Svítá, řekl jsem do ticha zšeřelého vagonu, aniž bych čekal na odpověď. Svítá, zaslechl jsem odpověď jako ozvěnu z protějšího sedadla. A opravdu! Tenká vrstva mraků shora nasvícená nebeským reflektorem vytvořila mezi holými větvemi stromů roztodivné kouty a mezi těmi kouty prosvítaly studené lampy nedalekých usedlostí. O hodinu později jsem už kráčel vzhůru jednou ze žižkovských ulic a pozoroval, jak mraky plynoucí nad věží jakoby zachytávaly o její špici a odhalovaly modrou spodničku oblohy. Dolů ke křižovatce u Bulhara se opět táhly nekonečné řetězy aut a na nedalekém trávníku plného opadaného tlejícího listí poskakovali šťastní psi, kteří si užívali aspoň chvilku ranní svobody. Za chvilku za jejich páníčky zaklapnou domovní dveře a oni osiří se svými šidítky na celý dlouhý den. Proto se psi tak těší, až se setmí a oni znovu uslyší, jak v zámku chrastí klíče. Půjdou totiž zase ven, ale hlavně s nimi bude páníček, po kterém se jim celé dny tak stýská. A nikdo jim to nevěří.
|