U SKLENIČKY
„Ale já si opravdu myslím, že lidé nemohou být tak špatní.“
„Nikdo neříká, že jsou, mistře,“ odvětila pohotově mladá žena u stolu.
Číšník právě přinesl pití, které si muž ve výstředním obleku objednal. „Ještě sklenici pro slečnu a přeji vám příjemný večer,“ hned na to pokračoval k vedlejšímu stolu.
„Děkujeme,“ ladným pohybem ruky uzavřel muž zakázku, aniž by číšníkovu nepřítomnost stačil zaznamenat. „Něco vám řeknu - v každém z nás se skrývá ďábel, stačí jen lusknout prsty a existence se převrátí naruby. Také vy ukrýváte tu svobodnou část bytí, není-liž pravda?“
„Nevím, kam tím míříte,“ jemně uchopila sklenici a na její okraj obtiskla rtěnku.
„Není těžké na to přijít, když znáte sebe sama. Cítím to z vašich prací, stejně jako vy - tu nevědoucnost a dychtivost žačky. Můžete být dobrá, když podlehnete svému nitru, víc než dobrá.“
„Vážně si to myslíte?“
„Ne,“ potichl. Pomalu se napil a položil sklenici zpátky k její, „nemyslím, nýbrž věřím.“
„Bez víry nelapíme duši,“ dodala.
„Hm, poslouchala jste, to mě těší.“
„Tohle nelze zapomenout, mistře – zvláště, když slova chápeme s nezasvěcenou příchutí.“
„V téhle větě se skrývá větší pravda, než teď tušíte, však počkejte.“
„Myslím, že jí rozumím správně.“
„Nespěchejte. Nejprve musí přijít váš ďábel, teprve pak dokážete lapit cokoliv chcete.“
„Co vás vůbec svedlo k této profesi, mistře?“
Pousmál se. „Tmy se nikdo neptá, proč je černá. Jsem přesvědčen, že některé věci jsou v životě prostě nevyhnutelné. Například jako okamžik, kdy, jako nezasvěcený mladý hoch, jsem poprvé držel křišťálovou sklenici a přičichl k prvnímu doušku.“ Hlas mu dozněl v zapomenuté minulosti, jakoby se rozpomínal na včerejší okamžik. „Nemohl jsem prostě jinak. Dokud neokusíte, vnitřní touha zůstává pouhým slovem.“
„Slovem bez myšlenky, tvarů, bez vášně a bez poznání,“ dodala zasněně.
Hleděl jí do očí a v toku myšlenek spatřil dávnou vzpomínku na první lásku. Tep se mu zrychlil a stará touha opět nahmatala tlukot srdce. Už málokdy sedával u jejího hrobu a přemýšlel nad posledním polibkem. Tvář milované už ztrácela detaily, které miloval, mizely ruku v ruce s chutí po životě. Měl v paměti pouze polibek, který mu o Štědrém večeru něžně přitiskla na rty - s vášní, jakou do té doby nepoznal - jako kdyby v zimu pocítil doteky jara.
„Mistře?“ Nespustila z jeho černých očí pohled. Pozorovala, jak vnitřně přemítá s mladistvým zasněním. Ničeho podobného si u něj dříve nevšimla. Jemně se dotkla jeho ruky, „mistře, vraťte se.“
„A, omlouvám se,“ zmocnily se ho rozpaky. Další z té chátry citů, zastírající jednání plnohodnotného mistra. „Asi vyzním směšně, ale vzpomínal jsem na minulost, právě na den, který vás zítra čeká.“
„Jak těžké je projít zasvěcením?“
„Snadné,“
Nikdo z ročníku neměl ponětí o průběhu poslední zkoušky, a snad proto ji odpověď zarazila.„A proč tedy ta dlouhá příprava, roky cvičení a studia?“
„Pochopte, není důležité jak silná jste, jakou vůlí vládnete, zkouškou projde každý. Roky výcviku vám odhalí pudy, a těch se musíte držet. Nejedná se o ukázku moci, nýbrž o ukázku citu s jakým k dílu přistupujete.“
Naslouchala, hltala každičké slovo, nechtěla aby přestal. Věřila mu. Věřila, že na ni bude hrdý, že zítra uspěje.
„Studium vás má naučit správnému přístupu, teprve pak vám bude tolerována existence.“
„Povězte mi, prosím, co se zítra po mě žádá?“
Přistihl se, jak ji podezříval z přetvářky, ale neměla důvod. „Předem se nemá nic prozrazovat, ale je jedno, jestli se obsah zkoušky dozvíte dnes v noci nebo k ránu. Poprvé vám bude dovoleno napít se z živého člověka. Jedná se vcelku o banální záležitost, vyberete si oběť a do poslední kapky hltáte. Výcvik máte, tak v tom nebude, myslím, problém, teda…“
„Teda?“
„Nedoporučuji si vybírat lidského partnera. Z jistého pohledu by jste se pak nemusela cítit nejlépe, chápete?“
„Jistě.“
„Těšíte se na to, viďte?“
„Strašně moc. Nesnáším už chlazenou krev v podobných restauracích. Neříkám, že je špatná, ale přeci tomu něco chybí. Víte, jak to myslím?“
„Máte pravdu, chybí lidská duše.“
„A správná teplota.“
„Také,“ pobaveně přisvědčil. |