a po paměti jej propátral. Najít pochodeň nebyl problém, křesadlo částečně ano, ale zvládl i to. Uklidňující plamínek opět zablikal do temnoty. Vzápětí Lavrin ale utrpěl takový šok, že se mu udělalo zle! Jako by mu srdce někdo drtil v zaťaté pěsti… Stál na okraji černočerné díry a snad se ani neodvažoval zjišťovat, jak je hluboká. Musel si rychle sednout, aby neomdlel. Divoce se s ním točil celý svět. Bývalo by předtím stačilo udělat o půl kroku víc a mohl si dát rande snad s bránou pekelnou…

Lavrin chvilku seděl a rozdýchával hrůzný zážitek. Tohle si bude hodně dlouho pamatovat! Na roztěkaném plameni pochodně bylo jasně vidět, jak se mu třese ruka. Mít teď u sebe kapku alkoholu, hned by si dal panáka. Teprve až usoudil, že se mu nepodlomí kolena, rozhodl se vstát a pokračovat. Propast byla možná hluboká, dlouhá však nikoliv, takže jí snadno přeskočil i s batohem na zádech a štítem na ruce. Chodba pokračovala ještě několik metrů a končila hladce opracovanou pískovcovou stěnou. Lavrin už nehodlal nic brát na lehkou váhu, a tak poctivě prozkoumal každičký ždibec podlahy.

„Hve Poterquis Núbes id Núberquis Potes Aot, ni Eo Kusto!“ stálo na zdi vytesáno drobným písmem.

„Co jest mocného slabost a slabého síla, tuto cestu střeží!“ překládal Lavrin pradávný querský jazyk, jako by to byla jeho druhá mateřština. Na své znalosti cizích, zejména pak legendárních jazyků byl náležitě pyšný. To je otázka jak pro nějakého začátečníka, usoudil po chvíli uvažování a honem si v duchu přeložil slovo „strach“. Po předchozích zkušenostech se ale pro jistotu zamyslel ještě jednou. Nerad by skončil přišpendlený nějakým tisíciletým oštěpem na zdi…

„Hérom!“ zvolal, když nedošel k jinému logičtějšímu závěru. Srdce se mu divoce rozbušilo. Chtělo se mu utéct pryč stejně jako nadšeně běžet kupředu. Tohle napětí na těch všech svých dobrodružstvích miloval nejvíc! Těžká stěna se za hlasitého burácení odsunula stranou a před Lavrinem se otevřela poměrně rozlehlá místnost. Tma však úspěšně znemožňovala určit, jak moc.

„Bohové, já jsem to zvládnul!“ rozesmál se Lavrin, i když měl chvilku pocit, že se rozbrečí. Emoce mu divoce vířily v hlavě a snadno pohlcovaly předchozí odhodlání k opatrnosti. Zvláštní, jak tahle magická zaklínadla i po letech spolehlivě fungují, pomyslel si trochu uznale, trochu pobaveně. Dál už ale nedokázal otálet a vykročil. Místnost zas moc veliká nebyla, tak osm deset metrů na šířku, na délku trochu víc. Daleko větší důležitost než rozměry mělo ale to, co bylo na jejím konci. Masivní kamenná brána s jakýmsi složitým nápisem a pod ním se dvěma škvírami, tak akorát, aby se do nich dala zasunout čepel meče. Čepel tagarského meče!

Lavrin byl tolik fascinovaný, že čtyři postavy stojící před bránou dlouho vůbec nevnímal.

„Rrchehz Pácem urs hvi nes Loxis Kustor,“ zazněl strašidelný hlas.

Lavrin sebou polekaně trhnul a konečně se zastavil. Byl jako u vytržení, když viděl svůj sen ve skutečnosti. Teprve varovná slova jej přinutila vrátit se na zem. Lavrin bojácně couvl. Před ním stáli čtyři strážci. Tak jak praví legenda, čtyři mágové stižení věčnou kletbou za provinění proti svému vládci Uhavarovi. Tedy přesněji řečeno to, co z nich za těch pár stovek, možná i tisíců let zbylo. Ohnilé kostry se zrezivělými meči v rukou. Tak jako tak, strach z nich nešel o nic menší! Stáli vzpřímeně jako důstojná stáž a podivně planoucí oči upírali na vyděšeného protivníka.

