nová rána

zájmeno ty dlouze mi zní; živě a čile

 

vyrazí dech, pak začínám : já -

nedokáži být jasně artikulovaná

 

na půli cesty je obzor pohlednic

roztrhaných rohů

jsou skály nepřekonatelné

 

jsem vážná

a jazyk se mi váže s tichem

když jen pomyslím

 

na muže, o kterém bych chtěla psát

mluvím za tebe

sestře

chodíš se naklánět příliš brzy

zvučí se i v místech, kde nebývá podezření z řezání

severu, protože tma poškubává ústy

toliko se mlčí - -

až se výřečnost sama stahuje, cárá si okolo ohně

jako lijavec, co ještě nemá dost         vyvěrají živly toho dne

poskrovnu       a někdy se ve mně odemkne slovo

a z nebe kape ztuhlý med: to proto, že léto není na ohřev

 - - - necháme si stínit až do stmívání

až divoká zvěř uteče a do posedu vlezou si hvězdy

čekáme němými těly; šelestí naše bouřlivé řeky, protože

když si do nich zafoukáme, strhne se příval

 - jen se vystát do soutoku, co si nerozumí

možná jen noc sabotuje

            každý máme tu svou - na přívaly

vsáknutou pod kůži

těžko  

            těžko myslet, jak vyslovit 

propast

mluvím z tebe

vyvolal jsi  ticho a spěšně pospíchal

ve mně trčela si ves

                        a z očí čoudila slupka spálených jablek

do všech nocí směl jsi nahlédnout

ba        jen se setmělo

v koutech napospas sledoval

to on

kráčení _ _ _ a jen slovo se stáhlo přes

ostrovy zapolykané tečkou

šmajdal si okolo měsíc

ten                  co ti napovídal všechny báchorky

o ženách         táhl se donchuánsky a manýry mu couvaly

ochladilo se

konfrontujeme končiny a závěsem zazdily jsme

všechny stíny

až do nebe voláme

až do ráje vnucovat vyvolaná jména

o nocích v koutě

je třeba: volat na ženy

aby jim nerostly stíny

mluvím pouze pro tebe

skáču si po řeči

vyjekáním pálím zdi

na mezi;

je nutno nepřekročitelnou louž přehláskovat

a ze začátku smíš si pálit ruce sám  - ohniště má odkryté plápolání

archetyp nebe: bývávalo ulehání až ke stropu

už dávno se nás pustily břehy

ty

které jsme seskupovali

abychom se jich mohli držet v úvodu

do sebe jsme sklouzli a v jednom kuse se něco kácelo

možná ta louže           nás samolibě podtínala

znovu si ohmatávám sebe; profukují ve mně mrtvá

slova    vysušila se používáním za léto

jedno odříkání proto abych vpustila les

dům nám sahal ze všech stran do nebe

nyní

— ano mlčím k tobě

zarůstám v prales

řeční v ní: jen se tu poohlédnu

dálka je jen tam

vrátíš se a vratko bude z tebe

zase mimo: do otevřených úst

vtékají zamořené rány

— jsem tebou znečištěná  řeka

            /dnes už v uzavření/

o večerech přikleká k mým snům vypravěč; bájí

o tom, jak vytykat minulosti

a vyostřit vyvřeliny, kde sesedají do tlumené tmy

až pak zčernají

mám vztek na sebe samu

čísi hlas pořád pozapomínal

a já: v zádech napěchovaný strach

vypravěč se odloudal a ještě vlál

: vystavila kapli a já – jen se v ní smočila

řeční si v ní a čnění přes oči visí

malé v nic odříkání

až se vrátíš po té dálce,

a vratko se bude ozývat ze slov -

            to pak jsme už v ústí

zapomenuli na zpustlé moře

nevím jak vymluvit se na tvou

pověst muže

křik

Mlčte si mě.

Aťsi scházím.

Karel Šiktanc

(komolení)

vylisované vlny, co poslala

bíle šuměly a jen se nadechly — zvedl průvan

hrozivě pěsti    i dalo se do pláče

křik je v tobě

až doslova

(dorozumívání)

drobošť nebe je opomíjena – jako bychom

se směly dívat jen do omastku očí;

ruce vzpínáš pro křivolakou abecedu

a průrvy mají stezku

do tebe do ďábla

jsou vteřiny

kdy si nemyslím

že máš profil krušnohoří

(nalháno do kapes)

sypou puťapuťa a lajdáckým slovem

mluví se o dávno řečeném

kdo pozdě chodí — otvíráš mi ráno

zápalem

zhatit a pošlapat světlo

oheň vůči tobě ani nedutá: odplivuje jiskry

a rádoby šmátrá po lásce, ty ztracená

(s prošlou lhůtou)

a marnost zdvojí tvář; obal je cítit pohlavím

smolná tma se hojí na pařezu

překousnutá režnou nití a vedle skučí relikvie

v lavoru máchá se poezie

a valcha smutně sklápí železa do klína

škrobí se v ústech

čím dál víc sekáš vize