Náš úděl je jen hrouda hlíny
když rozpouští se v moři špíny
pak ale, když nad mokřinou není nic
proč ten člověk kráčí, štasten smrti vstříc?
Léta mizí, míval jsem je rád
odcházím s nimi, zůstanu pak snad?
Teď teprv, pláču hořce a vlhne přitom zem
sám nad sebou a vysmívám se všem
co slepí, hluší boudí, hledají svůj kout
proč cítí se tak svobodně, ve vězení pout?
Končí-li náš život bídný
propláčeme poslední dny?
Těch sto let je spíš jen krutá vteřina
pak přikryje nás mrazivá sněhová peřina
co když žádný z kvítků, z těch Narcisů nebude chtít růst
tam, kde poslední svůj zmar vypouštíme z úst?
Co měl jsem rád, teď nemám nic než strach
co mít jsem měl nacházím v útrapách!
|