Jen prázdné heslo na štítě domu z konce 18. století.

   Stavitel se jmenoval Karel Očko a svobodnému pánu Matějovi z Mitrovic stavěl v Praze už třetí dům. Tentokrát na pravém břehu. Sám bydlel v Podskalí a každou sobotu chodil do hospody „Na Šejdrovačce“. Byl tam pěkný pohled na řeku. Večer vykouzlil na hladině růžové krajky a pan Očko měl pocit, že se na něj z vody dívá Marie, v té nádherné růžové košilce, kterou pro ni objednal až z Vídně. Jak ta byla drahá...

   Pan Očko byl bez sebe radostí, že nezůstane k stáru sám. Považte, po osmi letech manželství stále bezdětný. Co si kvůli tomu paní Marie vytrpěla. A teď? Byl by svou ženu, své štěstí, snad ulíbal a uobjímal. Měl na to celých osm a půl měsíce. Pan Očko nemůže na ten pohled zapomenout. Usmívala se, když ho opouštěla. V náručí drobné neduživé dítě a v tváři bolest – ale usmívala se...

   Už dva domy postavil Karel Očko svobodnému panu Matějovi z Mitrovic od té doby, co v pokojíku v podkroví bydlela chůva Barbora.

   Pan Očko zabalil do hedvábného šátku malý stříbrný medailon a kývl na mladou šenkovní. Vzduch byl vlahý, od břehu se nesla vůně mokrého dřeva a řeka se západem slunce proměnila v proud černých vlasů. Jak často proplouval prsty zrovna takovými vlasy. Popošel ještě několik kroků proti proudu, aby unikl zbytkům světla deroucím se z oken hostince. Stál na malém ostrohu, jenž vstupoval do Vltavy a nechával za sebou vlát malé víry, kroutící se jako kadeře ještě několik metrů po proudu. Zahleděl se do nich a v opojení z nekonečné hlubiny natáhl ruku k hladině. Ještě jednou se dotknout jejich vlasů.

   Pokaždé se ji zacuchaly do řetízku, na kterém nosila medailon. První dárek. Zašátral v záňadří rozechvělými prsty. Hedvábný šátek se vznáší na hladině a stříbrná památka mizí v temné řece. Znamení? Je podzimní noc a ponořit se do vlnících se kadeří se zdá být tak snadné. Poslední nádech, je mi to líto, Marie...

   Ty si tu povídáš s maminkou? V matném světle odlesků řeky klepe se bílá bradička a vlhké oči spočívají na postavě nejistě rozkročené nad řekou. Cípy růžové krajkové košilky jsou potrhané a potřísněné blátem.

   Domů ji odnesl v náručí.

Dům, který dnes na levém břehu Vltavy najdeme, už dávno není ten, který stavěl slovutný stavitel Karel Očko. Jen nápis, jenž sám namaloval jednoho podzimního rána na štít domu, ten zůstává. Staré zašlo, novému žijme.