Nejtěžší v životě je rozeznat, který most překročit a který spálit.

David Russell

***

Běžím ulicí a pořád se ohlížím, jestli jsou ještě za mnou. Pořádně jsem ty chlápky naštvala. Nejsou zvyklí, že by je nějaká odmítla, natož aby po nich plivla. Zaběhnu do postranní uličky a vmáčknu se za kontejner. Cestou jsem ztratila botu. Ono se na podpatcích stejně špatně běhá. Sípu, nejsem zvyklá na sprintování, srdce mi buší jako splašený a mně se chce strašně kašlat.

Napjatě sleduju, jak chlapíci přeběhnou kolem mojí skrýše bez povšimnutí. Oddechnu si a soukám se ven. Nešikovně přitom šlápnu bosou nohou na střepy rozsypané kolem a pořežu se. Když se shýbnu, abych střepy z chodidla vyndala, roztrhnu si k tomu ještě sametový šaty, který mám na sobě. Jsou asi tejden starý.

„Do pytle!“ Vypadám teda úžasně! Obutá-neobutá, oblečená-neoblečená a z nohy mi nepřestává týct krev.

Najednou zahlídnu stín. Zvednu hlavu v neblahé předtuše, že mě objevili, ale je to jen nějaký muž s odpadky. Rozpačitě se na mě podívá.

„Bože, jak to vypadáte? Mohu vám nějak pomoci?“

Svleče si bundu a podává mi jí, abych se mohla zahalit. Šaty se roztrhly prakticky na dva stejně velký díly a já jsem víc nahá, než oblečená.

„Ale vy krvácíte! Pojďte se mnou nahoru, vyčistím vám to a obvážu.“

Nedůvěřivě se na něj podívám. Po zkušenosti s těmi vazouny se mi nechce s ním být o samotě. Trpělivě vyčkává než se rozhodnu a jak si mě tak prohlíží ve slabém světle lampy, začne se červenat. Je vlastně docela sympatickej. Vypadá sympaticky a tak nějak nezkaženě. Už dlouho jsem neviděla chlapa červenat se, když vidí polonahou ženskou.

Zabalím se do bundy, abych ho dál netrápila a nejistě se vydám za ním. Stoupáme po tmavých schodech domu až do podkroví. Snažím se dávat si na pořezanou nohu pozor, ale v té tmě se málem přerazím o nějakej kbelík stojící v mezipatře.

„Rád bych vám na cestu rozsvítil, ale někdo zase ukradl žárovku. Promiňte.“

Omlouvá se jako by jí sám čmajznul, když šel vynýst ty odpadky. Je vážně moc slušnej. Podezřele.

„Tak prosím,slečno…“ pobídne mě, abych vstoupila.

Vejdu do úzký chodby bez oken a projdu do jedný ze dvou místností, který tenhle byt má. Ta je na rozdíl od chodby prostorná a osvětlená. Je tu málo nábytku a působí na mě vzdušně a uvolněně. Má uklizeno jako by čekal návštěvu tchýně.

„Tak se na tu vaši nohu podíváme. Posaďte se tady.“

Úplně jsem zapomněla na svůj šrám, a když jsem se otočila, zjistila jsem, že dělám na pískovým koberci krvavý fleky.

Zatímco se štrachá v lékárničce, rozhlížím se po místnosti. Na stole má rozložený nějaký papíry, všude jsou knihy a další lejstra. Vsadím se, že kdyby mě vzal do ložnice, bude tam mít taky papíry. Nejsou jen tak ledabyle rozházený, jsou všechny seřazený podle nějakýho mně neznámýho systému.

„Au, to pálí!“ kvílím jak malý děcko.

Úplně jsem zapomněla jak strašně štípe dezinfekce. Nohu mi polil nějakým smradlavým roztokem a ještě se tváří, jako by mi zrovna zachránil život. 

„Možná byste se chtěla opláchnout.“ ptá se oparně poté, co mi nohu zaváže.

Jak jsem se krčila za kontejnery, zmazala jsem se jak čuník. Probůh, co si o mně musí myslet? Proč si vůbec vodí cizí ženskou do bytu?

Rozzívám se na celý kolo. Jsou už tři hodiny ráno a já to mám domů přes půl města. Ten sympaťák si toho všimne a okamžitě mi nabídne nocleh.

„Tedy jestli na vás někdo doma nečeká.“

Nerozhodně pokrčím rameny. Domů se mi fakt už jít nechce a ten týpek vypadá ochotně. On si moje váhání vyloží po svým a hned namítne: „Samozřejmě, ve vší počestnosti.“

Je to vážně šmudla. Rozestele mi na gauči a omluví se, že má ještě nějakou práci. Celou dobu, co usínám slyším škrábání jeho plnícího pera.

***

Přišla jsem domů kolem poledne a zjistila, že nemám klíče od bytu. Sakra a co teď? Musela jsem je vytratit někdy včera při tom zběsilym úprku. Najednou se ale otevřou dveře a v nich stojí Beáta.

„Ježíš ty vypadáš!“ zděsí se „Kdo tě takhle zřídil?“ Samozřejmě přehání. Mám ovázanou nohu a jsem trochu podrápaná od kontejneru.

Bea je moje jediná kamarádka. Poznala jsem jí, když jsem chodila na vejšku. Šly jsme jednou se spolužačkama do klubu a Bea tam seděla u baru. Okamžitě mě zaujala. Byla tak elegantní, tak nad věcí a lehce znuděná. Vypadala jako bohatá, mladá panička, která nemá co na práci. Měla na sobě krátký černý krajkový šaty, síťovaný punčochy a perfektní lodičky. Přesně takový jsem minulej tejden obdivovala ve městě, jenže jejich cena přesahovala můj měsíční rozpočet. Co mě ale nejvíc zaujalo byly ty krásný lesklý černý vlasy. Měla je svázaný do elegantního uzlu, kterej působil jako korunka na hlavě královny. Zdálo se mi, že na někoho čeká. Rozhlížela se kolem sebe a každou chvíli zaostřila ke vchodu. Tam vlastně zahlídla i mě. Její velký zelený oči se do mě zapíchly. Shlídla mě od mých zrzavých vlasů až po světle zelený kecky a pak se její znuděný obličejík rozzářil a ústa pod vrstvou temně rudý rtěnky vykouzlila vřelý úsměv. Zamávala na mě a naznačila mi, ať si jdu k ní přisednout.

" Ty tu holku znáš?" zeptala se jedna ze spolužaček překvapeným hlasem.

"Ne. Možná si mě s někým spletla." usoudím, ale stejně se na ni pousměju a bezradně pokrčím rameny, že nevím o co jde.

"Sedneme si támhle!" ukáže Nataša směrem k prázdnému stolu v rohu místnosti.

Překvapí mě její nadšení a tak se podívám, co ji na tom stolku tak učarovalo.Volných stolů je tu dost. A pak uvidím objekt jejího zájmu. Je to Nikolas, Ital, který chodí na naši fakultu a kterého se snaží už půl roku uhnat. Jenže Nataša má tu smůlu, že je malá hnědovláska a náš cizinec letí na dlouhonohé plavovlásky.

"Ale Naty, copak ty si to ještě nevzdala?" divím se, ale  už mě nevnímá.

"Objednejte mi červený, já si odskočím." houknu ke stolku a odcházím.

Cestou ze záchodu si mě Bea odchytne.

"Ahoj! Bavíš se? Tvůj doprovod mi nepřipadá moc vodvázanej."podotkne.

"No my si sem spíš přišly odpočinout od školy a pokecat u skleničky červenýho. A my se známe? Myslela sem si, že sis mě s někym spletla, když si na mě předtím mávala."

"Ne, jen si mi přišla zajímavá a já se ráda seznamuju se zajímavejma lidma, hlavně s hezkejma a to ty rozhodně jsi!"

Jsem trochu na rozpacích, hlavně když vím, že na sobě nemám zrovna nic světovýho a že celková cena mýho oblečení by se vešla do těch jejích lodiček. Připadám si jako chudá příbuzná.

"Víš co? Zavolej mi, až se budeš chtít fakt pobavit, ano zlato?"strčila mi do ruky papírek s číslem a elegantně odpochodovala pryč.

Chvíli jsem tam ještě stála a zamyšleně jsem jí pozorovala, dokud nevyšla ze dveří. Pak jsem se vrátila ke stolu, kde si holky mojí delší nepřítomnosti ani nevšimly.

"Ty vůbec nepiješ holka!" hrozí se Jana, když vidí mou plnou skleničku.

"Ty to, Jani, zvládáš za nás za obě" zhodnotím její prázdnou sklenici od vína a dva panáky bůhví čeho.

A to byl můj první kontakt s Beou.

***

"Tak co se vlastně stalo?! Povíš mi konečně něco? Kde si byla celou noc?!" jančí Beáta a chodí za mnou po bytě jako pejsek.

"Víš co? Přestaň tady hysterčit, udělej nám kafe a něco na zub. Potřebuju si dát pauzu." zaměřuju její energii na něco užitečnýho.

Sama se pak jdu převlíknout do svejch věcí, protože věci který mám na sobě, jsou toho týpka ze včerejška, takže se v nich cejtim dost divně.

Když se obleču do svých vytahaných domácích tepláků a volnýho trička, je mi už podstatně líp.Přijdu do obýváku a tam na mě čeká vonící káva a dva krajíce chleba se šunkou. Uvelebím se do křesla a s chutí se zakousnu do jídla. Bea trpělivě čeká až to dožvejkám, protože ví, že když se mi nechce mluvit, tak ze mě nic nedostane. Ale asi po deseti minutách jí trpělivost dojde.

„Tak povíš mi už konečně, co se stalo nebo si mám podat písemnou žádost?!“

„Kdo si počká, ten se dočká…“ zlobím jí, protože vím jak se o mě vždycky bojí, i když se nám tohle občas  stává.

„Byli to ti motorkáři. Vždyť víš, že mám slabost pro silný mašiny.“ nevinně se na ní usměju.

„Cože? To nemyslíš vážně! Ty si vážně slepice, Lucie! Jak si to mohla udělat? Připadáš mi jak malej fracek!“ vybuchne Bea a jde do kuchyně pro další hrnek kafe.

Když dlouho nejde, jdu se podívat, co dělá. Beáta stojí u okna a uraženě civí z okna. Jdu k ní a zezadu jí obejmu.

„No tak nebuď naštvaná, dyk se vlastně nic nestalo.“

Ale Bea mě překvapí. Prudce se otočí, až nám její kafe nově vytapetuje kuchyň a začne na mě křičet.

„Ty jsi taková nána, Lucie! Bože, jak se můžeš chovat tak nezodpovědně! Copak ty si vůbec neuvědomuješ, co se ti mohlo stát? Lízt do motorkářskýho klubu… A neříkej mi, že tobě se nemůže nic stát, že ty máš dlouhou čáru života. Na tyhle tvoje kecy teď vůbec nemám náladu. Já tě nebudu furt hlídat, jasný? Takže jestli tady se mnou chceš bydlet a dělat práci, kterou děláš, tak se ksakru trochu vzpamatuj!“ zlostně se rozhlídne po kuchyni, pak odloží svůj prázdný hrnek na stůl a nakonec slyším už jen hlasité prásknutí dveřmi.

A je pryč! Takhle rozčílenou jsem ji snad ještě neviděla. Párkrát už sice vylítla, ale většinou to ani nebylo na mě. Tohle jsem možná přepískla.

Sklesle si sednu na židli, rozhlídnu se po zelený kuchyni s kávovým vzorkováním a to mi připomene jednu neblahou skutečnost. BUDOU VELIKONOCE!

Ach bože, už je to rok. Sedím a začínám přemýšlet o tom, co se to za ten rok stalo. Kam se poděla studentská nevinnost? Ta dětská naivita, to nadšení do života? Proč je tu vždy ta lidská prohnilost a touha po penězích, která vás o všechno připraví? Studovala jsem uměleckou konzervatoř. Chtěla jsem být jako máma, herečka.

No to teda jsem herečka! Kde se to sakra takhle zvrtlo? Bea říkala, že se mám probrat, jestli to chci ještě dělat, ale chci to vlastně ještě dělat?

***

Podruhé jsem se s Beou setkala na velikonočním večírku. Na Velikonoce všechny holky z pokoje někam odjely a já neměla program a dokonce ani kluka, kterej by mi ho pomohl zařídit. Seděla jsem sama v tichym pokoji a uvažovala, co budu dělat. Máma byla ve Francii. Když jsem se dostala na vejšku a šla bydlet na kolej, prodala náš byt v paneláku a odjela pracovat do divadla v Paříži, kam ji už dlouho zval její přítel z mládí. Je prý skvělá herečka, kterou ti čeští nekulturní barbaři nemohou nikdy docenit. Jezdit za ní na tři dny by nemělo cenu.

Začala jsem si probírat skříň,  aspoň si udělám pořádek, když tu nikdo není. Brala jsem věci a třídila je na čistý a špinavý. Půjdu vyprat, pak se cournu po městě a…

Co to tady je? Z kapsy od bundy mi vypadl lísteček s číslem. No jasně, úplně jsem na ni zapomněla! To je ta holka z baru. Už je to pár tejdnů, co jsme se potkaly a já to nějak vypustila. Říkala, ať se ozvu, když se budu chtít trochu pobavit, tak teď je ten pravej čas. Jde se na to. Vyťukám číslo, telefon chvíli zvoní a pak se ozve ospalej a dost rozmrzelej hlas.

„Co je sakra? Vždyť ještě není ani poledne!“

„Promiň, asi jsem tě vzbudila, ale nenapadlo mě, že spíš tak dlouho. Já jen…“

„A ty jsi jako kdo?“ zarazí mě její ostrej tón.

„Já jsem ta holka z T-klubu. Nevím, jestli si mě pamatuješ, ale dala jsi mi číslo, ať se ozvu, až se budu chtít bavit.“

„Počkej ty jsi ta malá roztomilá zrzečka, viď?“ zařehtá se do telefonu a v jejím podání to vyzní jako by říkala „ta malá srnečka“,něco jako Bambi.

„No to budu asi já…“ nejsem si jistá, jestli je ta holka při smyslech a jestli to radši nemám položit.

„Hele počkej, kotě, já se dám trochu do kupy a ve dvě si tě vyzvednu v Monaku, ju?“rozzáří se.

 „Cože? V Monaku? Není to trochu z ruky?“ to už jsem mohla rovnou jet za mámou do Paříže.

„Ale ne ty hloupá, myslím v tom baru!“ uslyším její otrávený hlas a jsem si jistá, že teď přemýšlí ona, jestli to nemá položit.

„No jistě, tak teda ve dvě.“ odpovím rychle a pro jistotu hned zavěsím, aby si to ještě nerozmyslela. Občas mám vážně dlouhý vedení.

Za pět minut dvě už poslušně sedím v Monaku, aby na mě nemusela čekat (už tak jsem se moc dobře neuvedla), ale mý obavy byly naprosto zcestný. Bea přišla v půl třetí s potutelným úsměvem a poznámkou, že jí do toho něco vlezlo.No to si zase užívám volna!

 Jenže po chvilce mi to bylo docela jedno, protože Bea objednala dost silný francouzský víno, a jelikož já nejsem na alkohol nijak zvlášť zvyklá, za chvilku jsem jen seděla, poslouchala jak něco vypráví a přiblble se usmívala. Bea byla moc příjemná a vtipná a znala spoustu lidí, o kterých mi vyprávěla. 

