Tato zima nám, hlavně v poslední době, přiděluje další a další nadílku sněhu. Všichni víme, jak je obtížné brodit se závějemi a nebo kličkovat na povrchu kluzkých vyšlapaných chodníčků. Zaspat ráno o pár minut a pak se v těchto podmínkách pokoušet dohnat městský spoj při cestě do práce, či školy, je doslova běh o zlomkrk!
Ale tohle ať si řeší chroničtí zaspávači.
Mí dva synové celkem poslušně odmetají sníh ze schodů a prohazují chodník až k prohrnutému koridoru, mezi teď už metrovými bariérami sněhu.
Nebývalo tomu tak dříve, sice po ránu sníh honem, honem poodklízeli, ale když během dne postupné sněžení jejich snahu vynulovalo, nikdo z nich se ani nehnul, aby si to zopakovali.
Na silvestra jsem klukům chystala větší občerstvení na jejich velkou akci. "Velkou" tím myslím doslova, protože se mělo sejít třináct pařbychtivých účastníků.
Vše se zdárně podařilo, byly připravené tácy a talíře s občerstvením, jen se sliny sbíhaly.
Ještě jsem narychlo sesbírala nepořádek vzniklý přípravou a s plným pytlem odpadků jsem spěchala ke kontejneru. Musím přiznat, svázat se mi ho nepodařilo, tak byl plný. A navíc, připadá mi, že výrobci na každém dalším vyprodukovaném zboží šetří materiálem a pytle na odpadky jsou tenčí a tenčí! Kdo by se tedy divil, že se mi prsty podařilo proděravět už tak k prasknutí nacpaný pytel.
Venku na schodech byla už pěticentimetrová vrstva sněhu a já v pantoflích kráčela velice opatrně. Pytel se začínal trhat, já opatrně krok za krokem, bylo mi jasné, že když sebou seknu, tak se záchranka ke mně jen tak rychle nedostane.
Tři schody za mnou, čtvrtý, pátý...Pytel pomalu povoluje prasklinkami od děr způsobených mými jako v křeči semknutými prsty. Šestý, prasklina se šíří, sedmý... Jsem dole, ufff, jen ještě kousek a...Krok, druhý a noha mi vylétá do výše, za ní druhá, pytel odpadků setrvačností vzlétá též, kácím se jak široká, tak dlouhá do mokrého, studícího sněhu! Pytel, jako by ocenil uvolnění sevření, praská po celé délce a na mě tu teď letí krupobití odpadků!!! Tak!
Snad bych to zvládla jen zaklením, nebo tak něco.
Jenže přesně v tu chvíli procházela kolem sousedova dvanáctiletá dcera se svou kamarádkou. Měly naprosto nehybné obličeje, slušně pozdravily a zapadly do vedlejšího domu. I přes zavřené vchodové dveře jsem slyšela jejich pištivý řehot!
|