dnešní večer se Hradec zbavuje odpadu vyhodili mě z místa modelky pro počínající zvrásnění pleti srdečně jsem se rozloučila a se sbaleným kufrem ulehla naposled na koleje svojí postele jenže mě místo vlaku přišly obtěžovat rybí prsty převlečené za Solveiginu píseň musím tedy ven, ještě jednou projít dlažbu tohohle města prorazit hlavou místní vzduch, prosunout jím přes padesát kilo masa z okraje do středu a pak ven
zpočátku potkávám jenom dívky jakoby to bylo město žen před ženou smekni před mužem klekni v hospodě se svítí
město je spousta věcí snesených na jedno místo domy z kamene, židle ze dřeva, podlaha z betonu, těla obalená jemnou kůží (jedno z nich je mi nejblíž a říkám mu podle instrukcí „mé vlastní“) břicha s protékající zažitinou, která už nikdy nerozzvracím každé z těl se nachází v některé z fází nadrženosti směřují dolů podle gravitace, do stran podle vůle a k sobě podle touhy na shledanou, na shledanou někde ve šrotu
v tomhle městě jsem si hrála na slepou bábu s malými dětmi a foukala jim na rozbitá kolena
servírka s krásným výstřihem vypadá nedotčená oním způsobem myšlení, které působí jako závaží ze všech hostů, kteří během večera zatoužili jí ho tam vrazit, mám tu nejmenší šanci na shledanou v nevědomí, na shledanou v zapomenutí, ahoj v jiné osobě, v jiném obsazení duše věcí ani lidí nejsou na známých adresách k zastižení v tomhle městě jsem hrála tisíc her a žádné nerozuměla divila se, když mi děti sahaly na prsa a večer v posteli chtěly ten dotek zúročit ze středu do okrajů a pak ven
v tomhle městě jsem se nechala ovládnout pitomou romantickou hudbou, která mi zabránila slyšet pravdu úspěch života tkví v tom postavit proti sobě co nejvíc ostnů (a pořádně stisknout) chodník pálí, když po mně jde, má špinavé nohy, ale musím být pryč než bude svítat vlak jede z nádraží v 5.05 mám volnou jízdenku a brzo poznám kam bude to vkročení do kruhu nebo marné kroužení kolem chci jít tanečním krokem jako Líza Doolittleová, ale neumím se postavit na vlastní nohy-ozdoby naposled hladím svou chůzí ty do tmy zabalené ulice a je v tom úleva, jakou jsem tu ještě nikdy nepoznala ze středu do okraje a pak ven |