Po hodince strávené v baru ale navrhla, že změníme lokál, protože mě chce představit pár svým přátelům.

Cestou ven mě ještě zavedla na záchod, aby mě trochu upravila a namalovala (veškerá má líčidla byla tou dobou jedna tužka na oči, řasenka a lesk na rty, byla jsem spíš sportovnější typ).

Když jsme vyšly ven, už tam na nás čekalo moc pěkný černý auto s kouřovými skly a řidičem.

„Ty krávo!“ ujelo mi, protože jsem na takovejhle luxus jako studentka nebyla vůbec zvyklá.

„Nech si ty svoje oslovení a nasedej!“ zchladila mě Beáta a nacpala mě do auta.

Byla jsem už dost vláčná a klidná hudba a pohodlí sedaček mě začaly uspávat.

„Probůh nespi! Už jsme tady a ty máš řasenku po celym obličeji. Co to děláš?!“ koukala na mě Bea jako bohyně pomsty, jak si protírám oči, aniž bych na nějakou řasenku vůbec myslela.

„Člověk tě nechá chvíli bez dozoru… Co jsem to jen našla za dítě?“ vrčela si už spíš pro sebe.

Když jsme vystoupily z auta, stál před náma moderní luxusní domek, na který jsem zírala jako kuře z osení.

„Tak pojď prosím tě! Nebo čekáš, až zahřmí? Vždyť je to jen barák!“ Bea se zdála být trochu podrážděná.

Přišla jsem do domu a ve vestibulu na nás čekali dva pánové ve středních letech, se kterými se Bea vítala jako s dávnými přáteli .Představila mě jako svou novou známou, ale ať mě trochu omluví, protože jsme už někde byly, a zářivě se na ně usmívala…

Tohle byly vlastně poslední dny mýho studentskýho života, protože tejden na to jsem se školou sekla a začala novej život. Ti dva pánové se stali mýma novejma šéfama.

Zato Beu jsem vídala denně. Sestěhovaly jsme se k sobě, protože ona je strašně nerada sama, musí mít kolem sebe pořád někoho.Je vlastně přehnaně společenská. I když celý dny prospí a noci tráví někde jinde, musí mít pocit, že na ni doma někdo čeká a na psy má alergii.

***

Teď ale Bea bydlí u nějaký mladý holčiny, kterou poznala před půl rokem. Pomáhala jí zařizovat byt a už se spíš zdržuje tam něž tady. Samozřejmě tu má spoustu svých věcí, svůj pokoj a vlastní klíče. Což mi taky připomíná, že já svý nemám. Měla bych si je jít nechat udělat. Cestou musím nakoupit, protože tu už nic není a Bea, ač nikdy nakupovat nechodí, se vždycky rozčiluje, když tu nejsou její oblíbený jogurty a spousta ovoce, nebo aspoň müsli. Toho bych se teda já rozhodně nedotkla. Zastávám názor, že zrní je pro ptactvo, a já (ačkoliv si to mnozí myslí) nejsem slepice!

Pudrem jsem zamaskovala kruhy pod očima, oblíkla si slušivý černý kalhotový kostýmek s rolákem (ráda si občas připadám jako dáma) a vyrazila s taškou přes rameno na nákup.

Když jsem nakoupila všechno potřebný a šla si nechat přidělat klíč, zaujal mě cestou krámek s malířskými potřebami. Už jako malá jsem strašně ráda kreslila a poslední dobou mě zase svrbí prsty. Kolem je rašící jaro a to je moc pěknej námět na kreslení. Vešla jsem dovnitř a propukla u mě nákupní horečka. Kupovala jsem desky, čtvrtky, úhly, tempery a spoustu dalších věcí, který zřejmě stejně ani nikdy nepoužiju. Jenže jsem už byla zvyklá mít všechno po čem zrovna toužím.

Nakonec jsem si pro radost koupila magnet na ledničku ve tvaru žabky, abych mohla Beátě nechávat vzkazy na místě,kde je určitě nepřehlídne. Je jako kočka, která se chodí domů jen najíst a občas pomazlit.

Cestou z krámu jsem se kochala svým nákupem a v úzkých dveřích jsem se proto s někým srazila.

„Jé promiňte, vůbec sem se nekoukala na cestu.“ horlivě jsem se omlouvala člověku, který se mi zdál tak povědomý.

„Ano, to je v pořádku.“ řekl s nezájmem, jakoby duchem nepřítomnej a šel dál.

„Ale počkejte, neznáme se odněkud?“ je pravda, že se vídám s hodně lidma, ale na něj se nemůžu rozpomenout.

Chvilku na mě koukal, asi vážně přemýšlel odkud se můžeme znát a pak jen s překvapeným výrazem řekl:

„Lucie!“

No takže se asi vážně známe, ale já si ho pořád nemohla vybavit, takže jsem tam jen stála a tupě se usmívala, prostě trapas.

„Ani jsem vás takhle nemohl poznat! Vypadáte velmi elegantně.“pochválil mě, ale když viděl můj neměnící se přihlouplý úsměv přidal větu, která mě okamžitě uvedla do obrazu. I když v mém případě je to s podivem.

„Když jsme se viděli naposledy, měla jste zraněnou nohu a byla jste jaksi méně oblečená.“ lehce se usmál a stydlivě sklopil hlavu.

Ach bože, on se vážně červená! No to je roztomilý! Už mi to došlo-jen málokterej chlap se poslední dobou červená, když vidí nahou ženskou.

„Marku! No jistě, už mi to došlo. Promiň, prostě si mi vypadl z hlavy.“okamžitě mu tykám, protože jsem na to zvyklá u všech mužů. Je to spíš zlozvyk, protože jakmile se bavím s nějakým úředníkem a začnu mu přirozeně tykat, většinou toho moc nepořídím (zvlášť v bance).Oni jsou úředníci strašně ješitný!

„Zato já na vás myslím stále, takže mi promiňte, že jsem vás hned nepoznal.“

Cože? On mě balí? To bych do něj neřekla, je to takovej slušnej čudla.

„Mám totiž vaše klíče! Asi vám u mě vypadly z kabelky.“ dokončí svou myšlenku a mě tím naprosto zchladí.

No jistě klíče! Proč by měl jinak takovej chlap myslet na ženskou jako jsem já!

„Cože? Ty máš moje klíče? No to je skvělý, tak já je neztratila! Zrovna sem byla na cestě do zámečnictví nechat si udělat nový.“  drapla jsem svý klíče a strčila si je do kapsy.

Čekala jsem, že mi navrhne něco jako: „Když jsem ti ušetřil cestu k zámečníkovi, tak bych tě mohl aspoň pozvat na sklenku…“

„Alespoň jsem vám ušetřil čas a peníze …“ no neříkala jsem to?

„…takže svůj dobrý skutek pro dnešní den jsem již udělal a mohu jít po svém.“

„Ano, to je dobrý nápad!“ souhlasila jsem ochotně s jeho nabídkou, protože i když je to čudla, je to docela pěknej chlap.

Cože? Moment! Jak vlastně zněla druhá část té věty?

„Cože, co jsi to vlastně říkal?“ došlo mi, že se stala chyba.

Sklopila jsem hlavu, poděkovala za klíče a odpochodovala pryč z krámu.

***

Když jsem se ve dvě odpoledne vzbudila a šla si udělat kafe, ležela v obýváku Bea a civěla do stropu.

„Uaaaaaaaaaaah- co tu děláš takhle brzo?“řekla jsem s pusou dokořán jak vrata od stodoly, protože jsem dnes vstávala výjimečně brzo.

„Snad tady bydlim, né?!“ ohnala se po mně nečekaně zostra.

„Tak promiň, sem tě tu jen dlouho neviděla, né?“oplatila jsem jí stejnou notou a odšourala se do kuchyně pro to kafe.

„Dáš si taky?“

„Nemám náladu na ňáký blbý kafe!“ odsekne mi, ale to už mě vytočí.

„Sakra co je s tebou? Máš PMS nebo co? Já ti nic neprovedla, tak na mě neštěkej, buď tak laskavá!“

„Promiň, koťátko, já jen… Ona si našla kluka a chce, aby se k ní přistěhoval! Coura nevděčná!“

Chvíli mi trvá, než se zorientuju, ale pak mi dojde, že mluví o tý holce, ke který se mi před nedávnem odstěhovala.

„Ale nech toho. Co sis myslela? Že si tě tam nechá na věky? Je logický, že chce bejt s tim klukem co nejvíc. Navíc, to jí za chvilku přejde…“

„Ale to už mně bude ukradená! Kašlu na ní, bydlim přeci tady!“ vzteká se.

„Najednou! Teď jsem ti dobrá viď? Víš co, měla by sis taky někoho najít! A myslim, tim chlapa a ne zas ňákou nezletilou žábu,“ doporučim jí a jdu se oblíknout do města.

 Když se vrátím do obýváku, Bea už tam není.

Cestou do centra přemejšlim, co udělám se dnem volna. Už dlouho jsem neměla tolik času jen pro sebe.

Udělám si kulturní odpoledne. Zajdu do muzea, na výstavu šperků a po obědě ještě do knihkupectví, abych si koupila něco novýho ke čtení. Je tu nějaká akce, spousta lidí a i fotografové z novin, takže se snažím nenápadně procpat k pultu se svýma knihama.

Když se vracím po půlhodině ke kase, abych pracně vybranou literaturu zaplatila, v obchodě už nikdo není. Akce už asi skončila. Rozhlídnu se a za stolkem vidím sedět Marka s nějakou prsatou blondýnou (samozřejmě stoprocentně přírodní Wella), která ho napjatě poslouchá a zcela nepokrytě mu cpe svůj výstřih (a to značně hlubokej!) do zornýho pole.

Nechápu proč, ale dost mě to rozladí. Otočím se zpátky ke kase, abych pokladní zaplatila požadovanou částku a procházím kolem nich (s hlubokým nezájmem!) k východu.Když už otvírám dveře, ozve se za mnou veselej hlas.

„Lucie! Kde se tu berete? Vás bych tu rozhodně nečekal!“

Když se otočím vidím jeho milý usměvavý obličej a vedle ten blonďatej citron, kterýmu se má přítomnost a nadšení v jeho hlase absolutně nezamlouvá. To mě trochu povzbudí,dokonce si ani nevezmu osobně, že by mě v knihkupectví nečekal (jako totálního analfabeta!) a vracím se do knihkupectví, abych se s Markem vybavovala jako se starým známým.

„To si o mně myslíš pěkný věci, když tě překvapí moje přítomnost v knihkupectví!“ vyčtu mu na úvod a naoko se urazím.

„Ale tak jsem to samozřejmě nemyslel, Lucie. Možná jsem jen zadoufal, že jste přišla kvůli mně a MÉ knize. Ostatně jako tady slečna Mrázková. Píše o ní recenzi.“ nadhodí významně a potutelně se na mě usměje.

„No, asi tě teď zklamu, ale ty si spisovatel???“ vykulím na něj oči, protože tohle by mě ani ve snu nenapadlo.

Takže slečna je zřejmě novinářka-lovec. No nezdá se, že by na Marka její snaha nějak zabírala. Usměju se i na ní a poznamenám, že jsem o ní ještě neslyšela a v kterých novinách že to vlastně pracuje?

„To vám asi nic neřekne, jsou to totiž přední kulturní noviny. A co vlastně děláte vy?“ zchladí mě a vycení na mě svůj profesionální chrup.

„Promiň, Marku, ale už jsem tě zdržela asi dost dlouho, takže už půjdu.“ přeslechnu její otázku snažím se vyklidit pole.

„To bude jistě rozumné slečno. My to tady s panem spisovatelem doděláme a pak bychom si mohli skočit někam na skleničku, co říkáte, Marku?“ blonďatá barakuda nadšeně ocení mou poznámku a počítá mou návštěvu za skončenou.

Otočím se na podpatku a vyrazím potupeně ze dveří. Samozřejmě, že se tam srazím s právě vcházejícím pánem a obsah mé tašky se hlučně rozsype po dlaždicích. Než se skloním nad tou spouští, zahlídnu ještě, její pobavenej úsměv. Zas sem se totálně ztrapnila. Marek mi taky s úsměvem přispěchá na pomoc, ale než ke mně stačí přijít, prchám z (tentokrát prázdných) dveří na ulici. Nastoupim na právě přijíždějící tramvaj a už za jízdy zahlídnu, jak na mě Marek něčím mává a něco křičí. Nerozumím mu.

Vyčerpaně dosednu na sedadlo a čekám až se barva mého obličeje nebude podobat barvě mých vlasů. Jsem rudá studem i rozčílením a tak na příští zastávce vystupuju, abych cestou domů vychladla.

***

Když se v šest ráno dopotácím domů, jsem už úplně grogy. Tohle byla náročná směna, kterou mívám tak jednou do měsíce, když se to všechno tak nějak semele. Dneska jsem začala v pět a teprve před hodinou skončila. Takže se dá říct, že to byla dvanáctihodinovka. Musím se sama sobě hořce vysmát. Po tomhle výkonu bych měla mít tak dva dny volna, ale vím sama, že tohle nezáleží na mně. Dál už se takovýma myšlenkama nezabejvám, protože proud teplý vody, ze mě všechno smejvá, i myšlenky. Po půl sedmý se už zavrtávám vedle Beáty pod peřinu (občas spí se mnou v posteli, když jí je smutno), položím hlavu na její rameno a za chvíli už nevím o světě.

V šest večer mě probudí šílený a neodbytný řvaní zvonku. Rozhlížím se po Beátě, ale nikde není. Snad šla otevřít, aby ten šílenej zvuk už konečně přestal. Jenže Bea nikde, ale zvonek si zpívá vytrvale dál.

„No jo už du, proboha!“ obořím se na neznámýho dobyvatele za dveřma.

S vytočeným výrazem prudce otevřu dveře a…

„Ahoj, co tu děláš?“ vyjeveně zírám na Marka, který na oplátku vyjeveně zírá na mě.

Uvědomím si, že tu stojím jen v tričku na spaní a okamžitě mizím v ložnici, abych se přioblíkla. Marek jde mezitím dál a čeká na mě v předsíni.

„Já jsem vám přišel vrátit peněženku s doklady.“ podotýká významně a podává mi ji.

„Jistě jste ji už hledala, ale včera jsem neměl čas vám ji přinést, měl jsem povinnosti.“ omlouvá se.

„No jistě. Vzpomínám si na tu vaši blonďatou povinnost.“ poznamenám jízlivě, jako by on za její chování mohl.

Nastává chvíle trapného ticha, kdy ani jeden nevíme co dál. Dojde mi, že asi nikam nespěchá a tak ho jako správná hostitelka pozvu dál, abych mu za tu námahu aspoň udělala kafe. Popravdě jsem si ani nevšimla, že mi peněženka chybí, měla jsem spoustu jinejch starostí…

Když donesu dva hrnky s pronikavě vonící kávou a usadím se, začnu se vyptávat na jeho určitě zajímavý povolání, co ho k tomu vedlo a vůbec.

Marek se ochotně a musim přiznat, že i docela zajímavě rozpovídá, takže se od práce dostáváme ke koníčkům a zážitkům z dětství. Výborně se u toho bavím. Uvědomím si, že už jsem se vlastně dlouho s nikým normálně nebavila. Když přijde domů Bea, tak jenom štěká nebo si stěžujeme na práci, ale jen tak si prostě popovídat, na to nám čas nezbejvá.

