Když končí den a sluníčko si lehá do své postýlky z obláčků, aby se mohlo přikrýt červánky a spát, na ztmavlé obloze se začínají objevovat hvězdy. Té nejjasnější hvězdě lidé říkají už odedávna Večernice. Je krásná, má dlouhé šaty upředené ze stříbrných nitek, pomněnkově modré oči a stále se usmívá.

A tahle Večernice, dobrá víla nočního nebe, měla synka. Říkala mu Hvězdík. Takové malé čertisko, co chvilku nepostojí, věčně někde rejdí a neustále maminku zasypává zvědavými otázkami. “A mami, kolik je vlastně na nebi hvězd? A proč pan Měsíc svítí tak studeně? A češou si taky komety svoje vlasy?” Maminka mu trpělivě odpovídala, protože ho měla moc ráda a nechtěla, aby z Hvězdíka vyrostla nějaká hloupá hvězda. Jenže tomu malému uličníkovi to nestačilo a vymýšlel si stále všetečnější otázky. Čím byl větší, otázek přibývalo a maminka Večernice si s ním už nevěděla rady.

Tak si vzpomněla na to, co jí vyprávěla jedna kometa. Na své dlouhé cestě nekonečným vesmírem letěla kolem krásné modré planety, co jí říkají Země a kde žije spousta dospělých a snad ještě víc dětí. Dospělí jsou přes den v práci a jejich děti chodí do školy, kde jsou moc chytří pánové a paní, co dokáží odpovědět snad na každičkou, i tu nejzvědavější a nejvšetečnější otázku. A děti se ptají a ptají, ti chytří dospěláci odpovídají, pak si jdou chvilku hrát a potom zase zpátky do školy.

Tak právě na tohle si Večernice vzpomněla a řekla Hvězdíkovi. “Ty bys potřeboval jít do školy. Škoda, že tady na obloze žádná není.”

“Jé mami, a co je to ta škola? Jak se tam dostanu?”

Maminka mu tedy všechno vyprávěla a Hvězdík byl najednou moc smutný, že musí být tam, kde se děti neučí společně, kde se nedoví všechny odpovědi na své otázky.

“Maminko, maminečko ukaž mi alespoň kde je ta Země.”

Večernice tedy ukázala svému synkovi malou modrou planetu, která ležela ve veliké hloubce přímo pod jejich okny.

Od té doby Hvězdík jenom chodil, vzdychal a koukal dolů z okna na tu malou kuličku, kde zvědavým dětem na všechno odpoví. Tak se tedy stalo, že se jednou ten malý dareba vyklonil z okna víc, než mohl sám zvládnout a už padal. Letěl dlouho, už si začal myslet, že snad nikdy nikam nedopadne, když si všiml, že se přibližuje právě k té vysněné modré planetě.

A zrovna v tu chvíli, jak se Hvězdík blížil k zemi, dívala se na noční oblohu z okna svého dětského pokojíku holčička, co jí tatínek s maminkou říkali Kačenka. Jmenovala se vlastně Anička, ale protože se moc ráda koupala a nikdy nechtěla z vody ven, maminka jí žertem říkala, že se z ní jednou docela určitě stane malá kachnička.

“Tatííí, mamííí, hvězda padá.”

“Tak to si musíš honem něco přát a když to přání nikomu neřekneš, tak se ti určitě splní”, řekl Kačence tatínek, pohladil ji po vlasech a taky vyhlédl z okna.

“Já ale žádnou hvězdu padat nevidím?”

Kačenka se na něho s úsměvem podívala. “To byla totiž jenom moje hvězdička. A já mám jedno móóóc tajné přání.” Přála si najít brzo nějakého kamaráda. Přistěhovali se sem teprve nedávno a bylo to tu pro ni všechno cizí a takové veliké. S kamarádem by to všechno bylo o moc veselejší.

“Tak, Kačko, už je moc hodin, šup šup do postýlky a spát. Zítra se jde do školy.” Tatínek uložil svoji holčičku, přikryl peřinou a políbil na obě tváře.

Když přišla dát dobrou noc i maminka a zhasla světlo, Kačenka ještě chvilku koukala z postýlky na nebe plné hvězd a myslela na své přání.

Ráno, když zazvonil budík, vyskočila z postele jako rybička, honem se umyla, oblékla, nasnídala a už byla na cestě do školy.

“Ahoj. Kam jdeš? Jak se jmenuješ? Co to máš na zádech?”

Kačenka kouká, kdo to na ni mluví, ale nikoho nevidí. Až když se podívá nahoru, spatří sedět na větvi stromu kluka se srandovně rozčepýřenými vlasy, jak se na ni usmívá a houpe nohama. A najednou hop a kluk stojí vedle ní.

“Já se jmenuji Hvězdík.”