„Rrchehz Pácem urs hvi nes Loxis Kustor!“ zopakoval skřehotavě jeden z kostlivců. Nebo to možná řekli všichni naráz, jelikož se jim nepohybovala ústa, nešlo to určit.

„Rušíš klid těch, co střeží tato místa,“ přeložil si spěšně Lavrin.

„Odejdi a zapomeň, že jsi tu kdy byl!“ ozvala se další výhružka ve starobylé querštině.

„Tomu se říká jít si za svým přes mrtvoly,“ prohodil polohlasně Lavrin, a přestože váhal a hrůza mu ježila chlupy i na těch nejchoulostivějších partiích těla, zaujal bojový postoj. Před sebou začal mávat hořící pochodní.

„Nemůžeš nás zabít, jsme již dávno mrtví! Odejdi!“

Lavrin si po všech stránkách zajímavou větu několikrát přebral a zralou úvahou došel k závěru, že tahle myšlenka má hlavu i patu. Úporná snaha vymyslet, co dál, však byla násilně zahubena. Místnost osvítila oslňující záře tak ostrá, až si Lavrin musel zakrýt oči. Co se dělo, netušil, ale když světlo zmizelo a on otevřel oči, spatřil místo kostlivců jen úlomky kostí a cáry masa povalující se všude kolem. Se smíšenými pocity nejistoty se otočil a zahleděl do tmy. Rychle, velice rychle se k němu přibližoval poskakující plápolavý ohýnek. V mihotavém světle rozpoznal mohutnou postavu a matný odlesk černé oceli. Jediné, co stačil, bylo pozvednout štít v jakémsi pokusu o obranu…

Naprosto zdrcující ránu sice vykryl, ale málem mu rozlámala ruku. Pak už jen jakoby ve snu vnímal, kterak letí vzduchem, a tvrdý náraz na zem. Pochodeň mu zůstala v ruce, a jak se o něho pokoušely mdloby, sám sebe málem podpálil. Včas se trochu probral, aby se stihl přikrčit za dračí šupinu. Místností se mihl zářivý výboj a neškodně se do ní ponořil.

„Černý drak!“ zaburácel mocný hlas. „Jakým způsobem se takový nikdo jako ty dostane k takovému skvostu?!“

Lavrin byl po bolestivém pádu dost otřesený, Aldarona však neomylně poznal. Zahodil primitivní zdroj světla a rychle sáhl za opasek pro tesák. Ač pochyboval, že má vůbec nějakou šanci, strach ho donutil, ať se pokusí postavit. Když se zády opřel o zeď, částečně se mu to podařilo.

Aldaron se rozvážnými kroky přibližoval. V levé ruce držel pochodeň, v pravé meč. Dlouhý, masivní meč s čepelí z černé oceli. Zbraň mágů opředenou nespočtem divokých legend, žel bohu, povětšinou pravdivých! Meč z Tagarských jeskyní se mu pohupoval u pasu.

„Jsi moc hodný,“ promluvil mág posměšně, „že jsi mě sem dovedl, sám bych to těžko našel… Jistě, Uhavarův poklad je dost velký pro dva, ale určitě chápeš, že pro jednoho je podstatně větší…!“

„Rozumím tomu dobře,“ odsekl Lavrin. Právě si připadal jako naprostý pitomec. Byl tolik zaslepený, že ta nejjednodušší varianta ho vůbec nenapadla. Aldaron prostě vyčkával, a pak jednoduše sledoval jeho… Geniální! „Ale já bych se s tebou i rozdělil,“ zlehčil nakonec svou situaci.

Aldaron se usmál. „No aspoň že ti humor nechybí. Teoreticky bych ti za to i mohl dát šanci a nechat tě zavčasu odejít…,“ zauvažoval. „Ale asi to neudělám!“ zvrhle se zašklebil nakonec.

