Mám chuť zout si boty a chvíli se procházet rozmočenou krajinou bosýma nohama. Pozorovat ty malé gejzírky bláta, které probouzí každý krok vysychajícími loužemi. Mezi prsty se tak rodí nový svět…a po půlsekundě, úderem dalšího kroku zase zaniká. Úlomky hornin jemně brousí prostor mezi prsty, jako když se člověk prochází písčitou pláží. Avšak zima by mi zabránila mít z této kratochvíle ten správný prožitek, tak se rozhodnu počkat na teplejší počasí a jen ulomím malý kousek ostružinového keře a větévkou kreslím do blátivého světa hrbolaté ornamenty, abych alespoň nějak poznamenala cestu.

,,To má být slon?“ zazní mi zvonivý hlas za zády. Mírně sebou trhnu a připadám si jak vězeň, jenž je přistižen při pilování mříží své cely pilníkem na nehty. Otočím se, abych se prohlédla svého přistižitele. Za mnou se vyrýsuje drobná postava postarší ženy. O rameno má opřen starosvětský slunečník ušitý ze žluté a červené látky. Kudrnaté vlasy, pečlivě stažené lesklou stuhou místo čelenky  jí lehce povávají kolem obličeje. Vypadá jako by zrovna přicestovala strojem času, ale okolní krajina jí ještě nemohla dát najevo že se nachází v jiné době, než pro jakou se ráno před zrcadlem vystrojila.

,,Nekoukejte jak kdybyste spadla z višně….“ Pokračuje a mírně povytáhne obočí. Vypadá teď trošku jako učitelka. ,, Nebo se ještě řídíte maminčinou radou, aby jste se nebavila s cizími lidmi? To je ve Vašem věku už trochu k škodě, nemyslíte?“

,,No, já ještě nevím co to bude, jen si tady tak čmářu…“ podaří se mi konečně spolknout knedlík v krku a odpovědět. Žena se mírně zamračí, vyhrne si objemnou sukni a klekne si vedle mě.

,,Jsem sice unavená, ale mohly by jsme trochu projet, co říkáte?“ Teď už vypadá mnohem přátelštěji. ,, Myslím že zrovna Vy by jste to opravdu chtěla.“

,,Projet? A na čem se tady chcete projíždět? Vždyť tady nic nemáme…“

,,Nebojte malá, nesmíte být ze všeho hned tak překvapená, mám tady o kus dál náš kočár. Já mám totiž projížďky tuze ráda, jen sem málokdo zabloudí, tak nemám koho povozit.“

,,No já nevím, a jaký kočár?“

,,Nechte se překvapit.“ Vstane, rukou si otře jehličí z kolen, vrátí si slunečník zpět na rameno. Usměje se a vydá se pomalým krokem směrem k lesu.

Chvilku nechápavě sedím…pozoruji její zvláštně houpavou chůzi. Na černých botách má kolem dokola malé zlatavé plíšky, jako mívají cikánky na šátcích, a každý její krok potichu zacinká. Odráží se v nich zapadající slunce a připomínají blikající ozdoby na vánoční stromeček. Rychle se rozhoduji jestli se vydám směrem za ženou, nebo jestli raději neuteču jako zbabělec. Avšak cítím že bych si to vyčítala.Vyrazím za ní rychlým krokem.

Přejdeme přes pole a pokračujeme cestou podle lesa. Cesta je rozbahněná, a tak po chvíli chůze máme místo podrážek silnou vrstvu hlíny. Žena se ovšem tváří majestátně, jako by zrovna procházela lázeňskou promenádou ve svých nejlepších šatech a opodál vyhrával z malého altánu smyčcový kvartet.

,,Tenhle les mám ráda, je plný malých, bezvýznamných životů. A je tak krásné je pozorovat. Obzvláště jaro je zde rozkošné. Na jaře bych mohla projíždět lesem celé dny a vůbec bych nebyla unavená. Ale teď už bych chvíli chtěla spát, ale to nejde, víš? Mám už sice méně práce než jsem mívala, ale i tak musím počkat do příštího jara, abych zase trochu načerpala síly. I když nyní to ještě není nejhorší, to ještě přijde, to mě ještě čeká…“Svěsí hlavu a dívá se na svou ruku. Otáčí ji z obou stran a střídavě ji zatíná v pěst.