Kafe už jsme dopili a tak se zvednu, abych sebrala hrnky a šla je uklidit. Při svý neopatrnosti si nevšimnu, že stolek přede mnou má i čtyři vyčnívající nohy a půvabně se o jednu přerazim. A již méně půvabně se Markovi shroutim do klína. Ochotně mi pomáhá vstát, ale já se nějak zaseknu v jeho oříškovejch očích. Chvilku se na sebe jenom díváme, a když se naše obličeje začnou přibližovat, vyruší nás nepříjemnej zvuk-vrznutí dveří. Podívám se tím směrem a vidím Beu tvářící se jako šťovík jak už zase odchází. Stylově za sebou zabuchne dveře (v tom má ona praxi) a je ticho.

Marek nic nechápe a protože Beu ani neviděl, nesměle se zeptá: „To byl tvůj přítel?“

Vidím v jeho obličeji bázlivé napětí a jeho oči prosí o zápornou odpověď. Sama nechápu, co to vlastně mělo znamenat, a tak jen zmateně koukám na zavřený dveře.

„Asi bych tu neměl být, myslím, že jsem vám přivodil zbytečné problémy. Věřte, že to jsem opravdu nechtěl…“ odchází zkroušeně ke dveřím.

Za minutku slyším druhé bouchnutí dveří, ale tentokrát o mnoho tišší. Ale právě to mě probere a já vylítnu na chodbu, která je už ale prázdná. Seběhnu po schodech dolů na ulici a tam do Marka vrazím. Právě otevírá dveře taxíku a chce nasednout.

„Marku, promiň, ty za nic nemůžeš. To byla jen Beáta. Kamarádka, chápeš?  Já sama sem nepochopila, co to mělo znamenat. Asi měla špatnej den. Nezlob se…“

Vidím jak se mu po těch slovech rozjasňujou oči a jeho nadšení v hlase je nepřeslechnutelný.

„Tak to jsem rád! Znamená to, Lucie, že mohu zase někdy přijít?“ ptá se trochu nejistě.

„Jasně! Ale radši, prosím tě, předem zavolej. Mám dost nepravidelnou pracovní dobu.“ usměju se na něj a za troubení netrpělivýho taxikáře mu napíšu do notýsku svoje číslo.

***

Ležím ve vaně, pěna na vodě praská a svíčky kolem mě rozprostíraj příjemnou vůni a teplo. Vedle vany mám láhev francouzskýho červenýho a poslouchám tichou meditační hudbu. Jak skvělý zakončení dne! Pak už jen hupsnu do postýlky a před polednem vstávat nebudu.

OMYL!

„Kde se sakra flákáš?!“ vlítne do koupelny Bea a začne na mě vřískat.

Málem se v úleku utopim. Bože, o co jí zase de? Jestli má špatnej den, tak proč si to probůh vybíjí na mně? A co měl znamenat ten její odpolední výstup? Jenže než se jí na to stihnu zeptat, valí na mě proud výčitek.

„Ty nemáš telefon, nebo nečteš zprávy?! Poslala jsem ti už tři vzkazy, kdes měla dnes být a ty ses ani na jeden nedostavila. A když přídu domů, tak se tu s někým muchluješ! To snad není možný! Ty jako nepracuješ? Nevšimla sem si, že bys měla dneska nahlášený volno!!!“

Je pravda, že mi bylo divný, že mi dnes telefon ani nepípnul, ale pak si uvědomím, že jsem si vypnula zvonění, abych se mohla vyspat, a pak už jsem po přístroji ani nevzdychla.

„Já… Beo, víš… No měla sem včera dvanáctku a tak sem myslela…“

„Tak příště nemysli a hlídej si telefon! Musela sem vzít dvě zakázky za tebe. Tohle se šéfovi moc líbit nebude, že jeho oblíbená holčička se začala flákat a tahat s bůhví kým,“ nezastaví tu svojí vyřídilku.

„Tak zas prr Beato, poznámka, že se tahám bůhví s kým, je trochu zcestná, ne? To nemůžu mít normální civilní život? Nežiju přece jenom pro prachy!“

„Tak si najdi jinou práci, když se ti tahle nelíbí, brouku!“ setře mě lehce a už odchází nonšalantně z koupelny.

Po chvilce se ve dveřích zase objeví  její černá hříva a suše mi oznámí:

„V deset máš bejt ve Vilový 15. Tak ať si tam přesně!“ a dál se se mnou nebaví.

Kouknu na hodiny a zjistím, že mám jen něco přes dvacet minut času.Určitě mi hodila svojí práci, potvora…

Domů se vrátím samozřejmě až po čtrvtý ráno.

***

Mrknutím na hodinky zjistím, že mám jen deset minut zpoždění. No jsem šikulka, pochválím se a vcházím do luxusní restaurace, kde máme s Markem už asi pátou schůzku. Dnes ale oslavujeme! Marek prodal už deset tisíc výtisků své knihy a je náramně spokojenej, takže mě chce dnes rozmazlovat.

Rozhlédnu se a už ke mně přichází číšník a ptá se na rezervaci.

„Ano, mělo by to být na jméno Marek Černý.“ prohlásím pyšně a nechám se odvést ke stolku, kde na mě už Marek netrpělivě čeká.

„Ahoj!“ přivítá mě polibkem.  „Dnes ti to velmi sluší.“

Už si dokonce i tykáme! Ale je to teprve týden a já si vlastně ještě nemohu na tuhle novinku zvyknout. Já mu sice nikdy nevykala, ale dělalo mi dobře, když mi vykal, protože té cti se mi dostane jen málokdy.

Marek objedná aperitiv a začne mi vyprávět o dnešním dni. Pochlubí se, že mu volala slečna Mrázková (jen když slyším její jméno, naskakuje mi husí kůže!) a chtěla s ním udělat další rozhovor. Chce se zeptat jak je spokojenej se zájmem čtenářů a co chystá dál.

„Pozvala mě dnes dokonce na „pracovní“ večeři, ale tu jsem musel s hlubokým politováním odmítnout, protože mě na  večeři očekává jedna okouzlující dáma. Zachichotala se a podotkla, že si nevzpomíná, že už jsme domluveni, ale já jí vysvětlil, že tu dámu přeci zná z mé autogramiády. Chvíli bylo na druhé straně ticho a pak se se mnou velmi odměřeně rozloučila s tím, že náš rozhovor tedy necháme na jindy.“

Tak tahle příhoda mi vážně zvedla náladu a opravdu mě rozesmála.

„Věděl jsem, že tě to pobaví, ale že tolik? Ty ji asi nemáš příliš v oblibě, že?“ zeptal se nevinně tou svou spisovnou češtinou (deformace z povolání).

„Já si spíš myslim, že slečna Mrázková nemá v oblibě mě!“ podotknu věcně a dál se o ní nehodlám bavit.

„A jaký jsi měla dnes den ty, Lucie?“ usměje se na mě něžně a já jsem v rozpacích.

Nerada se bavím o svých záležitostech. Většinou k tomu ani nemám příležitost. Jedinej s kym se bavím je Bea a pár holek z podniku, ale mezi lidi se ani moc nedostanu. Vedu noční život a celej den prospím, jenže to Markovi vyprávět nemůžu.

Musím se proto uchylovat k drobným lžím, co se mýho programu týče.

„No, dneska sme s Beou zašly do fitka a na masáže. Bylo to prima.“ a dál nevím, co bych řekla.

Naštěstí je Marek hodně společenskej a rád vypráví svoje příhody z různejch večírků a recepcí, takže máme na zbytek večera vystaráno.

Když odcházíme z restaurace, pozve mě nečekaně ještě k němu na sklenku. Nadšeně to přivítám. Bereme si taxíka a jedem do čtvrti, na kterou vlastně nemám moc pěkný vzpomínky. Vystoupáme schody až nahoru do podkroví (dnes dokonce svítí i žárovka, takže se o nic nepřerazim!) a tam na nás čeká jeho skrovné království.

„Vlastně bych se chtěl přestěhovat,“ usměje se na mě skoro omluvně. „Nastěhoval jsem se sem ještě jako student, moc jsem si přál být samostatný a na lepší byt jsem neměl.“

Usadí mě na pohodlnou sedačku a jde do kuchyně pro skleničky.

„Co si dáš?“ zeptá se, když už stojí u svého bohatě vybaveného baru.

„Dám si skotskou s ledem…“ protáhnu koketně a za chvíli požedovanej drink dostanu na stříbrným podnose. Zvlášť skotská a zvlášť led.

Chvíli jen tak sedíme a posloucháme hudbu a pak se Marek ke mně nakloní a dlouze mě políbí. Bere mě do náruče a je úplně jasný, kam mě teď odnese. Bude to naše první společná noc a já se na ni moc těším.

***

Ráno se probudím do slunečnýho dne vedle Markova sálajícího těla a jsem tak šťastná! Probudim svýho prince polibkem a hupkám otevřít okno, aby k nám mohly pronikat první ranní paprsky…

Marek vstává a donese do postele něco k jídlu a pití a uděláme si pak malej postelovej piknik.

Zářim jak sluníčko a Marek je z toho nadšenej, je v takový euforii, že mi najednou navrhne bláznivou věc.

„Nastěhuj se ke mně!“ vyhrkne a já se šíleně řehtám, teda aspoň do tý doby než, mi zaskočí kus rohlíku.

„To nemyslíš vážně, vždyť se známe jen pár týdnů.“ huhlám a snažím se ten kousek vykašlat.

Ale přesto mi to začne vrtat hlavou. O co de? Vždyť bych se měla kam vrátit, kdyby to nevyšlo. Bea to dělá pořád. Navíc, mám přece věk na vážnou známost, ne? Copak chci celej život dělat jenom to, co dělám a nemít nikoho blízkýho kolem sebe?

„Bude to nádherné, uvidíš, Lucie!“ snaží se mě přesvědčit, ale já se už vlastně přesvědčila sama. 

„A proč ne?“ usměju se na něj.

Jenže pak mi dojde „proč ne“ a to hned jak se objevim ve dveřích svýho bytu. Bea na mě vykoukne z kuchyně a suše mi oznámí: „Za hodinu máš bejt v hotelu Premiér na recepci.“

No jistě, jak jsem mohla zapomenout na svojí práci. Jak bych se mohla k Markovi nastěhovat? Každou chvíli přeci musím bejt někde jinde a noci doma trávim málokdy.

Zklamání se mi usadí v obličeji, a když po bytě chodim jako tělo bez duše, zeptá se mě Bea, co se to se mnou sakra děje.

Nemám čas jí to vysvětlovat, jsem už na odchodu, ale protože si myslim, že to stojí za rozhovor, oznámím jí, že si o tom promluvíme později.

V pět odpoledne konečně dorazím domů. I když přes den bejvá už teplo, večer je ještě pořád docela zima. Jsem promrzlá a strašně utahaná. Dám si horkou koupel a snažím se promyslet si, co bude dál. 

Ještě nikdy mi s nikým nebylo tak fajn jako s Markem. Je mi dvacet čtyři a myslím, že bych si už měla uvědomit, co chci v budoucnu dělat. Jedno mi je jistý- tohle fakt NE! Tak proč s tím nepřestat už teď? Vždyť mě u toho nic nedrží. Něco mám naspořenýho na knížce. Bea mi ji založila, když jsme spolu začaly bydlet. Řekla, že si tam mám ty prachy ukládat a že ona z toho když tak bude brát na běžný výdaje. Ale o tenhle byt se už stejně starám jenom já, tak jako o běžný výdaje, takže už mi z konta nic nevybírá. Zajímalo by mě, kolik tam asi může bejt peněz. Hned zítra se tam mrknu.

Z myšlenek mě vytrhne Beáta. Nakoukne do koupelny a říká:

„Udělala sem něco k večeři, tak až se vykoupeš, přiď. Dáme si něco k pití a pokecáme…“

Jak dlouho už jsem neslyšela něco takového. Docela mě to potěšilo. A hlavně mě překvapilo, že Bea udělala večeři a chce se mnou trávit večer. To se v poslední době nestávalo. Asi jsme měly obě nějaký špatný období. Nebyla to jen její vina.

Po koupeli jsem se oblíkla do svýho spacího trika a tlustých ponožek a šla do obýváku. Bea připravila obložený chlebíčky a otevřela muškátový víno. Seděla na pohovce a dívala se z okna. Pršelo tam. Bylo tam šedivo a pošmourno a kapky deště stékaly po okenních tabulkách. Stejně jako slzy po Beátině tváři. Přisedla jsem si k ní a objala jí. Schovala si hlavu do mý náruče a začala hlasitě plakat. Plakala asi deset minut, pak si otřela slzy, nalila víno a nabídla mi chlebíček. S úsměvem jsem ho přijala.

***

Ležela jsem v posteli. Byla jsem v bytě sama, všude bylo ticho, do postele mi svítilo slunce a já koukala do stropu a přemejšlela o včerejšku. Seděly jsme s Beou v obýváku dlouho do noci. Probíraly jsme všechno možné. Bea se svěřila, že je zamilovaná, jenže její vyvolený je ženáč z vyšší společnosti a jí rozhodně nebere jako ženu svýho života. Snaží se na to všechno nemyslet a vymyslela pro nás skvělej plán! Vybodnem se na všechny chlapy, uděláme si pár tejdnů volno a odjedem někam k moři. Pojedem se podívat třeba do Řecka nebo do Itálie a co Kréta? Tam to musí bejt taky super! Musím říct, že mě to nadchlo, ale já se přeci chtěla stěhovat k Markovi, začít novej život. Ale to by mohlo chvíli počkat. Tahle dovolená může bejt  jedinečný zakončení mýho „starýho“ života.

Bea si všimla, že tak nějak nesdílím její ohromný nadšení a o něčem usilovně přemejšlim a zeptala se, v čem je jako problém.

„Víš, Beo, tohle je vážně ohromnej nápad! Moc se mi to líbí a myslim, že si to určitě užijeme, ale taky ti musim něco říct. Tahle dovolená bude tečka za mým dosavadním životem. Chci se stěhovat k Markovi. Začínám žít jinak. Chci mít rodinu! Moc si vážím toho, co si pro mě všechno udělala, ale už takhle nemůžu dál, já…“

Celou dobu jsem sledovala změny ve výrazu jejího obličeje a viděla to rozčarování, bezmoc a vztek a… A nakonec jsem neviděla nic, protože Bea se zvedla a bytem zazněla rána,když za sebou práskla dveřma. Šla jsem spát, ale nemohla jsem usnout. Dlouho jsem přemýšlela o tom, co se vlastně stalo a hlavně co se bude dít dál.

 Teď je ráno a Bea pořád nikde. Měla bych už ale vstát, protože kolem poledne přijede Marek, aby mi pomohl odvézt mé věci, takže bych měla začít balit. Ale co Bea? To se teď vážně jen tak sbalím a odejdu? Neměla bych počkat, až se vrátí, v klidu si s ní o tom všem promluvit a dát náš vztah zase do pořádku?

Z myšlenek mě vyruší klakson. Podívám se z okna. Stojí tam Marek a mává na mě nějakými papíry. Házím mu klíče a jdu se oblíknout. Je tu nečekaně brzy a ve výborný náladě.

Vběhne za mnou do ložnice, obejme mě a políbí.

„Ahoj, lásko! Mám pro tebe překvapení! Oblékni se a pojď rychle se mnou. Musím ti něco ukázat.“

Celou cestu vyzvídám, kam to vlastně jedem, ale Marek mlčí jako hrob a jen se tajemně usmívá.

Za deset minut zastaví a vede mě přes park ke krásnýmu bílýmu domku se zahrádkou.

