Provozované WEBy: Totem.cz | Čítárny | Český film | Seaplanet | Humor/Hry/Flash | Flash CHAT | Chcete svůj WEB? Napište nám |
|
Jestliže spolu strávíme více času než je naše křehke přátelství schopno unést, Huang zpomalí, až se ustálí na deseti krocích za mnou, a vytočí, či zvedne nějaké číslo, které se obvykle spolehlivě ohlásí v té její kapesní mašince líbeznou melodií. Pak s mobilem přilepeným k uchu sdílí nějaké dlouhé příběhy v Mandarínštině s jejími neviditelnými. Je na ně neustále napojena jako pavouk úzkostlivě chránící svou síť. Nemám ponětí co s nimi pořád rozebírá v té nepchopitelné slovní změti. Jen hádám, že se potřebuje ujistit, zda všechna vlákna jsou na správném místě, protože tenhle svět, ve kterém se ocitla, by mohl otřást její stabilitou. A já jí to nijak neulehčuji. Není to moje přirozenost. To jsem ještě věřila, že jsme se nepotkaly jen pro Boží pobavení. Její svět ukrytý v mobilu je, zdá se, realističtější než svět, ve kterém chodí a dýchá. Když zvedne telefon, všechno okolo zmizí, jakoby to byla jen nějaká legrační počítačová hra, v níž má také další, nereálné, anglické jméno. Vicky. Když Vicky zmizí za mými zády, cítím se náhle svobodněji ale také osaměleji. Zvolním krok, po očku sleduji cvrkot a držím směr cesty, s Vicky v závěsu. Nepotřebuji nikomu volat a žvanit. Jsem smířená s tím, kde jsem. Jednoho dne, když se zase přesunula svých pět metrů za mě, moje kroky se náhle otočily do dveří s nápisem Video EZY. Půjčíme si totiž film. Pochoduji mezi naštosovanými dvd's, Vicky neomylně slyším o regál pozadu, jak stále vyluzuje ty svoje čínské pazvuky. Jdu na jisto. Nahmátnu disk s titulem, o kterém se domnívám, že by ho měla vidět. Přesněji řečeno, který chci, aby viděla. Ano, uznávám, že prvotní motiv mohl pramenit taktéž z mé poťouchlosti. Už jsme o těch citlivých otázkách s Vicky mluvily. A tehdy poprvé jsem jí ukázala tu propast mezi námi. Koukaly jsme do ní, každá ze svého okraje a já si najednou uvědomila, jak jsem ji tím zraňovala. Ve svých slovech jen ustupovala do bezpečné vzdálenosti, jakobych ji snad chtěla shodit na dno mých tvrdých pravd. Měla jsem navrch. Měla jsem fakta, o nichž ona neměla potuchy a nemohla se bránit. Tenkrát jsem se rozhodla že s citlivými tématy už nebudu začínat. Nemůžu ji přesvědčovat. Musí sama toužit po pravdě. Sama se ptát. Otázky ji musí napadat tak nějak... přirozeně, takže proč tomu nenapomoci, touhle lekcí, říkala jsem si teď, o pár dní později, třímajíce titul v ruce. “Sedm let v Tibetu?” prohlížela si obal, když jsme vyšli na ulici a ona konečně uložila svou mluvící mašinku do kabelky, “tak to neznám. Akorát toho herce, ten se mi moc líbí. Prej je to nejhezčí mužskej na světě.” Oči se mi chce otočit vsloup, ale ovládnu se. Ona přece nemůže za to, že v její zemi se ividuální názory a vkus zrovna moc nepodporují. “Myslíš že opravdu je?” ptám se tedy chápavě, ve snaze zapojit její vlastní úsudek. “Myslím že jo. Každýmu se líbí. A tobě?” reaguje neotřele. “Já nevím. Každej herec musí bejt nějak fotogenickej.” Zase jsem ji utřela, aniž bych chtěla, vidím to na jejím zardělém pohledu. Ten večer už netelefonovala, tedy po dobu, co byl na obrazovce ten se žlutýma vlasama. Brad Pitt se již dostal do Tibetu a Vicky s nadšením pojmenovávala a stručně vysvětlovala tibetské rituální propriety jež byly součástí jejího světa. Tibetský buddhismus ji děsí. Používají se v něm jedy a černá magie. Je tam tolik nevysvětlitelného. Říká to tak, že bych tomu málem věřila. Než si uvědomím, že se to dověděla ve škole. Náhle jakýsi filmový Tibeťan začne mluvit o Tibetu jako o samostaném státu, načež