Když poupě kvete černě, chodím si zaplavat do inkoustu…
Snad hřích tě hřál a touha tvá
vždyť měls být tam kdesi v dáli v šeru
chtěls znát svůj stín a poupata
jak voní když se topí v černém poloměru…
A nedošel jsi ani napůl
na žádný kus té cesty která mizí pádí
možná že hřměl jsi pěstí o stůl
jenom to prosím nesváděj na to čemu se říká mládí…
Mlčím jen když se směju
občas se dávím svými a tvými výtkami
nedám si čaj když už se nezahřeju
ale počkám možná se ještě objevíš s těmi černými kytkami…
A možná ne
mě to nevadí
říkala jsem že půjdu
ale asi to za to nestojí
Počkám…
|