Z a s t á v k y  n a  z n a m e n í V I I – X I I ; n á v r a t

VII

Až znovu spočítám,

kolik je zmoklých ryb v hejnu,

zavře se hladina mrtvého moře;

pod vraky mušlí a vln

                    najdu své ztracené oči

a začnu je brousit na měňavou perleť.

Dám ti je – –

dám ti dva úlomky mrtvého moře –

                                           dvě štěnice

pro odposlech nočního odlivu,

dám ti je,

jen co ti bude rok

v mé paměti.

VIII

Přejetý slepýš

stane se přejetým slepýšem

                                         a den

pouze jednou z parafrází světla –

                                 ne přísný rituál,

ale nucený výsek chrličů noci.

IX

Kam padly dvě hvězdy,

oživne vorvaní mládě – –

Otče,

v břidličné kůži mu vykrojíš dvířka,

od čela povedeš vodotrysk kouře;

zavřeš mě do něj – –

zavřeš mě do něj jak do obří kapsy

za zipem ostrých zubů.

V masitém tichu

podruhé porostu napospas kapsářům,

                                   kteří mě vyvlečou

do kradeného času.