Ach bože, ne! Snad mě teď nechce představovat svým rodičům? Tohle je typickej rodinnej domek rodičů nadějnýho spisovatele.

Marek se před domkem zastaví a nadšeně se zeptá:

„Tak co mu říkáš, Lucie?“

S pokřiveným úsměvem se mu snažím odpovědět, že je hezký, ale moc mi to nejde s vidinou jeho rodičů uvnitř.

Marek si toho všimne a zatváří se zklamaně.

„Tobě se náš domek nelíbí, Lucie? A já myslel, že budeš ráda, když budeme bydlet ve vlastním,“ sklopí zasmušile hlavu.

„Cože? Ten má bejt jako náš? V něm máme jako bydlet?“ sem trochu zmatená.

„No a co sis myslela, Lucie? Že si tu zařídíme samoobsluhu?“ utahuje si ze mě.

„Já myslela, že tady bydlej tvoji rodičové a že mě deš představit…“ skoro se červenám, jak je mi trapně.

Takže tady máme bydlet my? No to je nádhera. Připadám si jak Popelka, která vytáhne z ušmudlanýho ořechu krásný šaty.

„ Takže se ti nakonec líbí? To jsem rád. Zítra se můžeme nastěhovat. A dnes jdeme na oběd a vše oslavíme, co říkáš?“

„Ano!“

***

Prohlížim byt a skládám poslední drobnosti do krabice. Za chvíli přijede Marek a začneme nakládat. Nemám moc věcí. Všechen nábytek je Beáty. Moje krabice jsou plný hlavně šatů, bot, šperků, kosmetiky, nějakých polštářků, sošek a jiných tretek. Jediná cenná věc je moje malá hifi věž a malířský náčiní se stojanem a barvama. Náčrtky a kresby zabíraj jednu plnou krabici.

Rozhlížim se po svym prázdnym pokoji a je mi smutno, tim víc, že Bea se ještě pořád neukázala. Myslím, že tu byla, protože zmizely nějaký její věci. Možná že se k někomu nastěhovala a čeká, až definitivně vypadnu. I telefon má vypnutej.

Jdu do kuchyně udělat si naposledy kafe a můj telefon ležící na stole mě přivítá naléhavým pípáním. Přišla mi zpráva. Otevřu ji a zjistím, že je od Beáty.

PISU TI Z LETISTE. LETI MI TO ZA PUL HODINY. JEDU NA KRETU, POTOM SNAD DO ITALIE. UZIJ SI NOVEJ ZIVOT, ALE NEZAPOMEN, CO SI BYLA! (SKAREDE BY SE TI TO VRATILO) SBOHEM

Sednu si na židli a začnu brečet. Bea je pryč a se mnou už tak ňák nepočítá.

Konečně se ozve zvonek. Utírám slzy a jdu se přivítat s Markem. Vrhnu se mu do náruče a spustím novej příval slz.

„Co se děje? To jsi tolik nadšená ze stěhování? No, nezdáš se mi, že jsou to slzy štěstí. Lucie, co se stalo?“ strachuje se Marek.

Uvědomím si, že jemu nemůžu nic říct. Je báječnej, ale tohle mu prostě říct nemůžu. Snad by to ani nepochopil.

„Je mi to najednou nějak líto. Víš, žila sem tady tak dlouho! A teď už to bude cizí, už to neuvidím,“ uklouzlo mi.

„Ale to přeci není pravda. Můžeš za Beátou chodit jak často jen budeš chtít. Já ti rozhodně nic zakazovat nebudu, to sama víš,“ snaží se mě rozveselit.

„Máš pravdu.“ usměju se na něj slabě.

Nemám náladu se v tom nimrat, takže začnu sbírat svoje věci a odcházím je uložit do auta. Když už máme všechno naložený, zkontroluju ještě byt, jestli je všechno v pořádku a jestli jsem tu nic nezapomněla, a odcházím. Marek ale stojí v chodbě a otálí.

„Co se děje? Potřebuješ něco?“ ptám se nechápavě.

„No já nevím, čekal jsem, že se Beáta přijde s tebou rozloučit. Vím, že dlouho vyspává, ale tohle je zvláštní příležitost, ne?“ vypadá zmateně.

„No ona Beáta… Totiž ona… Ona tu není. Odjela na dovolenou. Nesnáší loučení, víš?“ soukám ze sebe přijatelnou odpověď.

„A navíc si sám říkal, že sem můžu přijít kdykoli se mi zachce,“ snažim se to všechno už konečně uzavřít. Samotný se mi nechce myslet na to, že Bea se mnou už asi definitivně skončila. Vlastně to ani pořádně nechápu. Ale tohle Bea dělá často-nepochopitelný věci.

***

Domek už je skoro zařízenej. Mám z toho příjemnej pocit, když tak procházim pokojema a vidím, kolik práce jsme za ty tři dny udělali. Nechala jsem místnosti vymalovat světlýma pastelovýma barvama a kuchyň jsem nachala bílou. Je v ní nejvíc světla a je tu i krásnej jídelní kout, kde trávim nejvíc času. Naproti oknu mám postavenej malířskej stojan a chvíle volna trávím dokončováním svých obrazů, na který jsem předtím neměla čas.

Marek vždycky, když přijde z města, donese nějakou maličkost, kterou můžu náš dům dozdobit. Má smysl pro detail a já jsem z těch věcí pokaždé ohromně nadšená.

Po večerech spolu sedáváme v obýváku na pohovce a krmíme se dobrotama, který máme rozložený na stolku před sebou. Někdy jen tak posloucháme hudbu, jindy se díváme na televizi a nebo si povídáme o naší budoucnosti. Máme toho tolik v plánu, že se bojím, že to nikdy nemůžeme stihnout. Ale je krásný všechno to vymejšlet.

Můj život konečně dostává správný směr a já se cítím maximálně šťastná! Mám krásný dům, který si zařizuju podle svýho vkusu, spoustu času pro sebe a svý malování, ale hlavně Marka, který mě miluje. Dnes ráno mi dokonce přišlo potvrzení o přijetí na vysokou. Marek mě totiž přemluvil, že by bylo škoda nezačít znovu studovat, když už mě jednou vzali a já studium přerušila.

Jsem z toho nadšená a hned po jeho příchodu domů mu to jdu oznámit.

„Lásko, hádej na koho se teď zrovna díváš!“ přihrnu se do předsíně jako velká voda.

„No přece na ženu svého života! Na anděla, kterého mi poslalo samo nebe,“ odpoví mi a přitom mě obejme a něžně políbí do vlasů.

„Ano, to sice taky, ale ještě na budoucí studentku akademie výtvarných umění,“ sděluju mu s pýchou v hlase. „Dneska mi přišlo potvrzení o přijetí. Máš radost?“

„Vážně? Ale to víš, že mám, to je přímo ohromné! To se musí oslavit…“ zajiskří mu v očích a už si mě v náručí nese do ložnice.

Čas pohodově plyne, je už půlka srpna a večery jsou příjemně teplý. Sedíme venku na zahradě, díváme se na západ slunce a já se kochám pohledem na svoje záhony, o který se tak ráda starám. Jsem nádherně unavená a příjemně opilá těžkým francouzským vínem, ale také Markovou přítomností.

„Miláčku?“ přeruší Marek ticho.

„Uhm?“

„Zajdi si zítra do města koupit nějaké krásné šaty a pohodlné botky, ano?“

„Proč? Žádný přece nepotřebuju. Mám dost šatů. Navíc je teď léto a já stejně chodím jenom v plavkách,“ usměju se na něj svůdně.

„Ale já ti zapomněl říct, že jsme na zítra pozvaní na večírek.Budou tam známí i začínající spisovatelé. Není to nijak významné, to víš je okurková sezóna, ale je to velmi noblesní. No a nezlob se na mě, ale tvé šaty jsou velmi odvážné. Kdyby sis koupila nějaké tmavé nenápadné šaty, určitě by ti to také slušelo. A já bych se nemusel o tebe bát,“ doplní ještě a laškovně mě kousne do krku.

Musím se smát a tak tedy nadšeně souhlasím s tím, že si zejtra zajdu koupit nějaký černý koktejlky a k nim slušivý botičky.

Koneckonců, proč si neudělat radost?

Ráno si přispím, není kam spěchat, a po vydatný snídani vyrazím procházkou do města.Teprve když projdu asi pět obchodů, padnou mi do oka jednoduchý černý šaty. Jsou nad kolena s mírným rozparkem a dekolt s rukávama je z průhledného šifonu. Nad tím je ale stojatej límeček, kterej je ze stejnýho (samozřejmě už neprůhlednýho materiálu) jako zbytek šatů, což působí zajímavě. Jsou jednoduchý, ale netradiční.

„To je přesně to, co jsem hledala!“ oznámím nadšeně slečně, která mě obsluhuje.

„To nás těší, nebudete si přát ještě klobouk? Máme tu jeden, který se k těmto šatičkám náramně hodí,“ snaží se mě zlákat k větší útratě. I když šaty samy o sobě stojí majlant, nechám se zlákat výsledným efektem a  pořídím si ho taky. Pak zaběhnu vedle pro páskový botičky s nepříliš vysokým podpatkem a můžu bejt s nákupem spokojená. Markovi to určitě vezme řeč (a co teprve až se dozví, kolik nás to stálo).

Večírek se koná v malém salónku v hotelu, který je převážně pro zahraniční klientelu a slavné osobnosti. Připadám si tu skoro nepatřičně. Dámy tu nosí takový róby,že  já se svejma zajímavejma, leč jednoduchejma šatama, tu vypadám jak chudá příbuzná. Ale naštěstí klobouk dodává na eleganci a ne všechny dámy mají tak nákladný šatstvo, takže se po chvíli uklidním a začínám se skoro i bavit (jestli se to na takovejch večírcích vůbec dá). Ťapkám po salónku od jednohubek ke skleničkám se šampaňským a poslouchám intelektuální řeči. Kolem desátý už mě bolej nohy a hlava mi třeští, hledám Marka, abych mu řekla, že už chci jít domů. Po chvilce ho zahlédnu, jak se v rohu místnosti baví s nějakým břichatým pánem. Zamířím k němu, ale jak se blížím, pozoruju, že jejich konverzace nabírá spád. Marek zuřivě gestikuluje a pupkáč se natřásá, asi smíchem. Do obličeje mu nevidím, protože je otočený zády. Marek začíná zvyšovat hlas a jeho obličej rudne. Nechápu to, on, kterej je vždy a za každých okolností rozvážnej a klidnej, tu najednou dělá hlasitou scénu a používá vulgární slova (slovo děvka, který zaslechnu, určitě nepatří do jeho slovníku). Když dojdu až k němu, pupkáč se po mně otočí a mně se zatmí před očima. Začíná mi docházet, o čem se ti dva asi mohou bavit a proč má ten chlap tak samolibej výraz.

„Ááá, tak tady ji máme! Ale jistě že jsem si ji s nikým nespletl,“ prohlásí  „ Na ní se totiž nedá hned tak zapomenout,“ dodá se spikleneckým výrazem ve tváři a já vím, že je všechno v háji. Tenhle pupkáč je totiž nejen známej pro širou veřejnost tím, že vlastní velmi prosperující nakladatelství, ale je taky dost známej pro mě, protože to byl můj nejlépe platící klient…

***

Sedim v parku, slzy mi tečou po tvářích, který mám černý od řasenky. Nevim, co budu dělat, je mi mizerně, mám horečku a chce se mi to tu všechno skončit. Každá pohádka má svůj konec, ale ta moje je jako od Andersena. Je tragická.

Cestou domů Marek nenávistně mlčel, asi neměl slov. Já jen tiše seděla a čekala, kdy to přijde, kdy vybuchne a začne křičet, nebo kdy mě aspoň požádá, abych mu to všechno vysvětlila. Nestalo se to. Zaparkoval, odemknul dveře od našeho domu a šel do ložnice. Já stála uprostřed obýváku a nevěděla, co mám dělat. Po nekonečně dlouhé chvíli (alespoň mně to tak připadalo) Marek přišel s mým kufrem, hodil mi ho na zem a řekl: „ Vypadni!“

Nic víc. Ani se na mě nepodíval a odešel pryč z domu. Chvíli jsem stála zkoprnělá uprostřed pokoje, než mi to všechno došlo, a teprve pak jsem se rozběhla za ním. Vyběhla jsem na ulici, ale Marek nikde. Běhala jsem po okolních ulicích, ale po něm se slehla zem.

Když mi došly všechny slzy a já si uvědomila, že domů se vrátit nemůžu, napadlo mě jediný řešení. Půjdu za Beou. Měla totiž zase pravdu. Neměla jsem zapomínat, kdo jsem. A hlavně jsem to měla Markovi všechno vysvětlit. Jenže já si myslela, že už je to všechno za mnou, že od teď začnu úplně novej život. Jenže jak jsem o tom po cestě přemejšlela, napadlo mě, že mě do toho všeho stejně namočila ona a než jsem k ní došla, popadl mě děsnej vztek. Po půl minutě, kdy visím na zvonku, mi přijde Bea, celá rozespalá, otevřít a nechápe, když na ní začnu křičet.

„Je to všechno tvoje vina! Sakra, proč si mě do toho všeho tahala?! Jak si mi to mohla udělat? Copak tobě to nevadí? Zkazila si mi celej život. Marek na to všechno přišel a teď mě vyhodil z našeho domu, už o mně nechce nikdy slyšet a já se mu nedivím, protože sem jenom obyčejná…“ a tady se mi zlomí hlas a já se sesunu Beatě do náruče.

„Obyčejná kurva?“ doplní mě Bea suše a odvede mě do svého bytu.

Tam mě uloží do postele a počká než usnu. Nemusí čekat dlouho. Jsem tak vyčerpaná, že usnu téměř okamžitě.

Ráno vstanu celá rozlámaná, bílá a s temnejma kruhama pod očima. Jsem naprosto apatická, a když mi Bea předloží snídani, spořádám ji jenom ze zvyku, čistě mechanickejma pohybama, ani nevím, co vlastně snídám.

Bea chvíli čeká, zkoumá můj stav a pak mi navrhne, abych jí to všechno vylíčila, že se mi aspoň uleví. I když jsem se zachovala fakt hrozně, Bea je opravdová kamarádka a snaží se mi pomáhat ze všech sil. Na to, co se mezi náma stalo, už asi zapomněla.

Vylíčím jí, jak se Marek na večírku potkal s mým klientem, kterej mě okamžitě poznal a dal se s Markem do řeči.

„Zeptal se ho, jak je se mnou spokojenej a že chápe, proč k němu už nedocházím, když mám teď mladšího klienta. A když Marek nic nechápal, vysvětlil mu, že jsem „noblesní děvka“ pro zámožný klienty a jeho moc oblíbený děvče. Když se mu Marek snažil vysvětlit, že jde určitě o nějakej omyl, protože jeho snoubenka teda rozhodně není žádná děvka, přišla jsem tam a on prohlásil, že si mě určitě nemohl splíst, protože na mě se jen tak zapomenout nedá. To už jsem zbledla a málem omdlela, protože jsem věděla, že je zle. Marek mě odtáhl do auta, doma mi sbalil věci a řekl, ať vypadnu. Nic víc,“ dodám vyčerpaně a už mám zase oči plný slz.

„Jen se vybreč, však ono se to nějak vyřeší, uvidíš,“ snaží se mě Bea uklidnit.

„Nejdřív říkal, že sem jeho anděl a teď zjistil, že sem jenom děvka…“ propuknu v hysterickej pláč a půl hodiny se nedám uklidnit.

