Moje cesta je zapadaná tlejícím listím,
a s každým krokem cítím svoji marnost.
To co mělo proplout mezi prsty,už dávno proplulo
a teď je v mých dlaních pouze písek.
Cítím se mdle a opile,
a přitom jako největší z největších.
Má duše se topí v mém vědomí,
které přetéká přes okraje mojí lhostejnosti.
Kdybych mohl o sobě rozhodovat ,
asi bych se nechal ukřižovat hlavou dolů.
Ale jsem jen prašivej pes,
toulající se zablácenýma ulicema.
Žádný práva, žádný respekt,
nejraději by mě umlátili palicema.
A na každý tý ulici je stejně,
pořád to samý tlející listí.
Čas příchodu a čas umírání,
nic víc, nic míň.
Nebe projevuje lítost nad mojí neschopností,
a já se ztrácím v té opojné síle.
Mé srdce je jako led,
a samota zatraceně studí.
Nemůžu si ale na nic stěžovat,
jsem jen děvka tohodle života.
Malá hříčka přírody,
tak co bych měl sakra chtít?
Jenže jsem ještě pořád člověk,
bytost jdoucí po své životní cestě…
…a všude je spadaný tlející listí.
|