„Hm, ha ha,“ rezignovaně reagoval Lavrin.

„Natt aff lúcem!“ zazněla odkudsi ostrá slova a prostorem náhle letěl planoucí blesk. Aldaron se prudce otočil a instinktivně po něm ťal mečem. Blesk se hladově obtočil kolem temné čepele, až se do ní vpil jako letní déšť do vyprahlé půdy.

U vchodu do místnosti stála pohledná zrzka s pochodní v ruce. Lavrin nějak hned nevěděl, jestli se má radovat nebo nadávat. Přiznat si, že Lianu rád vidí, bylo obtížné.

Aldaron bez váhání útok oplatil stejnou mincí. Vražedný výboj se však těsně před čarodějkou roztříštil o neviditelnou zeď.

Liana zvedla ruku do výše a zakroužila prstem. „Immó drattus!“ zahlaholila.

Mág se zhrozil. V mžiku ho popadla magická síla, přitiskla mu ruce k tělu a přízračný provaz jej kvapem obmotával. Aldaron se v marné snaze o vysvobození pustil do podivného tance po místnosti. „Núló ahavis magí!“ zajódloval nakonec. Magické lano povolilo.

Ale to už se po Aldaronovi sápal Lavrin. Honem chňapl po tagarském meči a pro jistotu mága ještě přetáhl štítem po hlavě. Aldaron se v obranné reakci ohnal mečem. Lavrin uskočil, jenže se mu zapletly nohy a už se jak široký, tak dlouhý válel na podlaze.

„Krucinál!“ zaklel bojovník. Tagarský meč mu vypadl a hlasitě při pádu zařinčel.

„Hés in més!“ pohotově vyštěkla Liana a vzácný meč jí ochotně skočil do napřažené ruky.

„Kde se tady bereš?“ prohodil Lavrin, popadl tesák a rychle se dostával zpátky na nohy.

„Kde se vzala, tu se vzala,“ odvětila Liana s úsměvem jakoby nic a přešla k bráně do komnaty.

„Nikdy bych nečekal, že to řeknu, ale díky,“ připustil Lavrin. V obraném střehu se postavil mezi čarodějku a rozzuřeného mága.

To co se však Aldaronovi zračilo v očích, už se snad ani rozzuřený výraz nazvat nedalo. „Co si o sobě vůbec myslíte?!“ zařval. „Sesmažím vás oba jako topinky!“

„No můžeš to zkusit,“ vrátil mu posměšek Lavrin. Dobře věděl, že jej dračí šupina ochrání i před nejsilnějšími kouzly, a kdyby se s ním Aldaron pustil do křížku, měla by ho Liana na lopatě. Všechno hrálo pro ně!

„Eo Esferbis ór Atghrabia Sítem Hórer Ghitt rvem id Eo Utferbis Vivexz phró Styrltú né Garrant,“ četla dívka nápis na bráně.

„Jsem na vás opravdu upřímně zvědav,“ pokračoval Aldaron v narážkách. Lavrina to nechávalo klidným.

Liana chvilku přemýšlela. „To znamená „Pravá cesta vede na druhou stranu rychleji, protože levá život napořád nezaručí“,“ odhadla správný překlad a bez váhání vnořila meč z Tagarských jeskyní do pravé škvíry na dveřích.

Aldaron ztuhl.

„Néééé!“ zaječel Lavrin, honem se otočil a odstrčil Lianu stranou. Zděšení se v něm mísilo se zlobou, zloba umírala pod tíhou zklamání. Vida meč zatnutý v pravé díře rychle po něm skočil. Popadl omšelý jílec a vší silou zatáhl. „Kruci…,“ vypravil ze sebe přidušeně, když meč povolil a on v ruce držel jen jílec se záštitou a zanedbatelným zbytkem čepele.

Liana se jenom výmluvně zazubila.