Bea mě nechá v bytě a když se vrátí, donese tašku naditou věcma.

„Uděláme si prima večer,“ oznámí mi a začne ji vybalovat.

Vyndá zmrzlinu, čokoládu, jahody, šampaňský, svíčky, videokazety s různou sortou filmů, od komedií až po horory a mně je najednou líp. Vím totiž, že je tady někdo, kdo mě vždycky podrží.

„Myslím, že nám bude pěkně špatně,“ prohlásím s úsměvem a Bea už bublá smíchy.

„No tak se ráno sejdem nad záchodovou mísou…“ a už pouští první film, zatímco já jdu do kuchyně pro lžičky, abysme se mohly pustit do tý zmrzky.

***

Umínila jsem si, že se nenechám zlomit. Vždyť život jde dál, ne? A navíc mě čeká v září nástup na univerzitu, takže bych se měla začít připravovat. Bea mě přijala zpátky do bytu a já se odhodlala vrátit do Markova domu pro zbytek svých věcí. Když jsem tam vstoupila, padla na mě nostalgie a já začala zase brečet. Tohle byl náš společný dům a támhle moje krásný záhony… Ještě že Marek není doma, jinak bych tohle asi nezvládla. Schválně jsem vybrala dobu, kdy vím určitě, že je pryč, má totiž přednášky češtiny na jedné universitě. Setkání s ním by bylo příliš bolestivý. Sesbírám ty nejpotřebnější věci do krabice a teprve když odcházím, všimnu si sošky anděla sedící na okně. Dostala jsem ji od Marka, když jsme slavili začátek našeho společného života. To abych prý nezapomněla, že jsem jeho anděl. Ironie. Natáhnu po ní ruku, ale potom si to rozmyslím. Ať má Marek svýho anděla strážnýho, když já tu už nebudu. Už zase mi tečou slzy po tváři, takže raději seberu svý věci a rychle odcházím.

„Tak to je všechno. Ach, Beo, já sem tak nešťastná. To vážně nikdy nebudu mít normální život?“ stulím se kamarádce do náruče.

„To víš, že budeš! Za čtyři roky vystuduješ, neboj se, peněz máš na to dost, a pak odjeděš za svojí mámou do Paříže a tam budeš mít svůj vysněnej život s nějakym božskym Francouzem,“ snaží se mě povzbudit.

„Když já nechci mít život s žádnym Francouzem, já chci Marka. Vždyť já ho tolik miluju!“ vzdoruju jako malý dítě.

Bea jen rezignovaně vzdychne a odchází do kuchyně udělat nám oběd.

„Ty! by ses měla připravovat do školy, za tejden ti to už všechno začíná, tak ať se za tebe nemusim stydět, slečno!“ houkne na mě.

„Ano, mami,“ pípnu poslušně a jdu jí pomoct s obědem.

Další den si ale opravdu skočim do města nakoupit všechno potřebný a ještě si udělám radost slušivym kostýmkem. Neměla bych teď moc utrácet, ale když on byl fakt boží. Zrovna když vycházim  z obchodu, začne mi zvonit mobil. Jé, volá máma.

„Ahoj mami! Jak se máš?“ zvolám nadšeně.

„No já dobře, ale co ty, holčičko moje, že ses mi už skoro měsíc neozvala? To máš tolik práce? Vždyť škola ti začíná až za týden, ne? A jak se má Marek?“ ptá se starostlivě.

No jistě, od rozchodu s Markem jsem se jí neozvala, takže o ničem neví. Myslí si, že je její dcera šťastná, má skoro před svatbou a vesele se chystá konečně dokončit studia, který přerušila, kvůli… Už si ani nevzpomínám, co jsem jí to tehdy namluvila.

„No, mami, jak bych ti to…“

„Co se stalo?“ postřehne stísněnost v mém hlase a vyděsí se.

„Mami, já se s Markem rozešla,“ a už zase brečím jako děcko.

„Cože? A proč? Vždyť jsi říkala, že jsi s ním tolik šťastná!“ nechápe matka moje pohnutky.

„Víš, já se nerozešla s ním, ale on se mnou. Já, sem totiž… My sme se nějak neshodli a on mě už nechce vidět. Mami, já sem tak nešťastná!“ vrátí se mi na mysl všechna ta lítost, na kterou se mi dařilo pod přívalem povinností zapomenout.

„Ale no tak, holčičko, to bude dobrý. Jste přeci dospělí lidé, tohle překonáte. Už jsi s ním o tom mluvila? Kdy se to vůbec stalo?“

„Je to už asi tři tejdny. On se mnou mluvit nechce. Volala sem mu, ale on mi ani nezvedá telefon. Mami tohle je definitivní konec. S tím už nic neudělám.“

Jsem vyčerpaná z celýho toho rozhovoru a tak bez rozloučení zavěsim. Vím, že se teď mamka bude trápit. Neměla jsem jí to podat takhle, ale jak jsem si na to vzpomněla, znovu se ve mně prolomila hráz slz a smutku a já nemohla jinak.

Spěchám domů, abych si o všem mohla v klidu promluvit s Beátou. Ta vždycky ví, co dělat. Má na věc totiž střízlivější názor.

Nemýlila jsem se. Bea večer mojí mamce zavolá a o všem si s ní popovídá. Uklidní ji natolik, že mamka zruší svoji letenku na zítřejší odpoledne, aby se na svou dcerušku přijela podívat, a řekne, ať zavolám, až budu mít volno a přijedu se za ní zase někdy podívat.

Je čas vstávat. Úplně jsem si odvykla probouzet se takhle brzo, ale jestli chci do školy dorazit včas, tak už bych měla vylízt z pelechu.

Všude kolem mě je plno mladých, rozesmátých lidí. Jsem trochu zmatená a nerozhodně se rozhlížim po chodbě, kam mám zamířit. Pamatuju si, že je to v druhym patře, anebo to bylo v tý druhý budově?

„Vypadá to, že nevíš, kam jít, viď?“ zeptá se mě sympatickej kluk, kterej si všiml mýho okolkování..

„Já jsem Petr,“ nezapomene na dobrý vychování a podává mi svojí ruku.

„Já sem Lucie,“ usměju s na něj. „No, máš pravdu, nastupuju do prvního ročníku. Budu tady studovat kresbu a grafiku.“

„No jistě, to já tady studuju taky. Tak pojď se mnou, zavedu tě na správný místo,“ ochotně se mě ujímá a mně je hned líp, když už tady nejsem tak sama. Vděčně se na něj usměju a on mě chytí za ruku a vede mě do nejbližších dveří.

„Teda, Beo, tohle je fakt boží. Už sem úplně zapomněla, jak skvělý bylo studovat,“ vyprávím nadšeně do telefonu při první vhodný příležitosti.

„A navíc jsem tady potkala jednoho moc milýho kluka, kterej tu studuje třetím rokem a kterej se mě ujal a všechno mi ukázal. Je na mě moc hodnej, vážně.“

„No, a je to tady! Jen vystrčíš nos z domu a už se o tebe kluci perou. Hlavně abys přes veškerou péči nezapomněla na studia!“ napomíná mě se smíchem.

„Neboj, tentokrát to dostuduju, i kdyby se čerti ženili!“

***

Po měsíci brzkého vstávání jsem si myslela, že jsem si už docela zvykla, ale dneska se mi fakt vylízt nechce. Je mi jak kdybych proflámovala noc a dost o tom začínám uvažovat, hlavně poté, co se mi zatočí žaludek, a já peláším na záchod telefonovat rybám. Bože, co jsem to včera vlastně dělala???

Když se v kuchyni setkám s Beou, kterou jsem svým naříkáním nad záchodovou mísou vzbudila, zděsí se.

„Co je to proboha s tebou?! Vypadáš jak upír, kterýmu trhali špičáky. A jak sem slyšela, žaludek taky zrovna moc nadšenej není.“

„Já to nechápu. Můžeš mi říct, co sem včera dělala? My sme měly ňákej mejdan nebo co?“ zeptám se nechápavě.

„No pokud já si pamatuju, tak si do dvanácti seděla nad ňákejma výkresama a pak si šla určitě do postele. Teda pokud si neslezla po okapu a nešla na tajnej študáckej mejdan,“ posmívá se mi nepokrytě.

„No to určitě! Leda bych byla náměsíčná,“ odseknu napruženě, ale stejně mi to vrtá hlavou.

Celej den se z toho nějak nemůžu dostat, a když se v poledne zastavím v Menze, letím na záchod dnes už po druhý. Pach všeho toho jídla mi se žaludkem natolik zamává, že to pro dnešek zabalim a jdu se z toho domů vyspat.

Bea mě najde rozvalenou na gauči s hromadou papírků, kelímků a talířků od všeho toho jídla, který jsem snědla, na stole a všude okolo. Jak jsem se trochu prospala, udělalo mi to náramně dobře a já dostala šílenou chuť. Ale na všechno! Vybílila jsem ledničku, mrazák i špajzku. Od všeho jsem si nabrala trochu a teď tady ležim narvaná k prasknutí a nemůžu se hnout.

„Co‘s tady vyváděla? To‘s pořádala další tajnej mejdan? Neříkej mi, že si tohle všechno spořádala sama! Netrpíš ty náhodou bulimií?“ nechápe tu hromadu odpadků přede mnou.

„Dostala jsem trošinku hlad!“ uculuju se na ní.

„Trošinku hlad?“ opakuje po mně nevěřícně. „Vždyť tohle byl náš měsíční nákup!“

„No bóže, tak já pujdu nakoupit, stejně je zejtra sobota a já nemám co dělat,“ snažim se jí uklidnit a zbavit se jí, protože se mi chce po tom výkonu už zase spát. Ale je mi skvěle, libuju si. Spánek a jídlo mi udělalo dobře. Asi jsem byla přetažená z toho shonu ve škole.

Ale ráno je to na chlup stejný jako včera. Je mi zase tak zle, že ani minutu neváhám a letím na záchod.

„Tentokrát se tomu ale nedivim, po tý hromadě jídla. Vážně, to je boží trest za to, že si sežrala všechny moje čokoládový tyčinky!“ vysmívá se mi Bea, ale já mám co dělat sama se sebou, takže jí moc nevnímám.

„Asi si zajdu k doktorce, pro ňáký prášky na srovnání žaludku, nebo tak něco. Půjdeš tam se mnou? Můžem pak rovnou skočit na ten nákup, vážně tady nic není,“ usměju se provinile a snažím se dát trochu do kupy.

Když dorazíme k mojí doktorce, moc dlouho nečekáme, protože v čekárně je jen jedna paní na odběr krve a pán, který si jde pro výsledky. Když vejdu do ordinace já, doktorka si mě zkoumavě přeměří a zeptá se, co mě trápí.

„Vypadáte opravdu špatně,“ prohlásí s obavama.

V duchu jí poděkuju za povzbuzení a už se jí chystám požádat o ty pilulky, když mi ona přikáže abych si vyhrnula rukáv, že radši uděláme celkovou prohlídku, včetně rozboru krve. Po čtvrt hodině mě propustí a já se svalím vyčerpaně na sedačku vedle dřímající Beáty.

„Že deš, brouku, už jsem myslela, že tu zapustim kořeny,“ utrhne se na mě rozmrzele.

„Promiň, ale ona mi dělala testy na věci, o kterých ani nevim, že existujou,“ omlouvám svojí dlouhou nepřítomnost.

„Tak zvedáme kotvy, dámo, než si vzpomene, že na něco zapomněla,“ děsí se Bea dalšího čekání a už mě tlačí ze dveří.

Když jsme nakouplily všechno potřebný a samozřejmě i všechno nepotřebný, zjistily jsme, že jsme tak hladový, že už ani nedojdeme domů, takže se musíme uhnízdit v nejbližší restauraci.

„Já mám takovej hlad, že bych spořádala tak polovinu tohodle jídelníčku,“ prohlásim přesvědčeně, ale jelikož tolik peněz zase nemáme, skromně si objednám jen předkrm, hlavní jídlo a malý dezertík.

Bea si pro jistotu objedná ještě salát, protože moje objednávka se jí zdála příliš malá, a už jen hladově koukáme na číšníka, který roznáší jídla a toužebně čekáme na naše porce.

„Ten si musí myslet, že po něm jedem. Hypnotizujem ho na každym kroku. Podívej, jak je z nás nervózní!“ řehtá se Bea, když si všimne, jak číšníkova obratnost začíná mít trhliny a on co chvíli se dívá naším směrem.

„Jo, ale když já mám takovej hlad, že bych klidně snědla jeho i s botama,“ dodávám na naší obranu, takže když k nám konečeně přijde i s toužebně očekávaným jídlem, svíjíme se smíchy. Ten chudák jen zbrkle položí naší objednávku na stůl a rudej až za ušima doslova prchá od našeho stolu.

S chutí se vrháme do jídla, ale já už po dvou soustech cítím, že tady něco nehraje a poté, co snim svůj předkrm, běžim okamžitě na záchod. Když se vrátím celá zelená a Bea už je po jídle, rozhodnu se, že jídlo dneska asi vynechám a jdeme domů.

***

Naštěstí se můj žaludek po třech dnech docela uklidnil, i když mi vůně některých jídel nebo přísad ještě pořád nedělaly dobře, takže mě docela překvapil telefonát od mé doktorky, která si mě žádala, protože už má výsledky mých vyšetření. Chtěla jsem vysvětlit, že už je to v pořádku, ale její hlas nepřipouštěl žádný námitky, takže jsem se po přednáškách vypravila do její ordinace. Tam mě naprosto otrávila představa, že v čekárně strávím nejmíň půl hodiny, protože byla nacpaná lidmi. Když se ale otevřely dveře a sestřička mě spatřila, pozvala mě okamžitě dál. Místností se samozřejmě hned rozezněly protesty a já myslela, že mě nejspíš ukamenujou. Prosvištěla jsem mezi nima a oddechla si až v ordinaci (a to mě čeká ještě cesta ven!).

„Tak se posaďte,“ usmívá se na mě doktorka.

„Ne, já si jenom vezmu ty výsledky a hned zase pošupajdim. Nebo snad chcete dělat ještě nějaký vyšetření?“ děsim se.

„Ne, nechci. Jen si myslím, že byste u toho měla sedět, až vám výsledky oznámím,“ mrká na mě spiklenecky a já zblednu.

Bože, co se mnou je? A proč se u toho ta ženská tak culí?!

„Takže vám chci pogratulovat, jste totiž maminka!“ vyhrkne na mě a já si v tu ránu sednu.

„Nevypadáte, že by to pro vás byla nějak milá zpráva,“ přestane se doktorka konečně usmívat.

„No, víte, já na to asi ještě nějak nejsem připravená. Můžu si to ještě rozmyslet?“ začnu plácat nesmysli. Jako bych si teď mohla rozmyslet, jestli chci bejt těhotná, nebo ne. Totéž mi potvrdí i doktorka.

„Já si nemyslím, že si to můžete ještě nějak rozmýšlet. Prostě je to tak, ale nebojte se. Až to řeknete příteli, budete z toho mít radost oba,“ snaží se mě povzbudit ne zrovna správnym způsobem.

„Tak vám teda pěkně děkuju,“ oznámím jí a odcházim jak mátoha z ordinace. Už ani nevnímám zuřivé pohledy ostatních v čekárně.

