Lesní balada

Temným lesem v noci černé

zvuky divné ozývaj se,

sova bystří sluchy svoje,

však přes hustotu temna, co je

v lese tak moc hlubokém,

bystření je sově marné.

Noční můra neodolá,

letí hlobkou temnoty

- tvrdá kůra stromu kryje

muří tělo docela

a již k nepoznání tělo její,

mízu stromu v černu pije.

Jen ta právě svými křídly

zaznamená zvuky divné,

brní a přílišně se chvějí, věru!

A podléhají tónům strašným;

jen můra ví teď jediná,

co se skrývá v tmavém šeru.

Vrah krutý v mokrém kapradí

natahuje lana chytře,

myšlenkou na štěstí nechává se vést!

Představa blaha proletěla

hlavou vraha, jenž lana k sobě pojí

a potutelný výraz jehož jest.

Můra cítí pach a vlhkost,

zvuky stále zesilují,

třese křídly svými stále,

bojí se a třese dále,

již nemůže letět domů

k těm, co ji snad milují.

Slzy strachu - mokrá křídla,

vrah se plíží z daleka,

však dálka je to nevelká

a vrah si cestu neprodlouží,

uletět chce - leč nemůže

a vrahoun po ní přece touží.

Z představy se stala pravda

- blahem pavouk obklopen,

můra chutná jako nikdy,

křídla padaj na provlhlou zem -

ta, co už tak promočena slzou,

jež měla býti jen zlým snem.

Temným lesem v noci černé

zvuky zase ozývaj se,

vítr chladný krajinou si sviští

v noci smutné bez luny,

kde sovy věrně lamentují

pro oběti příští.