kulička

Pánbů neměl co dělat, a tak ze sebe udělal kuličku. Kulička se vesele koulela v prázdným prostoru sem a tam, dováděla a řádila. Jenže brzy ji to samotnou přestalo bavit. Chtěla se od něčeho odrazit anebo taky do něčeho zapadnout nebo se za něčím kutálet nebo taky před něčím. Jenže to nešlo, byla jenom jedna. Jenže pánbů je pánbů a ten přece může úplně všecičko, a tak se coby kulička rozdělil na dvě kuličky. Ty kuličky byly úplně stejný, každá z nich byla pánbů stejně jako ta druhá. Jenže teď už byly dvě, a tak mohly dovádět daleko víc, než když byla jen ta jedna samojediná. Kutálely se spolu, za sebou, honily se, narážely do sebe a odrážely se od sebe a dělaly psí kusy. Taky se občas na chvilku spojily zpátky v jednu kuličku, to bylo ze všeho to úplně nejbáječnější. Vždycky se k sobě pomalu přiblížily, pak se jen tak zlehýnka dotkly a hned na to jedna vnikla do té druhé a zase byla jen jedna. A příště to udělaly zase obráceně, i když… Nebylo to jedno? Obě byly stejné, v ničem se nelišily, obě byly pánbů, vlastně se dá říci, že pánbů existoval tu jako jedna kulička, tu jako dvě kuličky, tu jako kulička, která vnikala do druhý, jindy zase jako kulička, do který vnikala ta druhá. A tak to šlo pořád dokola. Vždycky, když Pánbů neměl co dělat, udělal ze sebe kuličku nebo dvě kuličky. Až jednou se stalo cosi podivnýho. Obě kuličky spolu zase řádily, když tu do sebe narazily mnohem větší silou než kdy jindy a odrazily se od sebe strašně daleko. Nejdříve bylo oběma smutno, vzpomínaly na to, jak spolu řádily, jenže jak šel čas, stesk vystřídalo zapomnění. A tak obě kuličky na sebe zapomněly. Vesele se koulely každá ve svým vesmíru a občas se rozdělily na dvě, aby to bylo veselejší, až jednou se od sebe odrazily tak silně…