se dostavil první účinek mé osvětové lekce. “Co to plácá... Tibet je přece součástí Číny přes tisíc let,” zavrtěla Vicky pobaveně hlavou. Polkla jsem naprázdno. Nebudu na to reagovat. Dneska nebudu reagovat na nic. Vicky se nevinně usmívala, hltala žlutou hlavu Brada Pitta, až konečně Čínská armáda na obrazovce vtrhla do Tibetu a začala téct krev. V obýváku se rozhostilo mrazivé ticho. Vicky svraštila čelíčko. “To není pravda! Tohle se nikdy nestalo. Tibet byl součástí Číny po tisíc let. Jak by teda mohl bejt obsazenej. Tohle se nestalo, co mi to zase tvrdíš.” Ve snaze nereagovat, mlčky jsem vrtěla hlavou. Domnívala jsem se, že až pomine prvotní šok z viděného, Vicky se sklidní a zapojí svou chytrou a vzdělanou hlavinku. Vicky však dál třásla znepokojeně hlavou: “Ty si myslíš že Čínská vláda je špatná, nevidíš nic dobrýho, ale ty nevíš všechno! Já to přece musím vědět líp, já jsem z Číny! Oni by tohle Tibeťanům nikdy neudělali. Vláda se k nim chová líp než k nám, Číňanům, abys věděla. Nebejt vlády, tak umírají hlady. Ale mají nový školy, silnice a technologie. Všechno co potřebujou. Studujou v Číně, já je znám, s některýma jsem byla na Universitě a všichni říkají, jak jsou šťastný a jsou s vládou spokojený. Proč ty pořád tvrdíš opak, proč ty se nezajímáš o Japonsko, kdybys jenom věděla jak se Japonci chovali k Číňanům, tak bys nikdy nemohla bejt proti naší vládě zaujatá. A kdybys se mnou jela do Číny, tak bys viděla, jak je to úžasná země!” Vicky v rozčílení natahovala angličtinu ve svém mňoukavém akcentu až to uši rvalo, fracek jeden rozmazlenej uječenej komunistickej, myslela jsem si, s tolerancí v koncích, a snažila se ovládnout. Na obrazovce se to mydlilo hlava nehlava a Vicky ne a ne skončit. Chtělo se mi zařvat Shut up! “PSSSST, Vicky.” “Proč bych měla bejt zticha. Je to jenom film a ty tomu věříš…” Pokouším se oddálit další salvu slovních granátů: “Ten příběh toho horolezce nemusí bejt úplná pravda, ale ten historickej background si nevymysleli v Hollywoodu. Tak jako si nevymysleli druhou světovou válku, tak si nevymysleli ani Čínskou okupaci. Chápeš?” “Jenomže oni v tom Hollywoodu taky nemusí vědět všechno, nehledě na to, že to tak natočili účelově, protože Američani nemají Čínu rádi a chtějí ji pošpinit. Proč to Amerika dělá? To mi teda řekni PROČ? Proč by totiž jinak točili takový nesmysly, a jestli ty tomu věříš, tak já …" nabíral Vickyin hlas zase obrátky. V levém spánku jsem pocítila tupou bolest, která se rozlévala směrem k zátylku. “Zklapni!” Zahřmělo náhle z mého hrdla a konečně nastalo ticho, rušené jen bojovým povykem z televize. Vicky zamrkala očičkama a pootevřela pusinku. "A teď mě poslouchej. Tvoje Čínská vláda mě zrovna teď moc nezajímá, nehádám se s tebou. Jenom jsem ti pustila film, o jehož existenci jsi neměla ponětí, protože v Číně ho máte nejspíš zamknutej v trezoru. Kdyby tě náhodou zajímalo proč, tak se můžeš podívat na internet, nebo do tvý universitní knihovny, protože až se vrátíš k vám domů, moc nových věcí se už Číně nedovíš. Internet máte totiž dost osekanej..." ....