Sedim v parku na lavičce, přesně na tý, jako když mě Marek vyhodil ze svýho života, a přemýšlím. Vlastně tu teď sedíme dva. Já a Markovo dítě. Jak mi to tak začíná docházet, začínám z toho mít radost. Aspoň něco mi po Markovi zbude. A když to bude chlapeček, třeba bude mít ty jeho krásný oči a milej úsměv a bude se samozřejmě jmenovat Marek.

Jen mi je líto, že bude vyrůstat bez otce! Ale co, já mu to všechno vynahradím, budu ho milovat,  jako ještě pořád miluju Marka. Nechápu, že si to všechno nenechal vysvětlit. Vždyť mě přece taky miloval…

Ale stějně mám z tý novinky radost a komu jinýmu bych jí měla teď běžet oznámit než Beátě. Musíme to oslavit, takže nakoupim ovoce, šlehačku, čokoládu a „zaručeně přírodní“ multivitamin a běžím domů.

„Beo, hádej co mi řekla doktorka!“ vrazim do kuchyně jako velká voda a vzápětí típnu Beátě cigaretu.

„Mno, tipla bych to na to, že jsi těhotná,“ oznámí mi s ledovym klidem, zato já na ni nechápavě zírám.

„Jak to víš?“

„Sem snad blbá? Mám svý zkušenosti, ne? Jen sem tě nechtěla děsit, brouku,“ ohromí mě podruhý.

„Co… cože? Jaký zkušenosti?“

„Cche, tvojí naivitu bych chtěla mít, děvče.“ vysměje se mi a pak mi odvypráví, jak ve čtrnácti zjistila, že je v tom a jak si ji její milovaný nechtěl vzít, ba dokonce se k tomu ani nechtěl znát a tak šla na potrat a rozhodla se, že od teď už se jí žádnej chlap na kobylku nedostane.

„A proto si začala s tim, co děláš?“ zeptám se opatrně.

„Hmm, chlapy po mně slintaj a ještě mi to zacálujou…“ odpoví nevzrušeně.

„Počkej, ale… Teď mi řekni jestli z toho máš radost?“ snažim se zavíst řeč zpátky k původnímu tématu.

„No já jo, já mám děti ráda, ale jakou ty z toho budeš mít radost, to ještě uvidíš. Vždyť si teď nastoupila do školy a říkala si, že jí konečně doděláš. Nemáš práci a víš, kolik takový dítě stojí. Ti povim, to sou dneska pálky…“ začne líčit strasti, ale když si všimne mýho obličeje, kterej nemá daleko od pláče, zabrzdí a nabere jinej směr.

„Ale já ti s tim samozřejmě se všim pomůžu. A máš ještě skvělou mámu. No vidíš, řekla si jí to už vůbec?!“ zaskočí mě.

„Máš pravdu, hned jí zavoláme!“

„No jasně a pak se okamžitě pustíme do těch dobrot, cos koupila, aby to všechno nepřišlo vniveč,“ olizuje se ta potvora.

Je to zvláštní pocit ležet večer v posteli a vědět, že ve mně roste nová bytost. Najednou už nikdy nejsem sama. Občas se přistihnu, jak tomu tomu tvorečkovi něco vysvětluju o přednáškách, nebo jak si mu stěžuju někde na úřadech. Najednou se dokážu radovat z maličkostí a vůbec se občas chovám jak puberťačka. 

„Ty si celá zkrásněla!“ lichotí mi ve škole Petr a nemůže se na mě vynadívat.

„Ale di ty! Ještě se budu červenat.“

„Zajdem dneska na skleničku?“ ptá se spíš ze zvyku, protože každej tejden ve čtvrtek si po škole chodíme sednout. Někdy nás chodí víc a někdy jsme to jen my dva.

„No, dneska vlastně ne…“ překvapím ho svojí odpovědí.

„Ne? A proč? Něco dneska máš?“ připadá mi sladkej, když je zmatenej. Ale to už pracujou ty mateřský pudy.

„Já… Něco ti řeknu, ale musíš to udržet v tajnosti. Jsi první, kdo to bude vědět, ale ono to stejně za chvíli bude vidět.“

„No tak mě nenapínej!“ hoří nedočkavostí.

„Petře, já jsem těhotná!“ řeknu nadšeně, což se nedá říct o Petrovi.

„Cože?! Ale jak to? Proboha a s kym? A to si to jako necháš? Nebuď blázen, vždyť studuješ!“

Dost mě svojí reakcí zaskočí. I on sám si toho všimne a snaží se to trochu napravit.

„Ne, já to tak nemyslel. Já si to jenom neumím představit. Takže mě pozveš na svatbu? Ani jsem nevěděl, že někoho máš…“ ptá se opatrně, protože asi tuší.

„Já asi nebudu mít svatbu. Teda aspoň ne s otcem dítěte. My sme se nepohodli, ale to už je dýl. On ani neví, že sem těhotná.“ Dopadne na mě deprese a tíha celýho světa. Jsem sama s miminkem a Marek ani neví, že existujeme. A přitom mě tolik miloval. Nebo to všechno jenom hrál?

Petr si všimne mojí náhlý skleslosti a snaží se mě rozveselit.

„No jo, to ale pořád nevysvětluje, proč dneska nikam nemůžeš.“

„Ale to je přeci jasný. Nemůžu pít alkohol a sedět v zakouřený místnosti. Nedělá mi to vůbec dobře, natož miminku!“ sděluju mu otráveně, protože nevěřim, že je tak nechápavej. Vysokoškolák!

„Ale já přeci netvrdim, že musíme jít hned do hospody. Jsou i jiný místa, kam se dá odpoledne zajít, nemyslíš? Pojď, zvu vás do cukrárny!“ usmívá se nadšeně a jelikož se říká, že sladký je na nervy, tak i já nadšeně souhlasim.

Strávim s ním pohodový odpoledne, kdy se cpeme dortíkama, patláme po sobě šlehačku, sedíme v parku na trávě a pozorujeme jak si hrajou děti a vymejšlíme, co všechno budeme dělat s tim prckem, až se narodí, protože Petr okamžitě prohlásil, že mi bude se všim pomáhat. Od čeho jsou tady kamarádi?

„Promiň, všiml jsem si, že ti to nedělá dobře, ale jen bych rád věděl, jak se to vůbec stalo, že jsi na to teď sama. Copak si ten všivák nevšiml, jak jsi výjimečná, skvělá a krásná? Jak to, že se na tebe prostě vykašlal, zvlášť v tomhle stavu?!“

„Vždyť ti říkám, že on o tom ani neví, a nikdy se to ani nedozví…“ prohlásím rozhodně, ale Petr začne šílet.

„Cože?! Ty to necháš tomu ničemovi jen tak projít?! Měl by aspoň platit pěkný výživný. Doufám, že ho soud stanoví pěkně vysoký! Kdo to vůbec je? Má doufám dost peněz, aby vás uživil. Vždyť ty studuješ!“ zarazí se.

„Ale Petře, tohle absolutně neřeš! Nechci s nim mít už nic společnýho. Nechci ho už vidět, protože to moc bolí, každá vzpomínka, každá zmínka o něm o jeho knihách, jeho životě. Marek má už svůj vlastní svět, je spisovatel a docela úspěšnej. Taky přednáší na universitě češtinu. Ale už dost o něm. Budu muset jít domů. Jdeme dnes s Beátou do kina, tak abych to stihla. Díky za dnešek,“ podívám se po něm smutně.

„ Lucie! Ty ho ještě pořád miluješ, viď,“ zeptá se sklesle tentokrát Petr.

„Hmm. Ahoj!“ loučím se rychle a běžím domů. 

***

Těhotenství se už na mně začíná projevovat, při pohledu na miminka začínám jihnout, a tak jsme se s Beou rozhodly, že půjdeme nakupovat. A co jinýho, než dětský věcičky. Stojíme už dobrejch deset minut nad pultem, kam nám prodavačka vyndala dětský bačkůrky, a rozplýváme se. Samozřejmě se nemůžeme rozhodnout a prodavačka už je z nás pěkně otrávená.

„…A podívej na tyhle zelený! Bože, ty sou maličký a ty malinkatý mašličky vepředu.“

„Jé, a podívej tyhle maj dokonce maličkatý tkaničky! Vypadaj úplně jako malý tenisky, jenže plyšový. Ježíš, ty sou měkoučký!“ dráždíme prodavačku na nejvyšší míru a ona se jen uměle usmívá. Ale z jejích očí čiší blesky.

„Tak dobrá, vezmu si tyhle,“ potěším ji a ukážu na jedny bledě zelené.

„Anebo tyhle!“ objeví Bea jedny naprosto fantastický a já už vidím, jak prodavaččin obličej brunátní.

„Víte co? Já si je vezmu oboje,“ usměju se na ní smířlivě a vidím, jak si ta ženská viditelně oddechne.

Když už máme boty, vrhneme se k těm titěrným oblečkům, který mají tolik roztodivných barev, vzorů a tvarů, že to vidim minimálně tak na hodinu. Ale musím uznat, že ceny mě zase vrátěj maličko na zem.

„To si účtujou spíš kolik látky jim zbylo a ne kolik jí použili, ne?!“ čte Bea moje myšlenky.

Přesto se vrhneme do vybírání a jen prázdná peněženka nám připomene, že už je čas vytratit se.

Když dorazíme domů, najdu ve schránce lístek psaný tolik známým písmem. Jen ho uvidím a už mi buší srdce, aniž bych si vůbec přečetla, co je na něm napsáno. Třesoucí rukou ho podám Beátě a ta mi jej nechápavě přečte.

„Musím s tebou nutně mluvit.Osobně. Zavolej mi ihned, jakmile přijdeš domů. Marek.- Co to má jako znamenat? Ty tomu rozumíš? Dva měsíce se vůbec neozve a najednou bez tebe nevydrží ani o minutu dýl? Co budeš jako dělat?“

„Já nevim. Já… Musim nejdřív zavolat matce. Už dlouho sem s ní nemluvila,“ řeknu první blbost, která mě napadne a hned ji taky provedu.

„Ahoj mami, tady Lucie. Jak se máš? Dlouho sem tě neslyšela. Musíš mi pomoct,“ vychrlím na ní v rychlým sledu a čekám na její odpověď.

„Tak co se zase stalo? Doufám, že se nestalo nic miminku?!“ zděsí v první chvíli, ona se na něj totiž moc těší.

„Ne, miminku se daří, myslim, moc dobře, zrovna dneska sme mu byli koupit pár věciček. Nevěřila bys, jak je dneska všechno drahý. Brzo budu na mizině a to sem ještě ani neporodila a studuju první ročník,“ zahrnu jí přívalem informací. Vždycky totiž moc mluvim, když jsem nervózní. A to jsem teď zrovna hodně!

„Já vím holčičko, ale myslím, že peníze nejsou tvým největším problémem, kvůli kterému mi voláš, nebo snad ano?“

„Ne, máš pravdu. Jde totiž o Marka. Našla jsem od něj teď vzkaz, ať mu okamžitě zavolám, že se mnou musí mluvit. Osobně. To znamená z očí do očí a já nevím, jak to zvládnu, mami. Navíc naprosto netuším, co mi tak asi může chtít!“ zoufale fňukám do telefonu.

„Ale no tak, Lucie, jsi přeci dospělá, to zvládneš. Za chvíli už budeš matkou. Budeš si muset poradit s horšími situacemi, než je setkání se svým bývalým přítelem. Víš, on je stejně otcem a věř, že se tě na něj bude jednou tvoje dítě ptát. Určitě ho bude chtít i vidět, takže to setkání je nevyhnutelné. Navíc, jak sama říkáš, výchova bude drahá a Marek by se měl ke svému otcovství postavit a trochu ti přispět,“ ubíjí mě matka docela rozumnýma argumentama a mně nezbejvá, než se rozloučit a zavolat Markovi.

***

Za pět minut budu stát před naším domem, teda vlastně už jen před jeho domem, a budu koukat Markovi do očí, do těch jeho krásných očí, který jsem už tak dlouho neviděla. Jsem strašně nervózní. Když jsem mu volala, jen jsem řekla: tady je Lucie, a pak už mluvil jen Marek. Nadiktoval mi kde a v kolik a na konci hovoru se zeptal, jestli tam vůbec jsem. Tak teď jedu s chvěním po celém těle tramvají přímo k němu. Vlastně jedeme dva. Ano jsme na něj dva. Chvíli stojim nerozhodně přede dveřma, a když se rozhodnu, že to raději vzdám a chci odejít, otevřou se dveře a v nich stojí Marek. Chvíli na sebe mlčky koukáme, jsem strašně nervózní a v ruce nevědomky žmoulám ty dětský bačkůrky, který jsem si v obchodě místo do tašky strčila do kapsy. Marek mě chvíli zkoumá, a když se mu pohled zastaví na mých rukách, prolomí naše tíživé mlčení.

„Tak je to přece pravda!“ vydechne. „Jak jsem to mohl udělat?“ zaúpí a chytí se za hlavu.

A já samozřejmě nic nechápu. Koukám na něj dost zmateně a nervózně přešlapuju mezi dveřma. To si on vzápětí uvědomí a hned mě pozve dál.

„Posaď se, prosím tě,“ vyzve mě a ukáže na naši sedačku.

Nic se tu nezměnilo. Všechno je přesně tak, jak si to pamatuju. Dokonce si všimnu, že na okně ještě pořád sedí můj anděl.

Z rozjímání mě vyruší Markův hlas.

„Chceš do toho čaje mléko?“

Jak přirozená věta. Vždycky se mě takhle ptal. Najednou si připadám, jako by ty týdny ani nebyly a já se jen probudila z ošklivého snu. Ale pohled na užmoulané bačkůrky v mých rukou mi připomene, že to sen nebyl.

„Ach ano, díky,“ pípnu konečně.

„Lucie, ty jsi tolik zkrásněla. Těhotenství ti tak sluší. Musíme si o všem konečně promluvit,“ pronese klidně.

Zato já začínám zuřit!

„O čem? Není na to trochu pozdě? Čekala sem dlouho, že se ozveš a budeš si chtít o všem promluvit, ale bylo ticho. Až když sem zjistila, že sem těhotná, rozhodla sem se zapomenout a začít konečně žít. Já a mé dítě. Tady už není o čem mluvit,“ teď už skoro křičím.

„Lucie, hned jak jsem se to dozvěděl, rozjel jsem se za tebou. Žena, kterou miluji, se mnou čeká dítě a já chci být u toho, až poroste, až mu porostou první zoubky, až řekne první slovo… Byl jsem takový hlupák. Stále jsem na tebe myslel a vyčítal si…“ hrubě ho přeruším.

„Tak proč ses sakra ozval až teď?! Proč si nezavolal před dvěma měsíci? Já tomu nerozumím. Proč?!“

„Lucie, vezmeš si mě?“ prohlásí najednou a já mám v hlavě úplně prázdno. Všechny výčitky a nářky jsou najednou pryč.

Už jenom sedím a zírám na něj neschopna slova. Vidím, jak si ke mně kleká, vyndavá z kapsy krabičku a podává mi ji. Když se k ničemu nemám, otvírá ji a já uvidim nádhernej prsten, kterej mi Marek navlíkne na prst. Pořád mlčím.

Marek se najednou skloní k mému břichu a začne k němu promlouvat. To mě dojme a já cítím, jak mi vlhnou oči.

„Podívej, Lucie, my přece patříme k sobě. Já… Já vás oba miluji,“ šeptá s prosebným pohledem upřeným do mých vlhkých očí.

„Vždyť mi tebe taky,“ prohlásím konečně a obejmu ho. Jsem šťastná, tak neskonale šťastná, že si myslím, že musím každou chvíli štěstím prasknout. Jsem ho totiž plná až po okraj.

