Sedím ve studené krabici ze skla a plechu.

Kupředu nás žene cosi železného, křičícího.

Sedím ve studené krabici a pozoruji míjející se stromy, domy, lidi.

Jsem tu v pasti a doufám, že dorazím v určitý cíl.

Ve studené krabici tu se mnou sedí spousta dalších lidí.

Smějou se, pláčou, čtou, mlčí...

Možná si i oni uvědomují, že jsme bezmocní.

Co když se krabice nezastaví?

Co když už nebudeme svobodní a krabice nás nepustí?

Lidi to nevnímají, ale autobus je strašidelné místo :)