“Víš proč jsem ten film nemohla v Číne vidět? skočila mi zase do řeči, "protože asi není pravdivej a pomlouvá vládu. To je jasný, že vláda musí chránit lidi od takových věcí. Nemůže si dovolit zpochybňovat svoji moc. Ale ty mi pořád budeš…” Spínám ruce a začínám být dramaticky klidná. “Jak můžeš vůbec přemejšlet, když nedokážeš bejt ani chvilku ticho. Já ti na nic odpovídat nebudu. Najdi si svoje otázky a sama si na ně taky odpověz." Odcházím pomalu a tiše na záchod. Nasraná do bezvědomí. Běží závěrečné titulky, Vicky mizí z dohledu, jen její hlas je slyšet z rohu obýváku, jak sedí na zemi a telefonuje. Tentokrát je jasné kdo je na druhém konci. V moři nesrozumitelných zvuků Mandarinštiny rozumím jen “Tibet”,”China”, “Seven years in Tibet,” a několikrát i moje jméno. Cítím do hloubi duše, že jsem teď destruktivně smýšlející nepřítel číslo jedna. Ona je malá holčička co si stěžuje do kouzelného sluchátka. Tak moc jí v tom světě ubližují. Je mi na nic. Co jsem to jenom udělala? Půjčovat si takovej film. A ještě jí ho ukazovat. To bylo ode mně opravdu podlý. Možná jsem fakt špatná, zlomyslná. Proč si nedám pokoj? Jedna zhroucená Číňanka přece svět nespasí. A je to stejně hodná holka. Nikomu nic neudělala. O politiku se nestará. Je to koneckonců citlivé téma. Chce jenom hezky žít, dobře se vdát a najít nějaké pěkné zaměstnání. Normální holka z davu, vděčná svým zploditelům že ji nenechali potratit, a ještě jí zaplatili sto tisíc dolarů na nejprestižnější universitě ve Vesmíru. Proč by jim tedy měla dělat problémy? Ničit si život? Ne, Vicky se universitou v zámoří splnil sen, težko však říci, zda byl její. Za chvíli položila sluchátko. O čem taky ještě mluvit, když je to odposlouchávaný. Z Vicky sálala znovunabitá pohoda. Posilněná o očistné idee z první ruky, sebevědomě se usmívala. “Tak jsem mluvila s tátou. Říkal, že nic co bylo v tom filmu, není pravda. Můžu ti to vysvětlit jestli chceš.“ Najednou jsem si toho všimla. Toho pohrdání v jejím pohledu. Takhle se na mě ještě nikdy nekoukala. Takhle svrchu. Jako na idiota. Snad jsem se jí i chvíli bála. Oni jsou vážně nebezpeční. Rozpínaví. A já, tak malá a sama proti celé té obrovské mocné Číně, kterou měla v zádech i s tím jejich rudým praporem, mohla jsem se jít s celým filmem zahrabat. Nikoho si na posilu nevolám. Já jsem svobodná a nezávislá. A bolí mě hlava. A ještě něco tam bylo, v těch jejích přivřených, lišáckých očích. Taková ta třpytivá, hrdá, neotřesitelná, upřímná víra. To byl přímý zásah. Náhlé osvícení. Jak namyšlená a naivní jsem byla! Vážně jsem si myslela, že dávám lekci já jí. Vicky (Huang) je vzdělaná 27 letá dívka, dcera vysokoškolské učitelky a obchodníka. Má o pět let mladší sestru. Restrikce nedovolují Čínským rodičům mít více než jedno dítě, je však povoleno za možnost mít více dětí zaplatit. Jedno dítě stojí zhruba 19000 dolarů. Mít dvě a více dětí je tedy znakem prosperity. Vicky v Číně vystudovala medicínu a poté absolvovala bakalářské studium Mezinárodního obchodu na University of Sydney a nedávno se šťastně vrátila zpět do své rodné vlasti. Internetové stránky s příběhy v současnosti vězněných Tibetských politických vězňů, jež dostala k dispozici, jen zběžně prolistovala s námitkou, že si to zaslouží, protože neměli provokovat. Podobně rychlé vysvětlení měla i pro mučení a vraždění členů hnutí Falung Gong. Vicky nemá žádné speciální zájmy, veškerý volný čas dosud trávila nad učebnicemi a občas s přáteli na parties nebo shoping centrech. Mezinárodní obchod ji nebaví, ale je to výhodný obor. Vystudovala s nadprůměrnými výsledky a o semestr dříve než bylo nutné. Nemá už totiž moc času. Její velkou starostí je nyní najít dobře situovaného partnera přiměřeného věku a provdat se. Většina jejích vrstevnic je už totiž vdaná nebo má vážnou známost. S ní se přítel rozešel na nátlak jeho matky. Nesluší se aby byla nevěsta starší, a to ani o rok. Ješte větším hříchem je ale neposlechnout rodiče. Vztah byl ukončen po telefonu. |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
Napsat autorovi (Občasný) | |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele. Addictive Zone Orbital Defender Game |