***

Tentokrát je stěhování trochu náročnější. Přibylo totiž spousta věcí pro miminko. Něco poslala máma, jako například tu nádhernou vyřezávanou postýlku, kterou doručit až z Paříže muselo stát majlant, nebo tu nádhernou soupravičku pruhovanejch věciček, různě barevnejch. Nádobíčko, hračky a koupací potřeby, všechno to tu stojí v krabicích v dětském pokoji, který jsme nechali udělat z Markovi pracovny. Je jako z pohádky, v pastelových barvách, nábytek má oblý tvary, aby se dítě nezranilo a koberec je měkoučkej jako z plyše. Nadšeně se rozhlížím a začínám ukládat věci na správný místo. Všechno si uspořádám tak, abych měla všechno při ruce. Když se Marek vrátí z města donese ještě pár maličkostí, jako je roztomilej žlutej župánek, kterej má na kapucce zobáček a očička, takže z miminka je rázem žlutý káčátko. Jsem nadšená. Mamka měla taky ohromnou radost. Slíbila, že přijede. Říkala, že před porodem budu potřebovat se vším pomoct a jelikož ona už nějakou tu zkušenost s porodem a dítětem má, můžu se na ní ve všem spolehnout.

„Lásko, ty svítíš jak sluníčko. Myslím, že jsem ještě nikdy neviděl krásnější a šťastnější ženu,“ říká Marek a zlehka mě obejme kolem břicha.

„Hmm, Marku, můžu se tě na něco zeptat?“ a vyslovím otázku, která mi už dělší čas vrtá hlavou. „Jak si… Jak si se vůbec dozvěděl, že jsem těhotná?“

„To ti bylo dost zvláštní. Přišel za mnou jeden kluk, nějaký student. Myslel jsem, že si se mnou chce promluvit o své práci z češtiny, ale zjistil jsem, že studuje stejnou školu jako ty. A ten mi řekl, že má pro mě dost důležitou zprávu, že si se mnou potřebuje promluvit. Šli jsme spolu do kavárny a tam mi začal vyprávět o krásný studentce, která je nešťastná, protože se zamilovala do chlapa, kterej jí opustil, i když je těhotná. Ptal jsem se, co to má se mnou společného a on mi oznámil, že ta studentka se jmenuje Lucie Matějková. Svět se se mnou zatočil a já vyrazil okamžitě za tebou, ale nebyla jsi doma. No a zbytek už znáš,“ usměje se na mě.

„Student?“ zaujme mě to. „A jak se jmenoval? Nebyl to náhodou Petr Strnad?“ napadne mě jediná možnost.

„Myslím, že tak nějak se mi představil. Znáš ho?“ zajímá se.

„Jistě! Je to můj nejlepší přítel. Musím mu za to všechno co nejdřív poděkovat,“ napadne mě.

V tu chvíli mi zvoní telefon a já vidím, že mi volá Bea. Tolik se o mně stará, chodí k nám teď každej den a nosí mi různý dobroty.

„Ahoj, beruško, pročpak voláš?“ zašveholím do sluchátka.

„Ahoj, Luci, teď ti volala tvá doktorka a zněla dost rozrušeně. Říkala, že chce, aby si k ní dnes zašla. Má prý výsledky dalších testů a chce si s tebou promluvit.“

„Cože? Jakých testů? Nepamatuju si, že mi nějaký dělala! Doufám, že nejde o nic vážnýho,“ začnu být trošku nervózní.

„No tak dík, já se tam ještě dneska stavim,“ rozloučim se rozmrzele.

„Co se děje? Nezněla jsi příliš nadšeně. Stalo se něco vážného?“ znervózní i Marek

„Sama nevím, co se stalo. Mám si zajít dneska k doktorce, prej si se mnou potřebuje promluvit,“ snažím se o normální tón.

Zbytek věcí vybaluju pohroužená do myšlenek, jsem zamlklá a roztěkaná.

Kolem třetí hodiny už mám konečně všechno hotovo a můžu se vypravit k doktorce. Marka najdu v obýváku nad nějakými papíry.

„Co to máš?“ ptám se.

„Hádej! Co myslíš? No přece vybírám, kam pojedeme na líbánky. Měli bychom to stihnout dřív, než se nám to mrně narodí, protože jinak si nic neužijeme,“ potutelně na mě mrkne.

„Vážně?! No to je ohromný! Já sem nebyla u moře už ani nepamatuju. Myslím, že naposledy to bylo, když byl táta ještě s námi. Bylo to báječný, ale pak… Pak se naši najednou rozvedli. Táta se na dovolený seznámil s mladou exotickou mulatkou, která žila v Praze a odešel za ní. My dvě zrzky s bledou pletí a pihama na nose sme pro něj ztratili kouzlo. Nikdy si na mě od tý doby nevzpomněl. Chápeš to? Ani jeden dárek k Vánocům nebo k narozeninám. Vlastní dceři! Máma odjela do Paříže za svými přáteli, když jsem nastoupila na vejšku. Nic jí tady už nedrželo.“

„Ale no tak, lásko, už na to nemysli. Vždyť tvojí mamince se daří dobře a je spokojená, těší se na vnoučátko. A my budeme mít rodinu, kterou nám budou všichni závidět. Protože já bych svého křehkého zrzavého anděla neopustil ani za nic,“ a když se na něj zle podívám, ještě dodá: „Víš, Lucie, jednou mi to stačilo.Podruhé už bych to zažít nechtěl. Byla to dlouhá a smutná doba bez tebe.“

Políbím ho na čelo a oznámím mu, že odcházím k doktorce, zjistit, co mi vlastně chce. On se na mě povzbudivě usměje a pohladí mě po ruce.

„Jen utíkej! A netvař se jako bys umírala,“ dobírá si mě.

„Vždyť víš, že doktory moc nemusim, zvlášť když se jedná vo ňáký testy. Brr…“ oklepu se.

Venku jemně, ale vytrvale mrholí, takže si na sebe vezmu svůj dlouhej semišovej plášť. Vypadám v něm jako princezna „Myší kožíšek“. Usměju se na sebe do zrcadla a odcházím z vyhřátýho domova do tý plískanice.

Když dorazim k doktorce, čekárna je plná lidí, kteří kýchají a kašlou. Prostě je tu obvyklá doba chřipek a angín. To mi ještě scházelo! Určitě ještě něco chytnu. Ale ve dveřích se objeví sestřička, a když mě uvidí, hned mě zve dál. Všechny pohledy se na mě stočí a nenávistně mě probodávaj. Někteří dokonce i něco hlasitě namítaj. Snažím se co nejrychleji se dostat do ordinace, abych tomu unikla.

„Dobrý den, slečno Matějková. Posaďte se prosím,“ vyzve mě doktorka poněkud zachmuřeně, což mě ani v nejmenším neuklidní.

„Co se děje?“ zeptám se trochu roztřeseným hlasem.

„Asi tušíte, slečno, že pro vás nemám dobré zprávy. Je mi líto, co vám teď musím oznámit, ale když jsme vád dělali rozbor krve, zjistili jsme, že jste HIV pozitivní.“

Krve by se ve mně nedořezal. Seděla jsem tam a jen kroutila hlavou. Začala jsem si tiše šeptat, že to není pravda.

„To není pravda!“ zakřičela jsem i na doktorku. „Vy jste to museli poplíst. To není moje. Vyměnili jste výsledky,“ ale její nekompromisní výraz mi připomněl, že to určitě několikrát ověřovali. Tohle se neříká jen tak na zkoušku.

„Ale co moje dítě?! Vždyť já sem těhotná, proboha!“ dojde mi hned vzápětí.

„Vaše dítě bude samozřejmě také pozitivní. Má vaši krev. Je mi to opravdu velmi líto,“ vraždí moje naděje doktorka.

„Moje dítě se narodí jako HIV pozitivní…“ šeptám ta slova, abych si je uvědomila. Můj báječný život je najednou v troskách.

„Ano, ale i tak může žít několik let,“ snaží se mě doktorka povzbudit. Podívám se na ní mrazivým pohledem a beze slova odcházím z ordinace.

Jako by ona za to mohla. Všechno sis to zavinila ty sama, káčo pitomá! Copak sis vážně myslela, že ten tvůj způsob života zůstane bez následků??? Ne anděl, ale děvka seš! A tohle je trest.

Potom už to nevydržím a sesunu se na lavičku v parku. Shodou okolností je to ta samá lavička na který jsem seděla, když mě Marek vyhodil z domu. Je to asi osud. A teď mě osud vyhání ze života. Nejen mě, ale i mé ještě nenarozené dítě. Jak to jenom řeknu Markovi? A mámě a Beátě…

Zamířím k nejbližší vinárně a tam se rozhodnu zapít všechen žal. Vždyť teď už je to jedno…

Domů dorazím kolem devátý úplně na mol. Marek se ke mně přiřítí a rozčileně na mě křičí.

„Kde jsi sakra byla?! Volal jsem ti na mobil. Volal jsem Beátě a dokonce i do ordinace, ale nikdo o tobě neměl ani tušení. Víš vůbec, jak jsi mě vyděsila?!“ potom se zarazí, zkoumavě si mě prohlídne a nevěřícně prohlásí: „Ty jsi opilá!“

„Mnmožná trošičku…škyt!“ odpovím mu a ustelu si mezi bundama pod věšákem.

Marek mě neurvale vytáhne na nohy a dotáhne mě do obýváku, kde mnou smýkne na pohovku.

„Božíčku, dávej přžeci pozor. Copak si zapomněl, že sem těhotná?“ artikulace mi někde dělá trochu problémy.

„Na to jsem já právě nezapomněl! To ty jsi opilá jako doga,“ stojí nade mnou jako bůh pomsty a čeká vysvětlení.

Jenže já se vyřítím na záchod, kde oblažím svojí přítomností záchodovou mísu a důvěrně jí ukážu obsah svýho žaludku. Když si tak hezky popovídáme, spokojeně se k ní přitulim a tvrdě usnu. Nevzbudí mě ani Markovo zběsilý cloumání.

***

Ráno se cejtim jak po bouračce. Všechno mě bolí, hlava mi třeští a, proboha, kdo pustil ten ptačí zpěv tak nahlas? Nebo že by se vrátili dinosauři? Zní to tak.

Marek vedle mě neleží. Když se jdu po něm podívat, zjistím, že spal celou noc v obýváku na pohovce. Ale teď už tu není, zbyla po něm jenom deka a polštáře. Co se to tu proboha včera dělo? A co to tu tak strašlivě smrdí? Ať se hnu kamkoliv, smrdí to pořád stejně intenzivně. Nakonec zjistím, že to jsou moje vlasy. Někdo mě včera pozvracel! To je nechutný. Mám z toho všeho divnej pocit, jsem dost zmatená a někde vzadu mi bliká výstražný světýlko, že se stalo něco strašnýho, ale já si zaboha nemůžu vzpomenout co!

Jdu si napustit vanu, abych si umyla vlasy a vydrhla zpocený a rozlámaný tělo. Když se cachtám asi tak dvacet minut, přiřítí se do koupelny Marek a vyjede na mě.

„Tak už mi konečně povíš, co se včera dělo a kde si ksakru byla?!“

„No… já myslela, že mi to povíš ty,“ moje zmatenost ho na chvíli odzbrojí.

„Co... Cože? Jak to myslíš?“ nechápe mě.

„Já si, Marku, nemůžu na nic vzpomenout. Co se tu včera stalo? A proč si spal v obýváku?“

„Tak ty si nic nepamatuješ? No tak si rychle vzpomeň, holčičko, protože já budu požadovat hodně dobrý vysvětlení, proč si se od doktorky vrátila v devět večer a ještě prolila naše dítě alkoholem skrz naskrz.“

„Ach můj bože..“ moje paměť se mi bleskově vrátí. Celej včerejšek se mi odehraje před očima jako krátkej film.

Marek se vyděsí a rychle mě začne tahat z vany.

„Lucie, co se děje. Jsi bílá jako stěna. Co je ti, miláčku?!“

Miluje mě. I po tom všem mě miluje. A já ho zklamala. Já mu zabila dítě. A, ach můj bože, vždyť já jsem určitě nakazila i jeho!!! Tahle skutečnost mi ještě nedošla. Jsem vrah! Vrah svých nejbližších. Co jen budu dělat? Tohle už moje nervy nevydrží a já se sesunu Markovi do náruče a ztratím vědomí.

Proberu se po chvilce už zase v posteli, ale dávám si na čas, než otevřu oči. Vím, že Marek sedí u mě na posteli a dívá se na mě. Takže ještě se zavřenýma očima přemýšlím, co mu mám vlastně říct. A jak? Když oči otevřu, vidím Markův úsměv. Viditelně se mu ulevilo, že už jsem se probrala.

„Lež klidně a nevstávej. Donesu ti čaj a nějaký aspirin. Musíš si odpočinout, jsi strašně vyčerpaná.“

Myslím, že on vypadá mnohem vyčerpaněji než já. Musím ho obejmout.

„Marku, musím ti něco říct...“ tak do toho!

„Ne, Lucie, nic mi neříkej. Nechci nic vědět. Co se stalo, stalo se. I já udělal v našem vztahu strašnou chybu a ty jsi mi to odpustila. Teď ti to mohu oplatit a na všechno zapomene, ano? Nic mi o včerejšku neříkej,“ a políbí mě na čelo.

Cože? On si myslí, že jsem ho včera podvedla?!

„Cože? Ty si myslíš, že sem tě včera podvedla?!“ a ty se divíš, proboha? Co si má asi tak myslet, co by sis myslela ty?

„Já nevím, Lucie, co si mám o tom všem myslet. Raději nic nechci vědět.“

„Jenže tohle vědět musíš, je mi to líto. Já sem totiž HIV pozitivní,“ tak a je to venku.

Marek na mě kouká neschopen slova. Jen mlčky zírá a lapá po dechu. Po chvilce si začne mumlat nějaká slova. Asi si ta slova přeříkává, aby si je dokonale uvědomil. Potom tomu odmítá uvěřit.

„To není možné! Museli se splést. Odkud to víš. Určitě se zmýlili. To nejde. Jak by k tomu…“ velmi rychle si uvědomí, jak by k tomu mohlo dojít.

Oba jen mlčky sedíme a snažíme se nesetkat pohledy. Oba uvažujeme o tom, co teď vlastně bude. Po pár minutách, který se mně zdaj neskutečně dlouhý, prolomím hradbu dusivýho ticha.

„Marku, je tu ještě jedna věc,“ nevím, jestli si to vůbec uvědomil.

Podívá se po mně zděšeným pohledem, který mi říká-co proboha ještě?!

„Já… Myslím, že bys… Měl by sis zajít… Teda měl by sis nechat udělat taky test,“ dívám se na něj s obavou, jak na to zareaguje.

Zbledne. Pak zčervená, vyrazí z ložnice a nakonec i z domu. Slyším jen hlasité bouchnutí venkovních dveří. Je to jako by mi dal facku. Nevím teď, co si mám myslet. Co mám vlastně teď dělat? Chtěla bych zavolat někomu, kdo by mi řekl, že všechno bude zase dobrý. Jenže ono to, sakra, dobrý už nikdy nebude! Rozhodnu se veškerý řešení odsunout na později, vezmu si prášek na spaní a po chvíli se propadám do blaženýho bezvědomí..