No to se ví. Kdo jiný by dokázal říct tolik otázek najednou.

“Mě říkají Kačenka. Jdu do školy a na zádech mám aktovku s knížkama a sešitama. Hvězdík, to je dost divný jméno pro kluka.”

“Víš, Kačenko, já vlastně ani nejsem kluk.” A vyprávěl své nové kamarádce hezky popořádku, co je zač a jak se dostal až na zem.

“Hm”, řekla na to Kačenka. “Aspoň se teď ale můžeš se mnou podívat do školy. Jestli chceš.”

Hvězdíkovi se radostí zajiskřilo v jeho šibalských očičkách a rychle přikývl.

Chytli se za ruce a s radostí, že našli jeden druhého vyrazili na cestu. Ve škole seděl Hvězdík hezky v lavici, ani nedutal a jen sledoval, co se děje. Oči měl dokořán a uši nastražené aby mu ani náhodou něco neuniklo. Ten den se naučil hodně. Ale hlavně to, že když chce někdo něco vědět, nestačí se jenom ptát. Hodně odpovědí je v knížkách. Ale jediný, koho zná kdo umí číst, je pan Měsíc.

Jak si Hvězdík vzpomněl na svého staršího přítele z oblohy, lekl se, co asi dělá maminka.

“Určitě se o mě bojí. A mě už se stýská. Jak já se jenom dostanu domů? Kačenko, prosím tě, které hvězdě říkáte Večernice?”

A protože už byl večer a Kačenka často a ráda koukala na hvězdy, mohla svému kamarádovi jeho prosbu splnit. Stáli vedle sebe, drželi se za ruce a koukali na nejjasnější hvězdu ze všech.

“Tak to je moje maminka” řekl smutně kluk.

“Je moc krásná” odvětila holčička.

Hvězdík se usmál. “A taky hodná. Mám ji moc rád.”

Mezitím si Večernice všimla, že ten její malý rošťák vůbec není tam, kde by měl být. “Asi zase někde vyvádí ty svoje lumpárny. Jen počkej, jak já ti to spočítám.” Ale najednou se zarazila. Měla takový zvláštní pocit, jako by z veliké dálky slyšela tlouct dvě dětská srdíčka. Zaposlouchala se a zahleděla tím směrem. Dívala se na modrou planetu a s leknutím si uvědomila, že právě odtamtud slyší ten tlukot srdíček. Nevěděla si rady, a tak hned utíkala za panem Měsícem.

Ten se pořádně podíval na Zemi a uviděl na louce před domem stát Hvězdíka s nějakou holčičkou jak toužebně hledí na noční oblohu.

“Měsíčku, příteli, jak můžeme mému synkovi pomoct zpátky na nebe” prosila Večernice.

Ten se zamyslel a najednou se pousmál. “Vzpomínám, že jednou jsem už něco podobného zažil. Tenkrát jsem ale nahoru dostával jednu vílu, která vypadla při bláznivé jízdě z hvězdného kočáru. Musela vyšplhat po mém paprsku. Když to svedla ona, Hvězdík si s tím hravě poradí.”

A tak pan Měsíc začal spouštět svůj paprsek dolů, tam kde stály dvě děti a čekaly co se bude dít. A když ten malý kluk uviděl měsíční paprsek, začal vesele poskakovat a křičet.

“Sláva, sláva, maminka na mě nezapomněla. Maminka moje maminečka. Jak já se těším domů.”

Potom přistoupil ke své kamarádce. “Kačenko, moc ti děkuji za pomoc. Sám bych to jenom se svým srdíčkem nedokázal. Na to jsem potřeboval opravdovou kamarádku. Nikdy na tebe nezapomenu.”

Kačenka se na něho usmála. “Já ti taky děkuji. Teď už vím, že je kolem spousta dětí s kterými můžu kamarádit. Ale ty budeš vždycky můj největší kamarád.”

Ještě se naposledy zadívali do očí, Hvězdík naskočil na paprsek, otočil se a celou dobu, než si zmizeli z dohledu se na sebe vesele smáli a mávali si na rozloučenou.

Sotva dorazil až nahoru, seskočil z kouzelného měsíčního paprsku, utíkal jako splašený ke své mamince a dlouze ji objal.

Když uběhlo několik dnů, poprosil pana Měsíčka aby ho naučil číst. Hvězdík byl velmi pilný žáček, a tak zanedlouho už vysedával v nebeské knihovně a četl a četl. Nikdy však nezapomněl na svou kamarádku Kačenku, co vlastně nebyla Kačenka, ale Anička.

I ona, přestože má spoustu kamarádů, stále s radostí vzpomíná na toho rozčepýřeného kluka co mu říkají Hvězdík. Ale hlavně ví, že když padá hvězda a něco si přejete, tak se vám to docela určitě splní.