Najednou se cesta stáčí do lesa. Začíná se pomalu stmívat a les je plný zvuků a vůní. Vyzařuje z něj energie pohybu, směřujícího už stovky let vzhůru, do nebe. Les má však příliš křehkou stavebnici, jenž ho má vynést postupným skládáním až k oblakům. Když na sobě spočine příliš mnoho jejích dílků, ty nejníže, schované kdesi nízko u země, nevydrží velkou tíhu a roztříští se na prach. Ale mezi stromy, tolik vyššími než jsem já sama mám pocit že se to lesu podařilo, že pokud jsem zrovna v jeho nitru tak určitě sahá až k nebi, a kdybych teď ho pozorovala z dálky tak by určitě špičky stromů mizely v mracích.

Žena vytáhne kapesní hodinky, odklopí jejich kryt, v němž je vyryta do kovu krajina s jezerem a podívá se na jejich ručičky.

,,Už to bude, za chvíli pojedeme.“ Pronáší žena jakoby pro sebe. ,,Se mnou už tu jezdí málokdo, dnes už na to lidé nejsou. Málokterý z nich po tom touží. Myslí že to chtějí, ale když se mohou svézt zdá se jim cesta kterou musí projít příliš rozblácená, nebo je pro ně zase les moc daleko….neustále si vymýšlejí nějaké překážky. Ta Vaše lidská povaha je tak malicherná. A jde to s ní od deseti k pěti. Dřív jsem byla v jednom kole, ani odpočinout jsem si pořádně nemohla, posadit na chvíli se mi nepodařilo. A dnes? Jsem ráda když za mnou občas někdo zabloudí. Dřív mě lidé hledali, dnes se mi snaží obloukem vyhnout vyhnout. Ta Vaše lidská povaha, ta je tak malicherná, tak moc malicherná…“ chvíli ještě kroutí nechápavě hlavou, pak vzdychne a sejde z cesty.

Míříme za nedalekou skálu. Obejdeme ji a vynoříme se před námi dřevěný vozík. Je podobný těm, které jsem si jako malé dítě představovala v pohádkách.

,,Tak prosím, nasedat.“ vybídne mě má průvodkyně. ,,No nekoukejte na mě zase tak nechápavě. Jsem zvědavá jak dlouho to vydržíte. Ale i když pojedete jen chvíli, stejně už na to nikdy nezapomenete. To se nebojte…“

Cítím že to jinak prostě nejde, že musím, už se bez toho neobejdu. I kdyby to bylo sebehorší nemůžu utéct, teď to nejde, nikdo mi to nerozmluví.

Sednu si do vozíku, žena složí slunečník, opře jej o skálu, vezme vozík do rukou a rozjede se.

Nejdříve, klidně, pomalu. Pak začne přidávat, vozík je o kameny arytmicky rozhoupáván, pak se žena začne dávat do běhu, vozík poskakuje po lesní cestě, zmítá se mezi kameny, začínám být trochu potlučená, ale cesta se mi líbí. Točí se mi hlavu, tělo mi brní a jsem naprosto opojena. Je mi nejlépe v mém životě, nic mi nechybí, nic mě netrápí, už existuje jen vítr ve vlasech a pocit naprosté rozkoše. Nemůžu se jízdy nabažit, nevnímám bolest potlučených končetin, jen si užívám té nádhery. Jsem ochotná strávit zbytek života jen na tomto vozíku, obětovat mu vše, pro co mi doposud stálo bojovat. Opravdu nic jiného nepotřebuji, je to to, co jsem hledala, a ani nedoufala že to kdy najdu. Najednou se jízda zpomalí. Dostanu strach. Ne, já chci rychleji, to nemůže přece nikdy skončit, nemůže být nic po tom…

Sedím na zemi. Vozík se převrátil a byla jsem vyklopena do studené náruče vodou nasáklého lesa. Jsem tady tak sama…to nejde, to nemůže nikdy skončit…byla jsem šťastná…