Někde mezi nevím a protože jsem zavřela oči a doufala. Že jste mě už přešly, myšlenky přes zebru do bažin senných stohů, že jste mě prostě jen tiše přešly, děti na krucifixu v pantomimě, v dešti, v mírném padání.
Polštář v rohu hran zapadá po okraj a už po sté je beze mě vlhký a sám v klokotání, v trhání, v nedopnutých plenkách.
Bez tříštivých ran, bez nocí v kapkách ledu, o pár svíček na dortu víc, o pár kroků dopředu v milování, v úterý, v pelešivých snech.
Za utajení milostných her se svíjí prach předozadně na márách, zadopředně k zemi.
V létě je někdy zima jako smrt tak křehká ve smršti dnů v papírech omylu, v obrazárně ctností promiň, že promiň, že máma nepřišla.
|