Mé oči slzy prolévají,

ležím v okrasné zahradě,

stromy pod záplavou vody rozkvétají,

ležím dál ve své pochmurné náladě.

Něžně pootevřená ústa mlčí,

vzlykajíc prohlížím si rozkvetlou tu krásu,

spatřím dokonce včelku,slyším jak bzučí,

kéž už nemyslím na svého srdce spásu...

Mé bezvládné tělo dál se pod stromy krčí,

pryč s bzučivkou,pryč s bolavou duší!

Výraz libé tváře se pomstychtivým stává,

už nebzučí včelka,

čistá krása přírody sílu mi dává...

Mé jemné ručky dopustily se zločinu,

zabily bzučící stvoření,

nechť nedává mi to za vinu...

Už i ve mě semínko čehosi zlého koření.

Tvář zase ztrácí se pod proudem slz,

jsem vrahem,

mé srdce probodlé dýkou skrz,

byla jsem posedlá vlastním blahem...

Zradila jsem síly dárce svého,

zradila jsem přírodu,

učinila jsem něco neodpustitelného,

kéž mohu včelce vrátit svobodu...

Už tělo a mysl neovládám,

před očima mlha,

prosím odpuštění,do tvých rukou,přírodo,padám,

od této chvíle jsem tvůj věčný sluha.

Něžné ručky podřezávám,

spouští se rudé vody proud,

věčnému spánku se odevzdávám,

nyní má duše může k cíli plout...

Pod záplavou kapaliny strom nade mnou vzkvétá,

stydím se za své sobecké činy,

nechť se má oběť s přírodou splétá....