více jak pětadvacet let
mně nikdo nepohladil
po vlasech jak ty
je vítr ledový na hřbetech
Beskyd i Karpat
hory Slunečnice
sám sebe slyšel jsem naříkat
když vložili tě do truhlice
vatry na Vsetínských vršcích
nikdy už tak neplály
byl jiný dotek žen
byť rády to dělaly
když strom ztratí kořeny
v den kdy utichl kafemlýnek
už jsi tu nebyla
jen vůně ze vzpomínek
na Štědrý večer
Pán na vždy sfoukl svíci
pasáčkům sešlých z hor
odvál beranici
a ledy v Bečvě
koryto vyhloubily
táta v skrytu plakal
nevěděl jak mi říci
štafetu převzal jsem
ten vůz teď povleču
ogar z Valach z krví od bačů
a malá Terezka ptá se :
„ táto z čeho větve raší?“
z bídy člověčí
a písní ze salaší
svět plný skokanů
v zakopané kádi
kolem Vsacanu smuteční hosty řadí
chlapec myslel, že je to jen hra
hra na schovávanou
zhasnutá svíce
že rozhoří se ráno
včera jsem hlas tvůj slyšel
pět vteřin před rozvodem
ač Terezku mi vezmou,
že přesto spolu budem
v opavské katedrále
mne ovanuly beskydské poryvy
jako ty ve sny věřím
zrozené z modlitby
i mne volají hory
opouštím všechny klíny
někde v Karolínce
ulehnu na pastviny
kde ledový vítr na hřbetech
Beskyd i Karpat
hory Slunečnice
bloudit po poušti
vlastní identity
- né děkuji, nikdy více
|