***

Když se probudím, je už něco po druhý hodině. Marek vaří oběd a v kuchyni to krásně voní. Všechno se zdá v naprostym pořádku. Jako by se náš rozhovor vůbec neodehrál. Jsem z toho dost zmatená a vážně uvažuju o tom, jestli se mi to vlastně jenom nezdálo. Co se doopravdy stalo a co byl jen špatný sen?

„Ahoj, miláčku! Posaď se, za chvíli bude všechno hotové,“ a políbí mě na tvář.

Nechápavě se sesunu na židli a jen čekám, co se z toho vyvrbí. Marek prostře dva talíře a nandá na ně makarony se smetanovou omáčkou a kousky kuřete. Uvědomím si, že mám vlastně šílenej hlad a s chutí se do toho pustim. Je to tak dobrý, že na chvíli zapomenu na svoje starosti a zmatek a hltavě do sebe láduju jídlo. Marek se na mě lítostivě usměje a taky se pomalu pustí do jídla. Spíš se v tom nimrá. To mě zase uvede zpátky do reality. Najednou mě všechna chuť přejde. Odsunu talíř, Marek taky a jen na sebe koukáme. Pak se Marek zvedne.

„Pojď se mnou, něco ti ukážu.“ Zvědavě ho násluduju.

V obýváku na stole leží knížky a časopisy. Všechny mají jedno společný. Jsou o viru HIV, o lécích a projevech. O lidech, kteří s tím žijou a brožury všech různej klinik, který dělaj různý výzkumy, jak by se nemoc dala léčit.

„Podívej, spousta lidí je nakažená. A spousta jich ještě dlouho žije plnohodnotný a smysluplný život! Najdeme nejlepší způsob, jak se s tím vypořádat. Uvidíš, lásko, my to spolu zvládneme. Zašel jsem si na testy, za pár dní budou výsledky. Všechno si prostuduji, abychom na tu nemoc byli připraveni.“

Chrlí na mě všechna ta slova a já ho nevnímám, jen zírám na titul knihy, která leží navrchu-„Můj blízký je HIV pozitivní, jak se s tím vypořádat.“

To je totiž ono! To, že jsem se vlastní vinou nakazila, s tím se snad časem smířím, ale to, že s tím přivedu na svět své dítě, nebo nakazím manžela? Tohle moje svědomí určitě nezvládne. Tohle nemůžu dopustit!

Sednu si na pohovku a příval Markových slov zastaví příval mých slz.

„Ale, andílku, co se děje. Vždyť ti říkám, že to zvládneme. Máš mě, já tě miluji, stejně jako Bea a samozřejmě i tvá matka. Všechno jim šetrně povíme. Můžeme jet matku třeba navštívit. Možná budeš chtít změnit na chvíli prostředí. Aspoň se konečně dozvím, kde bydlí. Neboj se, Lucie, všechno bude v pořádku!“

Jistě, přesně tohle jsem si přece přála slyšet, ale taky už vím, že nic v pořádku nebude. Už nikdy! Chtěla bych vrátit čas. Chtěla bych začít znova od začátku. Můj způsob života mi přivedl Marka a teď mi ho zase bere, a dokonce si účtuje i úroky-mé dítě.

Marek je už celej nesvůj, protože jsem nepromluvila od tý doby, co jsem přišla do kuchyně. Chtěl by znát můj názor, ale já mu nemůžu nic říct. V hlavě se mi totiž zrodil nápad. Přivedl mě na něj vlastně Marek, ale teď si musím všechno důkladně promyslet. Potřebuju zůstat chvíli sama.

„Miláčku, určitě máš teď hodně práce a já potřebuju bejt chvilku sama. Musím si srovnat myšlenky a zatím si přečtu nějaký ty knížky, co si přines, ano?“

Nedůvěřivě se na mě podívá, ale pak mě pohladí po ruce a neochotně odchází. Vezmu si pár knížek do ložnice, lehnu si na postel a začnu plánovat. Připravím si dopisní papír, pero a obálky. Vlastně bych ze všeho nejdřív měla zavolat matce.

„Ahoj, mami! Posaď se, prosím tě, musím ti něco říct…“

***

Netrpělivě čekám na to, až Markovi oznámí jeho výsledky. Jsou to učiněný Tantalova muka. Každej den na Marka čekám v předsíni s napětím ve tváři. Dneska už to určitě bude vědět. Zrovna ho zahlídnu přicházet, když zazvoní telefon.

„Kdo to zase… Prosím, u telefonu Matějková.“

„Dobrý den, tady jsou České aerolinie. Musím vám oznámit, že váš rezervovaný let do Francie se o dvě hodiny odkládá, takže poletíte až v deset třicet. Omlouváme se a doufáme, že vám to v ničem nepřekáží.“

„O dvě hodiny? Ne, to je v pořádku. Díky, naschle.“

Marek mě zezadu obejme, mezitím už vešel dovnitř, a radostně mě políbí.

„Andílku, výsledky jsou negativní!“

„Cože? To snad není možný! Bože, no to je báječný. Nemůžu tomu ani uvěřit, takový štěstí. Když si uvědomím kolikrát…“

„Já vím! Je to nádhera. Musím se ti přiznat, že z radosti jsem políbil sestřičku. Ale myslel jsem při tom na tebe,“ mrkne na mě a kouzelně se usměje. 

Ani neumím popsat, jak moc se mi ulevilo. Hned ale zjišťuju další věci.

„A co děláš dnes večer? Myslím, že bychom to měli oslavit, ne? Připravím pro nás romantickou večeři. Musíme si tenhle večer všichni tři pořádně užít!“ při týhle větě se mi zlomí hlas a slzy vyhrknou do očí.

Marek si ale asi myslí, že to je rozrušením nad tou radostnou zprávou, a proto mě obejme a nadšeně souhlasí.

„V sedm budu doma, andílku,“ políbí mě a odchází do práce.

Nemám moc času. Je už jedenáct a já toho musím ještě tolik stihnout. Nejdřív se vydám na nákup, bude toho podstatně víc, než na jednu večeři. Chci nakoupit nejmíň na měsíc. Cestou se stavím u Beáty a hodím jí do schránky dopis, kterej jsem včera tak dlouho smolila. S těžkým srdcem se podívám k ní do oken. Nemůžu se s ní sejít, bylo by to ještě horší. V dopise se stejně všechno dozví, popsala jsem víc než tři stránky. Tolik mi bude chybět.

Pak dvě hodiny lítám po úřadech, musím si nechat obnovit pas, seznámit poštu s novou adresou a podobně.

Pak zamířím na universitu, kde chci najít Petra. Mám štěstí narazím na něj na chodbě, kde si pročítá nějakou výsledkovou listinu. Když mě uvidí, rozzáří se.

„Ahoj, Lucie! Dlouho jsem tě neviděl. Stalo se něco? Už jsem myslel, žes to zabalila!“ žertuje a čeká že dopovím ve stejnym duchu. Zklamu ho.

„Vlastně zabalila. Odjíždím, Petře.“

„A kam? Děláš si prázdniny?“ nechápe.

„Ze všeho nejdřív sem ti chtěla poděkovat, jak si to zařídil s Markem. Ani nevím, jak si vůbec zjistil kdo je otcem.“

„Ale jednou ses o něm tak rozpovídala. Co dělá a že učí, nebylo tak těžký,“ uculuje se. „Takže jedeš na líbánky?“ hádá.

„Ne, stěhuju se do Francie, za matkou. Nemám čas ti teď všechno vysvětlovat, ale tady na týhle adrese se dozvíš všechno,“ podávám mu adresu Beáty.

„Byla bych moc ráda, kdyby ste spolu vycházeli, je to má nejlepší kamarádka. Bude o tobě vědět, všechno jsem jí napsala.“

Petr nic nechápe. Neví, jak moc je pro mě důležitej. Brala jsem ho jako svýho staršího bráchu. Jako jedináčkovi, navíc bez otce, mi vždycky někdo takovej chyběl. Snad později se s ním a s Beou spojím a přijedu se na ně podívat.

„Tak se měj,“ usměju se na něj a políbím ho na tvář.

Pořád ještě žmoulá lístek s adresou a zmateně za mnou kouká, jak odcházím. Když vyjdu z budovy, zamířím do nejbližší kavárny. Objednám si dvě deci vína a přemýšlím, jestli bych to všechno přeci jenom neměla zrušit. Ne, musim být silná. Tak to bude nejlepší. Snad pro všechny.

Když dorazim domů, vrhnu se na přípravu večeře. Udělám kachnu se švestkovou omáčkou. Marek má kachnu strašně rád. Na stůl postavím svíčky stejně jako na okna a poličky. Ještě, že nemáme záclony, taky by se romantická večeře mohla změnit v docela neromantickej požár. Věci si zabalim zejtra, mám na to o dvě hodiny víc času.

V půl šestý si sednu zničená do křesla a odpočívám. Přemejšlim, co si vezmu na sebe a jak se nalíčím. Chci, aby všechno bylo perfektní! Chci být pro Marka naprosto dokonalá. Nakonec se stejně rozbrečim. Celej den jsem se tomu bránila, myslela na jiný věci, ale teď, když už je všechno připravený, mohu dát citům volný průběh. Je mi strašně.

Po půl hodině se jdu oblíknout a před zrcadlem mi dá hodně práce předělat oči angorskýho králíka, nos soba Rudolfa a flekatý tváře na příjemnej a slušivej obličej. Nakonec se mi to ale podaří, dnešní kosmetika dokáže zázraky.

Za pět minut sedm sedím na pohovce, upíjím víno a čekám na Marka. Ten se objeví s kyticí lilií a nádherným přívěškem anděla na stříbrnym řetízku. To mě znova rozpláče, takže můj pracně vytvořenej obličej mi pomalu stejká zase dolů. Naservíruju večeři a skromně přijímám chválu na božskou kachnu a výtečnou omáčku. Užívám si to všechno do posledního detailu. Víno, jídlo, atmosféru, ale hlavně Marka a jeho dobrý nálady. Chci si zapamatovat každej čtvereční centimetr jeho obličeje. I když mám spousty jeho fotek, tu jiskru v očích, tu vůni a odzbrojující úsměv, nemůže žádná zachytit. Vidím na něm, jak je šťastnej a jak moc mě miluje. Je mi nádherně. Po večeři si sedneme s vínem a sýrem do obýváku na pohovku a dlouho si povídáme. Aspoň do tý doby, než mě Marek odnese v náruči do ložnice, kde tenhle kouzelnej večer zakončíme.

***

Když se ráno probudim, Marek už je pryč. Dnes musí být na universitě brzy, mám teda spousty času na balení, aniž by mě někdo rušil. Je toho požehnaně, ale nechci si s sebou brát všechno. Věci z dětskýho pokoje například zabalim a nechám odvízt do úschovny. Nemyslím, že by se na ně chtěl Marek dívat, ale může je prodat, nebo někomu darovat. To už nechám na něm. Stěhováci by měli přijet každou chvíli. Svoje šaty taky pořádně protřídim. Většinu pošlu Beátě. Některý se jí hodně líbily a zbytek může třeba vyhodit nebo co. Já si pořídim jiný. Čim míň věcí s sebou potáhnu, tim líp. Svoje malířský náčiní si ale beru určitě! Teď budu malovat víc, než kdykoliv předtím. Nakonec si ještě zavolám taxi. Za půl hodiny je tady.

Zvonek! No vida, stěhováci přijeli.

„Tak tady to je. A opatrně s tím, prosím.“

Dívám se, jak odnášej dětskou postýlku a je mi úzko. Zbývá ještě jeden krok, ten nejtěžší. Nevím, jestli to vůbec dokážu…

„Tak to je všechno, paninko. Tady máte doklad, na kterej si to všechno můžete zas vyzvednout. Tak naschle!“ vesele se rozloučí a pak už je tu jen ticho.

Poslouchám tikot hodin, odpočítávám vteřiny a koukám z okna. Pohled mi padne na anděla.

„Tak mi ho tu pěkně hlídej. Tohle už sem ti jednou říkala, že? No vidíš, slovo si dodržel. Markovi se nic nestalo, ale teď tě bude potřebovat, víc než kdy před tím,“ ze samomluvy mě vytrhne zase zvonek. Taxi už je tu. Vykloním se z okna a zavolám, že za chvíli jsem tam. Vrátim se ještě do kuchyně, kam položím druhej dopis. Ten je určenej Markovi. Vtisknu na obálku poslední polibek, rtěnka tam zanechá otisk, a odcházím.

Taxikář mi pomůže s mýma kuframa a můžeme jet. Prozradím mu, že potřebuju na letiště, což mu nedělá problémy, takže celou cestu můžu nerušeně přemýšlet, co to vlastně provádim. Tolikrát se rozhodnu říct řidiči, aby to otočil, ale tolikrát se taky přesvědčím, že jsem se rozhodla správně.

Na letišti se orientuju docela dobře, často jsem odtud jezdila za mámou. Musím chvíli čekat, než bude letadlo připravený a než nás pustěj dovnitř. Strašně moc si přeju, aby se Marek vrátil dřív, našel můj dopis a přijel si pro mě na letiště, objal mě a řekl, že je to všechno v pořádku a že se vracíme domů. Ale sama vím, že Marek se dnes nevrátí dřív, než já budu v Paříži. Cestující už začínají nastupovat, takže mi nezbejvá nic jinýho, než se k nim přidat.

Kapitán se s námi na palubě vesele vítá, dává nám povely a nezbytné informace, a když se všichni připoutáme, letadlo se odlepí od země a pomalu vzlétává k obloze.Beru si prášek na spaní, aby mi cesta rychleji uběhla. Dívám se na mraky a myslím na dopis, kterej leží na stole v kuchyni.

     Miláčku,

   až tohle budeš číst, budu už dávno v Paříži. Rozhodla jsem

   se opustit Tě. Vím, že mé rozhodnutí v tuto chvíli nechápeš,

   neumíš si ani představit jak je to pro mě těžké, ale věř, že je to pro   nás nezbytné. Všechno jsem pečlivě promyslela a dospěla

   k závěru, že už Ti nechci víc ubližovat.

   Určitě si říkáš, že právě tímhle jsem ti ublížila ze všeho nejvíc, ale uvažuj nad tím! Nemůžu dopustit, aby jsi viděl umírat naše dítě a nakonec i mě.

   A stále je tu šance, že bych mohla nakazit i tebe…

   Odpusť, Marku, a nehledej nás, budeme v dobrých rukou.

   Miluji Tě, Marku a nikdy nepřestanu, tomu věř, ale udělej pro mě

   ještě jednu věc. Snaž se být šťastný.

   Navždy tvá

              Lucie

   P.S.

   Na stole je lístek z úschovny. Je tam dětský nábytek.

     Dlouho jsem nemohla najít ty správný slova, ale snad se mi to nakonec podařilo. Tohle se stejně pochopit nedá, natož pro to najít vhodný slova. Jsem sobec. Mám ale příšernej pocit z toho, jak jsem Markovi lhala. Psala, jsem mu, že budeme v dobrých rukou. Jenže já jsem ještě i srab a taky nechci vidět naše dítě umírat. Vědět, že se můj andílek narodí a už za pár let mi umře. Jsem strašná matka, ale rozhodla jsem se nedopustit to. Až přiletím do Paříže bude na mě čekat máma, která nás zaveze na kliniku. Půjdu na potrat. Můj andílek se nikdy nenarodí. Slzy mi stékají po tváři a já v rukou držím dárek od Marka. Anděl. Letadlo je už vysoko nad zemí. Každý anděl se vrací zpátky do nebe. Oči se mi klíží, prášek už zabírá, a já se propadám do milosrdného spánku.