|
| |
 |
Opustit kruh
Autor: Rawen (Občasný) - publikováno 15.8.2001 (00:26:06), v časopise 22.8.2001
|
|  |
Bylo mi jasné, že se ten den už nic nového nepřihodí. Už když jsem přišel
domů z práce, přede dveřmi jsem si uvědomil, že vím, co mě za nimi čeká.
Uměl jsem si představit minutu po minutě. Proč je to pořád tak zatraceně stejný?
Ani se mi moc nechtělo ty dveře otevřít. Otevřel jsem je, protože to mám
naučený. Odsoudil jsem se na další stejný večer nepodmíněně.
Štěkot psa, děti se zas o něco pohádaly a já je mám rozsoudit. Lenka na mě
jenom houkne něco o Tomášově čtyřce z počtů. A když si zničeně sednu na
lavičku, pes mi nadšeně občůrá nohavici. Dívám se na sebe naproti do
zrcadla a vidím jenom člověka chyceného do pasti, křečka v kole. Je mi
najednou tak nějak smutno. Nejsem tak starý, abych upadl do letargie a
prožil zbytek svého života v nekonečné smyčce. Další studená večeře, umít
nádobí, pomoct dětem s úkoly, dát jim domácí vězení a vyhubovat jim. Řekla
jim přece: "Počkejte až příjde táta..."
A pak do jedenácti televize. Je už jedno, co tam je. Prostě jsme v tuhle
dobu vždycky koukali na televizi. Když ze svého křesla pohlédnu z okna,
vidím stovky sousedů, jak tupě zírají do svítící plochy. Nechtělo se mi
přemýšlet o tom, že v paneláku naproti bych uviděl to samé. Viděl bych sebe.
A pak je jedenáct a Lenka vypne televizi a řekne mi abych vynes
odpadky, protože jsem na to zapomněl. A já jí řeknu, že už je pozdě a ona
se na mě jen chvíli dívá, a pronese tu bolestnou pravdu: "Ale to se musí
udělat každý den..."
Nazul jsem si svoje chlupatý bačkory a zvedl odpadkový koš. Byl skoro
prázdný. Musí se to dělat každý den, nebo se zblázním.
Dnešek nebude jiný, nebude. Pak už jen sex a spánek a budík a ráno...
Scházel jsem po schodech dolů. V každém patře jsem si musel znovu rozsvítit,
nakonec jsem toho nechal a šel jsem potmě. Po paměti. Výtah přece nejede.
Každý den. Před sebou jsem neviděl nic. Žádnou budoucnost. Bylo mi líto
sama sebe. Sešel jsem až dolů a otevřel dveře. Na obloze nebyl měsíc, ani
hvězdy. Kolem mne svítila pouze okna do dalších životů. Blikala modře.
Zastavil jsem se.
A pak se moje nohy automaticky rozešly ke kontajnerům. Bačkory mi ožily na
nohou a přinutily mne splnit můj předposlední dnešní úkol.
První popelnice byla plná, druhá taky. I další. Hledal jsem nějakou
prázdnou.
A tak jsem šel dál. A popelnice tam byly taky plné...
A teď jsem tady. V prosinci, když uhodily nejostřejší mrazy, mi sice bylo
trochu zima, ale kamarádi mi pomohli. Moje bačkory už byly strašně
rozšlapané, na Vánoce jsem dostal od Františka jedny, co našel vyhozené na
skládce vedle Armaturky. Dal jsem mu za to své hodinky. Nebudu je
potřebovat. Všechno co potřebuju, najdu. V popelnicích.
|
|
|