„No tak v tom případě vám přeju příjemný večer,“ zhodnotil situaci Aldaron. Rukama provedl rozmáchlé gesto, přičemž zamumlal grandiózně nesrozumitelnou a složitou větu. Ve vzduchu se objevil veliký planoucí obdélník, nápadně připomínající dveře. Mág do něj bez váhání vskočil a zmizel. Stejně jako vzápětí jeho úniková cesta.

„Na co čekáš?!“ křikl Lavrin. „Udělej to taky!“

„To neumím,“ zkroušeně pokrčila Liana rameny.

„Tisíc shnilých makrel!“ zaklel Lavrin. Vytrhl čarodějce z ruky pochodeň a rozeběhl se k východu. Místnost se začala chvět.

Dívka chvilku zmateně mžourala, pak si do ruky vyčarovala intenzivně zářící kuličku a dala se na útěk též. „Je tam díra, dej pozor!“ křikla před sebe.

„Vím,“ neurvale zavrčel Lavrin. Propast přeskočil, a jestli do ní ta zatracená zrzka spadne, mu bylo upřímně jedno. Vědomí nebetyčného průšvihu ho hnalo kupředu. Stále silnější chvění přešlo záhy v divoké otřesy. Ze stěn vypadávaly kameny, ze stropu se sypaly zbytky letitých trámů a haldy hlíny. Hromový rachot Lavrinovi prozrazoval, že se mu za zády řítí celá podzemní stavba. „Bohové, proč zrovna já…?!“ stačil zanadávat mezi tím, co plival kvanta smetí. Strach ho nutil zrychlovat, ač mu ubývalo sil. Bezhlavě se hnal podzemní chodbou a skutečnost, že by snadno mohl zase spustit nějakou zapomenutou past, nebral v potaz. Kdyby se zastavil, stejně by jeho dny byly v mžiku sečteny. Tuny hlíny, písku a kamení nezadržitelně pohřbívaly pradávné tajemství a neváhaly s sebou vzít i nevítané narušitele.

Konečně schody, zajásal Lavrin, a přestože se mu nedostával dech, bral je nahoru po třech. „Co je mocného slabost a slabého síla…,“ vzpomněl si najednou a hořkost mu dodala další špetku odhodlání. V oblacích prachu mu povážlivě skomírala pochodeň, tudíž běžel téměř po tmě a co chvíli zakopl. Přesto se mu hrozivé apokalypse alespoň částečně dařilo unikat. V marné naději stále vzhlížel před sebe, očekával, že již musí v dáli uvidět denní světlo. Možná už je venku tma, napadlo ho, a proto východ z tunelu nekontrastuje s okolní temnotou. Další alternativy ale nedomyslel. V plné rychlosti narazil do zdi. Tělem mu projela omračující bolest a zapraskání několika kostí mu přivodilo nesnesitelnou agonii. Jak byl oslepený prachem a hlínou, vůbec ve slabém světle pohasínající pochodně neviděl, že už je u brány z podzemí a že je zavřená…

Slabě vnímal, kterak padá několik schodů dolů. Zřejmě jenom díky pudu sebezáchovy se mu podařilo neomdlít. Příšerně ho bolelo snad úplně všechno, nohu měl nejspíš zlomenou v koleni a v puse cítil plno krve. Neohrabaně se ale škrábal zpátky, ačkoliv si byl už téměř jistý, že teď zemře. Východ byl zatarasen tím velikým pískovcem s ornamenty jako původně. Lavrin začal horečnatě lovit v batohu a hledat hvězdicovitý amulet. Snad ho jenom při všech těch pádech neztratil! Burácivý rachot řítících se útrob jeskyně už byl smrtelně blízko. Lavrinovo zoufalství se stupňovalo, úlomky kamení mu již padaly na hlavu. „Bohové! Musí tady být!“ zapištěl a z batohu vyhazoval, co mu přišlo pod ruku, jen aby ten proklatý talisman našel. Ohromný balvan spadl těsně vedle něho a hned za ním další. Strop už v podstatě neměl na čem držet a otřesy byly silnější a silnější a stále blíž a blíž. Lavrin se možná rozbrečel, ale nejspíš si to neuvědomoval. A hvězda z horské studně v Arentii nikde! Bezmoc a zmar provázely poslední okamžiky mladého dobrodruha…

