Z jezer,
obloha zívala letem volavek ptáků –
hrudníkem z popela prorazit
hrdelní kost,
vzpříčenost večera, nepolklé slzy.
Ze jezer, z jezera
Jezerní panny jdou, a dámy jezerní. Něco se blíží.
Se stromů svěšují sítě už suché.
A tempem orkánu žene se
álejí, polyká šustivé listí
kaštanů a lip. A sílí tím, tím spolykaným listím sílí,
běsní a šílí. Sílí.
Tma houstne, tma na lavičku sedne, a on
otvírá v běhu ústa, cestičku drhne bradou,
do sebe souká tu tmu.
Do útrob člověka-mlže.
Vím,
na podzim kaštany marnotratné
házejí okem po leckom, ber, sbírej...
Vyrvi si žebro, jestli ho máš, vytluč mu, šmírákovi!
Aby se nedíval, až budeš si
to žebro hladit, laskat
& hníst, až zkusíš ukrýt se pod ním.
Jestli ho máš, můj neobratlý hochu.
Ráno,
rozpuknou lastury,
ostatní taky ukážou měkké
maso, mlži se probouzjí.
Ten který je nejblíž:
Že ho má, že ho má –
my nevěříme.
