Byla hluboká noc, ale já stále nemohla usnout. Koutkem oka jsem mrkla na nástěnné hodiny a zjistila, že už je dávno po druhé hodině ranní. Převrátila jsem se na druhý bok, přemýšlejíc jestli nezačnu počítat ovečky. Nakonec jsem se zvedla.  Potichu jsem přešla k oknu a vykoukla ven. „Ano, to je ta pravá noc,“ říkala jsem si v duchu. Již tak dlouho o tom přemýšlím, dalo by se říci, že o tom svým způsobem i sním. Asi je to zvrhlé, neměla bych na to ani pomyslet. Moji rodiče jsou věřící, tohle by je zabilo. Potichu se zasměji, přijde mi to legrační. „Zabilo by je to.“ Asi nejsem normální. Často se mi stává, že třeba přecházím přes ulici, náhle se zastavím a čekám. Čekám na ten prudký náraz! Už aby tu byl! Vždycky zavřu oči a představuji si tu chvíli, kdy má duše opouští tělo. Pak se, ale pokaždé objeví, nějaký „zachránce“ vezme mě opatrně za ruku, dovede na chodník a ptá se jestli nemá zavolat sanitku nebo mé rodiče. „Jistě,  že ne!“ skoro křičím. „Dokážu se o sebe postarat sama! Copak to nevidíte? Jsem dospělá, tak už se konečně přestanňte starat a jděte si po svých!“ Když chci dokážu být pěkně jedovatá a nepříjemná.

            V myšlenkách opět zalétám do svého pokoje, do té hvězdnaté noci. Vidím se, jak bosky přešlapuji před oknem a v planoucích očích cítím odhodlání. Vím, že teď to udělám, teď je ta nejvhodnější chvíle. Rodiče se vrátí až zítra večer, to bude panečku překvapení! Jejich hodná dceruška, co jim ji všichni závidí a takhle skončí! Dceruška z perfektní rodiny, perfektně zajištěná, rozmazlená, nic jí nechybí. Tatínek jí připravil pěkné místečko, pěkné TEPLÉ místečko, kde se moc nenamůže a hodně vydělá, práce hned po ukončení prestižní školy, žádný pracovní úřad nebo tak, ta holka se ale má! A copak to teď provedla?! Vždyť jí nic nechybělo! Už vidím ty vyschlý staříky v prvotřídním obleku se stejně vyschlou manželkou po boku. Skláněj se nad mou rakví a stále opakujou: „Vždyť jí nic nechybělo! Co by jiní za takový života dali!“ Nic mi prý nechybělo, ha ha! Dovolte abych se zasmála! Myslíte, že je to nějak úžasné chodit čtyři roky do školy se samýma snobama? Poslouchat komu se zas zlomil jaký nehet, nebo jak to teďka šlape na burze? No jasně to je v sedmnácti fakt žůžo! Po ničem jiným adolescenti netouží, než tohle probírat! Každej páteční večer trávit na megapárty, kde hraje vážná hudba a člověk tam nedostane nic pořádného k jídlu? A teď to nejhorší, skončila jsem školu a hned nastoupila do podniku mého otece. Od rána do večera slyším jen: „Slečno, tohle nechte být. Já to udělám sám. Přece se mi tu nebudete přepínat, ještě by mi pan otec vynadal!“ Člověka nenechají na nic šáhnout. Nejdřív Vás čtyři roky držej na škole, na kterou jste vůbec nechtěli jít, donutí vás nenápadným způsobem tam vydržet a  odmaturovat. No a pak když chcete ty nabytý vědomosti, který do vás celou dobu hustili nějak zůročit, najednou o vás nestojí. – Nepřepínejte se! Jen se klidně dál kopejte do zadku. Aspoň nic nezkazíte. – „Už mě to vážně nebaví!“ křičím do černé noci. Od narození dělám to, co chtějí rodiče. Šla jsem na školu, kterou mě vybrali. Učila jsem se to, co mi řekli. Chodila jsem tam, kam si přáli, abych šla. Bavila jsem se jen s tím, s kým mi to dovolili. Na první rande jsem šla s klukem, co mi ho vybrali oni!

