rozšířená verze článku, vydaného 25.října v týdeníku Naše rodina

  První film Petra Vachlera sliboval zábavnou, mírně morbidní oddychovou podívanou, opírající se o komiky Jaroslava Duška a Petra Čtvrníčka. Naplnit tento záměr se však bohužel tvůrcům nepodařilo.

  A přitom měli našlápnuto dobře. První ukázky ze života rodiny Mukových, kterou kromě tří dospělých bratrů, dvou manželek a jedné dcerušky tvoří rázovitý venkovský otec, maminka a devadesátiletá babička, dávaly slibovat dobrou zábavu. Když nejstarší z bratrů v Duškově podání plánuje, jak by se do babičkou zděděné majestátní hrobky všichni pěkně poskládali, zdá se, že nás očekávají příjemně strávené dvě hodiny.

  V lehkém tempu plyne celá první část filmu - ať už jde o snahu ošidit babičku a hrobku prodat, manželskou erotiku za úplatu, patálie s králíčkem pro dcerku  či dohady dvou bratrů (Duška a Marka Daniele) o smyslu duchovního hledání. Pěkné rozhovory typu: „Tím králíkem by sis mohl vylepšit karmu!“ „Proč bych měl opravovat králíkem karmu?“ nebo poznámky jako „To je kanibalismus, jíst někoho se jménem!“ se tu snadno zadřou pod kůži. Do značné míry se tak děje zásluhou představitelů - velmi slušní jsou tu herecky kromě zmiňované dvojice také Lenka Krobotová jako chladná Duškova manželka a Vlastimil Dušek jako otec rodiny, jehož civilní projev tvoří příjemný kontrast k projevu ostatních. (Spolu s projevem někdejší taktéž neherečky, zajímavě vyzrálé krasavice filmů 60.let Věry Křesadlové, v roli jeho ženy.)

  Někde před polovinou se ovšem film láme, dostává do křeče, ze které už do konce nevybředne. Ve chvíli, kdy se část rodiny sejde k vánočnímu posezení u tatínka na venkově, se situace začnou neúnosně natahovat, příběh ztrácí tempo a bohužel i humor. Nekonečné hádky rodiny s bratrem vegetariánem, který odmítá jíst rybu, střídá rádoby absurdní situace, kdy otec na ulici zemře a bratři pak usazují ke stolu jeho mrtvolu. Nikterak nový motiv (u nás vyzkoušený například v „Braku“ Karla Spěváčka), navíc nepojatý nijak originálně.

  Vzápětí umírá i Duškův hrdina - sražen autem třetího bratra, Petra Čtvrtníčka, který se tak konečně dostává na scénu. Domněle mrtvý bratr se ale v krematoriu probírá a získává tak svůj „přesčas,“ kdy zjišťuje manželčinu nevěru, podívá se na situace z odstupu a začne nový život. Toto vážně míněné mravokárné ladění se ovšem zcela míjí s původním duchem filmu.

  Vachler vytahuje na povrch nejrůznější rekvizity, na scéně se objevují nové postavy včetně břišní tanečnice, jasnovidky, konferenciéra kabaretu v podání Martina Zbrožka a také zcela zbytečného druhého milence Mukovy ženy (Tomáš Matonoha). Všechno to ale nikam nesměřuje, veškeré hemžení ukazuje jen na režisérovo zahledění do sebe a možná také okouzlení tím, že vůbec točí celovečerní film. Konečně se objevivší Petr Čtvrtníček je zde potom tak matný, až se nechce věřit, že se díváme na komika. Rovněž Krobotová ztrácí svůj ironický nadhled z první části a stává se jen půvabnou dekorací.

  Taktéž ony vtipné výroky už tu téměř vymizely, a nemnohé pokusy o ně vyznívají dosti rozpačitě (babiččina reakce na větu „Zavoláme havrany“ slovy „My máme cvičený havrany?“).

 Až samotný závěr podává aspoň jakés takés dovysvětlení a shrnutí některých roztříštěných motivů. Co je to však platno, když více než polovinu filmu čeká na diváky jen a jen nuda.