"Žádný strach, a s chutí do toho!" třásl se Věře hlas, když otvírala tajemný svazek. Teď mi určitě do ksichtu vystříkne kyselina! Prsty jemně ohmatala okraje červených desek a nalistovala první stránku. A jakmile to přečtu, zmizí všechna písmena a otevře se brána do podsvětí! Zaostřila zrak na zažloutlý list papíru a veškerou pozornost věnovala krátkému odstavci, umístěnému vlevo nahoře. "Ó, jaké překvapení," zakřenila se, když přečetla tučný název, "SLOVO ÚVODEM! Jak výstižné!" ...Blefové jsou jednou z nejméně probádaných oblastí vlemdynské historie. Dříve, než se začneme věnovat zmíněné tématice, musím podotknout, že pojmenování blef, užívaný v této publikaci, vznikl pravděpodobně z lidového označení blefius neboli cizinec. V odborné terminologii se též užívá, ovšem v menší míře, označení člověk (V množném čísle lidé). Je jasné, že z první ...
Nad pitoreskní střechou Nové uzdravovny se shlukla armáda naducaných červánků. Zářivá sluneční koule pomalu sjížděla po nebeské skluzavce stále níž a níž, dokud úplně nezmizela za obzorem. V pokoji se setmělo. Věra seděla mlčky na lůžku a nemohla odtrhnout oči z tajemné knihy. Opatrně si v ní listovala a snažila se z textu zapamatovat vše, co pokládala za důležité. Jak horečnatě hltala slovo od slova, uvědomila si, že je to snad poprvé, co jí nevadí učení. Musela se tomu zasmát.
Obloha se převlékla do černého županu a vypustila z boudy nevrlý Měsíc, který už nutně potřeboval vyvenčit. Metropole Plder se ponořila do noci. Všechny ulice, paláce a obytné čtvrti ozářilo nažloutlé světlo zkamenělých plamínků pouličních svítidel. Budova uzdravovny, tyčící se nad plderskou psychozástavbou, nyní připomínala obrovitou fialovou rtěnku, po jejíž obvodu si daly dostaveníčko stovky světlušek. Věra položila knížku na prostěradlo a pohodlně se rozvalila na posteli. Blaženě zírala do stropu a přitom si dělala pořádek v nabytých informacích. Nikdy by jí nenapadlo, že se toho tolik dozví o blefech. Vždycky považovala Dějepis za ztrátu času a nenáviděla chvíle, když se musela našrotit hromadu letopočtů a jména dávno mrtvých vlemdynců. Jenže teď to bylo jiné. Úplně propadla blefské civilizaci. "Ty vado," usmála se nadšeně, "až tohle řeknu Huong, tak se určitě zcvokne!" Obrátila hlavu směrem k ležícímu svazku a vilně ho pohladila po hřbetu. "Tebe už nikdy nepustím z ruky!" Na okamžik zavřela oči a v duchu si vybavila barevné knižní ilustrace. Obrazy hranatých staveb ze skla a oceli, tyčících se k azurové obloze, prapodivné létající stroje, tvarem připomínající obří ptáky. Psycho! "Ale proč se o nich nemůže mluvit?" vrtalo jí hlavou. "Co je na nich tak divnýho, že se probírají až v desátém ročníku? Vždyť nejsou až tak zvláštní!" Jen fascinující, protože umějí ..V ten okamžik si vzpomněla na kapitolu o blefské magii. "Že by v tom měly prsty čáry a kouzla?" Nakrabatila čelo. "To se mi nezdá! Každý vlemdynec umí alespoň jedno drobné kouzlo!" Převrátila se na levý bok a začala uvažovat nad tím, o čem se přesně zmiňovali v dané kapitole. .....Blefové ovládají specifický druh magie, který je založen na emociálním prožitku daného jedince. Náhlý příval emocí (zlost, extáze, strach, smutek atd.) může vyvolat nečekaně silnou magickou reakci v podobě modré plazmy, jejíž neuvěřitelná energie dokáže např. zničit jeden městský blok nebo vyvolat poruchy v proudění času. Proto se.... Usilovná četba a přemítání nad novými poznatky natolik Věru zmohly, že se schoulila do klubíčka a usnula.
Na blankytném nebi se houfovaly barevné konfety. Tu a tam jedna z nich slétla střemhlav k zemi, aby ulovila průhledného motýla a znovu se vrátila k hejnu. Věra se povalovala na koberci namodralé trávy a pobaveně sledovala jejich počínání. Prsty si pohrávala s drobnými stonky a naslouchala tichému šeptání větru prohánějícímu se nad pažitem. "Věro!" Dívka sebou cukla a vystrčila hlavu z trávy. Nechápavě se rozhlédla kolem dokola,ale nikoho neviděla. "Věro!" Na horizontu vyrostla alej statných listnáčů. Mezi šedými kmeny se zjevila žena v dlouhé růžové říze a hlasitě se zasmála. "To je ta ženská ze schodů!" vyhrkla Věra a v mžiku byla na nohou. "Tentokrát mi neuteče!" Prudce se odrazila od země a vznesla se do vzduchu. Jako střela proletěla nad trávníkem a zlehka přistála u nejbližšího stromu. Doběhla až k místu, kde ženu naposledy spatřila, ale nalezla jen potemnělou mýtinu tísnící se mezi ševelícími listnáči. "Sakra! Zase je v tahu!" Zlostně si dupnula. "Věro!" Zablesklo se. Byla noc. Z temné oblohy se pomalu snášely drobounké vločky. Věra se ocitla na zasněžené cestě, z obou stran obehnané hradbou stromů, jejichž holé větve se vzpínaly k nočnímu nebi. "Zase další morbidní krajinka!" poznamenala jízlivě a sklonila se k zemi, aby si nabrala trochu sněhu. "Věro!" Dívka se zamračila a zvedla hlavu. "Neumíš říct něco jinýho? Tahle fráze mě už unavuje!" "Věro!" ozvalo se znovu, ale tentokrát v její těsné blízkosti. Věra sebou cukla a vyděšeně se otočila. Nic. "Věro, jen poslouchej!" Vzduchem se nesla ozvěna něčí debaty.
