|
| |
 |
|  |
Proroci lásky
Věneček z prokřehlých květinek ze studené noci , propletený vonnými fialovými levandulemi, svírá ve svých dívčích rukou ta, jež čeká na probuzení dukátového lesku oblohy, protože pro ni znamená nový den, zrození její lásky. Svýma modrozelenýma očima těká z místa na místo, snad pro nalezení tajemství schovaného za rohem domu, v němž už jen starý duch utírá prach na policích. Nahá ramínka se jí třesou očekáváním i strachem, první zlatá nitka jí však uplete ochranný pléd plný něhy a odvahy. Její hnědé, hebké vlasy zakrývají šíji a spolu s věnečkem by nabyly větší krásy lidských víl, jenže čelenka z květin dřímá v Esteřiných rukou.
Najednou se celičká roztočila, polapila krásu stromů, barev, slunce, ptáků, hor, mraků, trávy, šneků a vůně naráz v jednom baletním skoku. Jenže teď lehá do trávy, bolest prská na její svěží, snědá líčka a oči se zavírají, aby neviděly ránu na noze. Ústa přitom volají vzdušné ošetřovatelky. Brouk s černými krovky přiletěl a sedl si na ni. Blížil se skoro se stovkou očí ke zraněnému místu, jako by věděl, co si počít. Jistým šel krokem a rozuměl dívčím slzám, nehoda byla zlá. Zastavil se, vzlétl, obletěl nemocnou a zaskřípal křidélky. Zmizel, jen šimrání po něm zůstalo. Zvláštní pocit naplnil dívku, co když doletí k jejímu drahému, a ten dvěma skoky přiběhne k ní...
Zelená tráva se žlutými tečkami ukolébává vítr ke spočinutí v její síti. V tu chvíli se slunce spojí s pampeliškami a dohromady pošlou pronikavý jas až do nejtemnějších štěrbin kalíšků zvonků, do děr po slepýších. Kdo jiný je tolik chválen jako oni?
Hory okolo chrání údolí svobody, na jejich vrcholcích se modlí proroci za lásku na zemi, za lásku lidskou. Ester v údolí rozumí všem jejich slovům, slyší je a odpovídá jen jedinou otázkou, nezkušenou, nedočkavou, toužebnou a zraňující: " Kde najít ten sladkobolný cit?"
Citera rozezněla struny srdce, její melodie se stává delíriem snů. Kdo zaspí, neprocitne, navěky zůstane náměsíčníkem sloužícím lásce. Je to hluboký a životadárný spánek. Dívenko, počkej prosím, nesmíš ulehat do říše hvězd a prašných bran, je třeba mít ochránce, jen jediného strážce tvých pramínků vlasů. Nesmíš upadnout do propasti, pokud tvá rána nebude zahojena a políbena ptačím pírkem.
Slunce se již odkoulelo k nejvyššímu portálu nebes, rána zasychá a vítr zívl na celé okolí, že se nestydí, upírat do nahých zad dívky. Ze země vyrostl šlahounek, Matka podala oporu děvčeti, to se chytilo a přes palouk přešlo bez bolesti.
Dva lístky se honily za ní a vyzpívávaly štěstí, tušily, co přijde, přály a chtěly být nápomocny lidskému poutu. Ester si nasadila věnec do vlasů, vykročila lehce, hedvábně a dva kroky před ní stojí ten, jenž jí slíbil lásku.
Proroci v horách vstali a poslali díky dvěma vznášejícím se bytostem.
|
|
|