            Chci konečně udělat něco podle sebe. Podle svého. Nevím jestli sebevražda je ten nejlepší krok, ale přijde mi, že není vyhnutí. Už tak dlouho mě to přitahuje. Byla jsem u nespočtu psychologů i psychiatrů. Ničemu to nepomohlo. Smrt mě stále fascinuje. Vůbec neuvažuji nad tím, že smrt by byl konec. Pro mě je to začátek. Pro Curta Cobaina to byl taky začátek. Říkal, že od malička byl přesvědčený, že ho na zem vysadili mimozemšťané a on se musí vrátit do světa, na který je zvyklý a ten svět není tady na zemi. Já mám zase pocit, že tady, kde žiji jsou kolem mě samý mimozemšťané a já chci pryč! Chci na tu  planetu Zemi, jak se o ní všude píše! Na planetu zeleně, vody, lásky a porozumění! Chci pryč z téhle ocelové klece, kde je samé NESMÍŠ a MUSÍŠ! Chci milovat toho, koho se mi zlíbí! Chci dělat to co se mi zlíbí! Nechci poslouchat příkazy! K čemu jsou? Jen omezujou a ničí! Mám pocit, že není jiné východisko z tohohle předpotopního světa, než prostě skočit do hloubky s otevřenýma žílama! Jít za světlem a poznat ten pozemský ráj! Já vím, že tam někde je, někde určitě. Asi dá práci ho hledat, ale já ho najdu! Co na tom, že budu mít obvaz na rukách a pomlácený obličej. Tam mě jistě budou mít rádi i tak. Tam  se na detaily nehledí! Je jedno, kdo jste nebo kdo jsou vaši rodiče! Všude je jen Láska, četla jsem to tak, tak to tak i bude! Musí být!

            Otevírám okno a nechvám se zahalit mrazivým vánkem. Cítím, jak mi klouže po kůži pod tenkou košilkou. A teď, hezky jak jsem si to nacvičovala. Ve spodním šuplíku mám žiletku, pak stoupnout na židli, na stůl a na parapet. Pohodlně se posadit. Pozorovat noční oblohu a zajet ostřím hluboko do kůže. Bolet to nebude, ani ten pád bolet nebude. Věřím tomu. Vím, že není nic, co by mi ublížilo. Na rtech mi pohrává úsměv a já beru naprosto klidně ostrou žiletku do pravé ruky, přikládám jí k zápěstí a…: „Sakra co to bylo?“ Z domu se ozvala rána. Podvědomě už tuším, co to bylo. Domovní dveře. Jejich zvuk pokaždé poznám. Pak už slyším tiché hlasy rodičů, jak se radují, že mě překvapí. „To ne! Proč mi to pokazili? Vždycky všechno pokazí!“ po tváří mi stékají slzy a já zjišťuji, že jsem ve strachu upustila žiletku dolů, do temné zahrady, kde už navždy zůstane zkryta v hustém trávníku, jako němá připomínka této noci. „Tak zase nic,“ povzdechnu si a vracím se poslepu do postele.

            Od té noci se ale hodně změnilo. A já vím, komu za to vděčím. Byl to můj anděl, kdo mě tehdy zachránil a ve spánku mi poté věnoval plán mé životní cesty. Nebudu Vás tu teď nudit sumírováním, co všechno se pak dělo. Řeknu jen, že jsem si konečně uvědomila, že ten svět, ta planeta Země, po níž jsem tolik toužila se nachází v každém z nás. Je jen na nás jaká bude. Jestli bude plná Lásky nebo plná Strachu. Jako malá jsem zvolila strach a cesty, které mi připravili jiní, bylo to jednodušší a já byla bohužel líná něco měnit. Ale pak se cosi zlomilo a věta „Tvoříme svět svými myšlenkami“ pro mě již nebyla větou, ale životní fylosofií. Děkuji ti anděli, že jsi tehdy přiletěl, zahalil mě svým světlem, odnesl do měkkých peřin a naučil mě milovat. Díky, že jsi přivedl domů mé rodiče o několik hodin dřív a splnil tím své poslání chránit mou duši, dokud nepřijde Její chvíle. Tehdy to Má chvíle nebyla, byl to jen strach pokračovat a čekat na Tu chvíli. Nikdy nebudu schopná ti dostatečně poděkovat za to, co jsi pro mě té noci udělal, podařilo se ti ve mně objevit milující bytost s vlastním rozumem, která ví co chce. Která ví, že chce žít a být šťastná za každý nový den, který může zažít a kdy může rozdávat Lásku a dělat z této země, zemi Lásky.