"Co s ní budete dělat?" "Zavezeme ji do Paláce schopností, kde z ní vytvoří obyčejnou vlemdynku. Pak skončí ve Vílí univerzitě! Stačí ti to?" "A nemohla bych ji tam zavézt já?" "O to se nemusíš starat, taxíku!" "O čem to sakra mluví?" nechápala Věra a dál poslouchala podivnou debatu.
"Za chvíli tu bude přepravní box na odcizená mláďata! Tam se o holku postarají! Nemusíš mít obavy!" "Ale já.."
Na rameno jí dopadl už důvěrně známý pařát. Vykřikla. Zase. Krajina se změnila v šedivou šmouhu, kterou pomalu pohltila záplava nažloutlých světel. To už stačí! Já chci pryč! Kolem nohy se jí obmotalo papírové chapadlo. "Neee!" vykřikla a "otevřela" oči. Tento způsob obrany proti nočním můrám objevila její kamarádka Huong, ale dnes to bylo poprvé, co ho osobně vyzkoušela. Princip je podobný jako u televizního ovladače. Sen se přepne na jiný kanál a vám se zdá něco úplně jiného. Stačí jen imaginárně pohnout víčky. ( pozn. autora: Mám to osobně vyzkoušené. Funguje to na jedničku. Jenom mám pocit, že ne každý dokáže během spánku "otevřít" oči a probudit se do nového snu.)
Obloha zbarvená krví zavražděných červánků se zrcadlila v skleněných tabulích štíhlého mrakodrapu, čnícího uprostřed zástavby nekonečného města. Na okraji vrstvené římsy, obepínající sousední dům, se rozvalovala Věra v zelené lenošce a nevěřícně zírala na podivnou metropoli utápějící se v záři zapadajícího Slunce. "Ty vado!" shrnula stručně své dojmy a mírně se předklonila, aby viděla i pod sebe. "Takovej sen si nechám líbit!" Vesele pohupovala nohama a začala si falešně pobrukovat refrén fakultní odrhovačky. "Smrad je tvůj přítel, nejlepší kamarád. Když jsi víla z kanálu, tak tě nikdo nemá rád.." Kousek od lenošky přistáli dva šedivý ptáci, vzhledově připomínající párek nafouklých balónků na nožičkách. "To je ona?" zavrkal jeden a změřil si Věru kritickým pohledem, "vůbec na to nevypadá!" "Ty taky nevypadáš na to, žes byla dřív postel!" prohlásil druhý pták. Věra přestala zpívat a udiveně zírala na dvojici opeřenců. Co je zase tohle? Blefí mazlíčci? "Dej pozor ať ji neprobudíš!" dloubl křídlem Jeden do Druhého. "Neboj, Míšo!" načepýřil se Druhý, " Myslíš, že tu knížku stačila celou přelouskat? "Není to jedno?" zakroutil hlavou Jeden, "Hlavně ať na to nepřijdou smrťačky!" Snovou atmosféru náhle proťal zvuk tříštícího se skla.
"Krucinál, Máňo! Nemůžeš dávat pozor?" zasyčel rozzuřený mužský hlas. "No jo!" špitla žena v černém plášti, "já ten tác neviděla." Věra se probrala ze snu a vyděšeně hleděla na dvojici siluet, jak se opatrně plíží potemnělým pokojem. Ugandová na mě poslala nájemný zabijáky! "Snad jsem ji neprobudila?" strachovala se žena a obrátila se k posteli. Sakra! Věra rychle zavřela oči. Zloději! Vrazi! Muž přistoupil k posteli. A teď mě vykuchá nožem! Naklonil se nad spící dívkou. Neee! Já už budu hodná! Hlavně ať už jde pryč! Prosím! "Dobrý, spí jako nemluvně!" prohlásil pobaveně. Tak už táhni, hajzle jeden! "Ještě vezmi tu knížku!" připomenula mu žena. Moji učebnici o blefech? Věra sebou škubla. Tu vám nedám! Opatrně nadzvedla víčka a obrátila hlavu směrem k povalující se knize. Zkus na ni šáhnout a já tě.. Pod přikrývkou se slabě rozzářilo modré světlo. Nebo radši ne. Světlo zhaslo. "Dělej!" zašeptala žena na svého komplice. Štíhlá ruka se začala natahovat po volně loženém svazku. "To je moje!" vykřikla Věra a k úleku obou vyskočila z lůžka. Chytila učebnici za vazbu a přitiskla si ji k hrudi. Teprve v tu chvíli si uvědomila, jakou udělala pitomost. Rozluč se se životem,krávo! Kupodivu ani jeden z nezvaných hostů nezpanikařil a oba zůstali nehnutě postávat na místě. Na co čekají? Určitě vymýšlejí způsob, jak mě odpraví! Věra těkala očima ze strany na stranu a nevěděla, co si počít. Proč jen nezůstala ležet. Kdyby předstírala spánek, nemusela by se potýkat s takovýmhle problémem. A co kdybych jim tu knížku dala? Nechají mě pak naživu? ...Nenechají! Postava v černém plášti vystoupila ze stínu a měsíční světlo jí ozářilo obličej. Věra překvapením vyvalila oči, neboť v něm poznala ženu ze snu.
Pokračování příště
|