Hutná mračna prachu náhle prozářilo světlo. Hned na to z temnoty vyběhla zrzavá čarodějka. „Pozor!“ houkla na bezradného bojovníka. „Tarras gorr!“ vyslovila zaklínadlo a praštila se pěstí do dlaně druhé ruky. Pískovcový masiv, jenž po staletí chránil vchod do tajuplné chodby, se v ohlušující explozi rozletěl na milion kusů. Liana skočila. Lavrin se bez váhání vrhl za ní…

Jen to šlo, oba se drápali na nohy. Z podzemí se valil oblak hlíny a trosek. Zemětřesení kácelo stromy a rozrývalo půdu. Liana běžela. Lavrin se navzdory poraněním pokoušel o totéž…

„…„ór Atghrabia Sítem“ neznamená na druhou stranu, ale na odvrácenou stranu!“ vyváděl Lavrin. „To znamená jako do podsvětí, jestli to pořád nechápeš!“ Když ho opustil strach o život, dostavil se v plné síle nevídaný vztek. „A „rvem id“ přeložit jako protože, to jsem v životě neslyšel! Co za analfabeta tě tu querštinu učilo?!“

„Ble ble ble,“ zamumlala uraženě Liana.

„„Rvem id“ v kombinaci se záporem na konci věty znamená „ani tak“ nebo „leč ani“! Do pytle!“ Lavrin si osudovou frázi donekonečna omílal a tak tak se bránil potřebě Lianu na místě zaškrtit. „Pravá cesta vede k smrti rychleji, leč ani levá věčný život nezaručí, už ti to dochází?!“

„Ano, ano, dochází,“ trpělivě si sypala popel na hlavu čarodějka.

„Proč ses do toho vůbec hrnula, když seš střevo?!“

„Chtěla jsem ti pomoct, nevěděla jsem, že ten jazyk umíš…“

„Ohó, tak nevěděla…!“

„Jinak oceňuji tvou neskonalou vděčnost za to, že jsem ti zachránila život,“ vracela invektivy Liana.

Lavrin zavrčel. „Kde ses tam vůbec vzala?“ obrátil list.

„No co, on sledoval tebe a já jeho…“

„Takže takový všichni sborem za tim prvnim… Ach jo,“ povzdychl si Lavrin. „Dva roky jsem tomu obětoval, a nakonec abych byl rád, že jsem to přežil…“

„Neblázni. Stávají se horší věci…“

„To nepochybně! Jako třeba potkat neodbytnou čarodějku Lianu…!“ dodal hned Lavrin.

Dívka se rozesmála. Ať se na to Lavrin díval jak chtěl, její smích byl milý. Příjemně zněl malebným podvečerem za tichého šumění vlahého vánku. Oranžový kotouč slunce v dáli mizel za obzorem a čirý vzduch je vítal v pohádkové krajině lesů, luk, jezer, hor a dobrodružství čekajících s otevřenou náručí všude kolem. Život, který Lavrin tolik miloval, byl stále před ním, a skýtal mnohé vyhlídky na lepší časy, přinejmenším na teplou večeři v hostinci.

„Kam půjdeme?“ zeptala se Liana po chvíli.

„Není tolik důležité kam, jako spíš to, že každý jinam!“ tvrdošíjně odporoval Lavrin.

„Ale prosím tě,“ špitla dívka rozverně a obtočila se mu kolem ruky.

„Hele, nezkoušej to na mě!“

„To není zkouška, to je naostro,“ zažertovala Liana a trochu si poskočila, aby mu zvládla dát pusu na tvář. Pak se k němu schoulila jako malé dítě.

„Přísahám,“ zahrozil Lavrin smířeně, „přísahám, že tě jednoho dne roztrhnu na tři kusy!“ Levou rukou ji nenuceně objal kolem ramen a opíraje se o dubový klacek belhal se prašnou cestou dál k městu. Napříště aby se rovnou poohlížel jen po pokladech, které jsou dost velké pro dva…