Je dokázáno, že člověk se nemění. Že jeho charakter je daný, jen se projevují nové vlastnosti, které dřív nebyli vidět. Ale já si myslím, že se člověk mění! Musí se měnit… jeho život se mění, okolnosti se mění, mění se situace. A někdy se prostě člověk změní, aniž by to chtěl.

Pořád jsem si říkala, že jsem pořád stejná, že se mění lidé okolo mě. Sebe jsem si neuvědomovala, ikdyž jsem se měnila taky, úplně stejně, jako se měnili lidé okolo. Nemohla jsem zůstat stejná. Tedy, stejná jsem zůstala, ve své podstatě. Jen jsem změnila chování.

Myslím, že je to reakce, na to co cítím, na to, jak mi je a co se kolem odehrává. Možná se změnila moje úloha a já jsem se s tím nějak nevyrovnala. Nebo jsem spíš neměla čas se s tím vyrovnat. Asi jsem se začala bát. Začala jsem se bát věřit, začala jsem mít strach, ukázat, co je ve mně a proč to tam je. Prostě jsem se začala bát, že o všechno přijdu a že mi někdo zase ublíží a mě to zase bude bolet.

Možná je většina mých problémů právě v tomhle. Že jsem změnila chování a nikdo už do mě nevidí proč a nechápe mě. Tedy upřímně, mívám pocit, že mě nechtějí chápat, protože by třeba taky museli otevřít oči. …není to příjemné, opravdu.

Problém je asi v tom, co dokáže strach. Strach totiž dokáže hodně. Paralizuje nás, drží nás na místě, bez možnosti se pohnout. Nebo nás žene dopředu v rekordním čas, rekordní vzdálenost. Anebo nám zavře oči a změní nás. Určitě nás to změní. A my to ani nepostřehneme. Někdy nemáme čas se se vším vyrovnat. Já jsem ho taky neměla. V tom je myslím ten můj problém teď. Věci se změnili, já to nestihla a narazila jsem a bolelo to. A teď se bojím. A jsem jiná, protože v různých situacích se chovám jinak… tak aby to nebolelo, aby to bylo tak akorát. A víte co? Možná, že to je právě to, co bolí!

Dostala jsem se do presu, lisu, co mě mačká a já vím, že jsem si ten lis sama vytvořila, že jsem ho sama spustila a sama se do něj zavřela. Nebylo to dobrovolně. Teď se usilovně snažím ho vypnout a zrušit. Zatím se mi to moc nevedlo. No, upřímně asi proto, že jsem to ani nevěděla. Že jsem to jen cítila a nevěděla, kde se to vzalo a proč to tu je. Teď to tuším. A přemýšlím, co s tím udělám.

Dřív jsem asi byla jiná, možná jsem měla míň starostí. Napadá mě, že vlastně všechny moje poslední starosti se odvíjí od toho, že nevím a že se bojím. Pravdou taky je, že prostě strach zmůže hodně.

Ale víte, nebudu v tom sama. Určitě jsem si všechno nezpůsobila jen já. Určitě se to stalo spoustě lidí. Stejně jako já se nestihli s něčím vyrovnat a pak jsme se prostě potkali a už to bylo. A najednou je to problém. Není to jako dřív. Bolí to a nikdo neví, co se kde zkazilo. A to mě dostalo, tam kde zrovna jsem.

Změnili se vztahy mezi mnou a mými kamarády. Možná se mezi námi maličko vyměnili role. Dřív jsem strašně mluvila já. A když jsem zrovna nemluvila, mluvili oni…  Teď se mi hodně stávalo, že mluvili oni, já je poslouchala a oni odešli. A já už jsem nestačila říct, co jsem měla na srdci… A tak to ve mně všechno narůstalo a narůstalo, až jsem tady a bojím se. A začínám si myslet, že se mám proč bát.

Strach nás stáhne do naší ulity, zažene do kouta. Víte, když se bojíte, můžete tušit…a potom nechcete vědět. To bude to, co nás potom tíží a svazuje a co nás mění.  Dokáže nás to dostat do tak hnusných, hloupých situací… Vím co říkám a vím proč. Právě tím žiju.

Přemýšlím, jak se zbavit okovů, jak se dostat zpět. Mluvit. Musím si promluvit s lidmi a vyslechnout je a potom už mi třeba bude dobře. Až svojí nejlepší kamarádce řeknu, co cítím a co se to stalo. Strašně moc doufám, že se věci vysvětlí a vrátí se do starých kolejí!

Už dávno pochybuji o tom, že svět zrůžový, ale pořád doufám, že slunce bude svítit jasněji a já budu mít pocit, že gravitace mě netíží, ale drží, aby mě nevzal vítr….