Jsem klokánek? (autor michael)
Tuto otázku jsem mohl vyčíst v Amálčiných očích, když se poprvé viděla v zrcadle, v modrém pytlíčku na tatínkově bříšku. ALE CO JE KLOKAN? Byl hned druhý dotaz. A pak, jako by je odvál vítr, byly všechny otázky pryč a co zůstalo byla jen pohoda. Blesková meditace a odhození všech starostí a strastí světa. Vše bylo zapomenuto a v ten okamžik jsem poznal jak mé studium, mé meditace, má snaha najít cestu do prostoru, nirvány byla zatím tak málo úspěšná.
Vždyť já neznal Amálku. Učitelku žití. Meditací, zpěvu, řeči i pantomimy a všeho co je potřebné pro život. Ale zpět ke klokanům.
Nošení ve vaku na břiše je prostě krásnou relaxací. Nejenom že se tatínek pohybuje v rytmu krásné vážné hudby, která u nás tak často zní, ale navíc se mohu dělat spoustu dalších věcí a zkoumat nová zákoutí našeho bytu. Polohu obličejem k tatínkovi jsme zavrhla hned na začátku. Tatínka mám sice ráda, ale stále se dívat jen na jeho hrudní koš, je docela nuda. Naštěstí jsem byla rychle pochopena a tatínek s maminkou už se mne pak nezkoušeli nikdy do této polohy usadit. Sedím vždy čelem ve směru chůze a tak mám jistotu, že všude budu mít před tatínkem náskok, a to nejenom o prsa.
Nejčastěji se procházíme doma, ale jednou, to už mi byly 4 měsíce, jsme vzala maminku s tatínkem na nákup do velkého supermarketu. TO BYLO LIDÍ. Tolik jsme se obávala že se narodím do místa s velkou nezaměstnaností, ale takhle naplněný obchoďák mne přesvědčil o tom, že mé obavy byly plané.
Kdyby jste viděli kolik tam mají zboží, a kolik zbytečností. Cíleně jsme maminku s tatínkem zavedla do oddělení nábytku, kde jak jsme tušila měli moc pěkný gauč. Rozkládací. Takový jaký by se úplně perfektně hodil vedle mé postýlky ve které už chci konečně spinkat, aby mne tatínek s maminkou stále nepusinkovali a neolizovali. Přeci jen odstup musí být.
Opravdu ten gauč tam byl. Barva mi sice neseděla, více by se mi líbila oranžová, ale jednoduchost rozevírání a přeměňování gauče na postel a postele na gauč mne uchvátila. A ta masivnost. HMMMM. To se nebudu muset bát si trochu poskočit, jako dřív.
A víte na co je vak na bříško ještě moc dobrý? Na usínání přeci. Tatínkovi stačí jen taktně naznačit jaký rytmus by mi vyhovoval, pustí se ta správná hudba a je to. A pak je to jako na vlnkách. Pomalu se houpeme doprava, doleva, nahoru a zase dolů, doprava, doleva, nahoru, dolů a doprava a zase doleva, nahoru
A pak jen patrně přendat do postýlky a je to. Dobré sny.
Jsem klokánek? II. (pokus o úpravu)
Otázku jsem vyčet z Amálčiných očí, když se poprvé viděla v zrcadle, jak si hoví v modrém uzlíku na tátově břiše. CO JE KLOKAN? A pak všechny (i ty nespatřené) otázky se propadly kamsi pryč a zůstal po nich oněmělý klid. Odhození všech starostí a strastí světa. Vše zapomenuto a v jeden okamžik jsem pochopil, proč má snaha najít cestu do prostoru nirvány musela být tak málo úspěšná.
Vždyť já doteď nevěděl. Neznal jsem Amálku. Učitelku žití, zpěvu, řeči i pantomimy, jako vůbec všeho, co je pro život.
Nošení ve vaku na břiše je krásnou - . Nejenom, že se táta pohybuje v rytmu hudby, která tak často kolem zní, ale navíc se dá dělat spoustu dalších věcí, jako zkoumat nová zákoutí našeho bytu. Polohu obličejem do otcovy hrudi jsem zavrhla hned na začátku. Stále se dívat jen do jeho košile je nuda. Naštěstí jsem si vyvzdorovala své. Sedávám teď už vždy čelem ve směru chůze a tak mám jistotu, že všude budu mít před dospělými náskok, a to skoro ve všem.
Nejčastěji se procházím doma, ale jednou, byly mi 4 měsíce, jsem vzala maminku s tatínkem na nákup do velkého supermarketu.
To bylo lidí.
To bylo lidí. Tolik jsem se bála, že se narodím do města s velkou nezaměstnaností, ale takhle narvanej obchoďák mne přesvědčil, že tady se musí žít skvěle. Mé obavy byly hloupé. Kdyby jste viděli kolik tam mají zboží a kolik zbytečností!
Vzala jsem rodinku do Nábytku, kde jsem chtěla vomrknout gauče.
Rozkládací.
Takový, jaký by se úplně perfektně hodil místo mé postýlky, ve které už za chvíli nebudu chtít ani spinkat, aby mne tatínek s maminkou stále nepusinkovali a neolizovali. Přeci jen odstup musí být.
Opravdu ten gauč tam byl. Barva mě úplně nebrala, chtěla jsem oranž, ale jednoduchost rozevírání a přeměňování gauče na postel a postele na gauč přesvědčila. A ten materiál. HMMMM. To se nebudu muset bát si trochu poskočit, jako dřív.
Vak na břicho s dítětem je dobrá věc - na usínání přeci. A pak, je to jako na vlnkách.
Pomalu se houpeme doprava, doleva, nahoru a zase dolů, doprava, doleva, nahoru, dolů a doprava a zase doleva, nahoru. Dobré sny, klokánci.
