|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
Pomníčky nelžou (III.část)
Autor: Loser82 (Občasný) - publikováno 29.1.2006 (22:42:52)
|
|  |
Špicák.
Zazubil se. Celej večer se na něj připitoměle usmíval.
Není von to nějakej buzik? zeptal se Jaroslav Starky.
Ne, jen je kapku pripity, takhle čumí porád, kašli na něj.
Jo, a sem vy chodíte každej den? To bych ho asi musel zabít, kdyby na mě takhle vejral večer co večer.
Tenkrát byl v Čický hospodě asi potřetí v životě, přišel za Starkou, protože sháněl na zimu dříví. Špicák se na něj vytrvale šklebil a Jaroslav dostával chuť ho zaškrtit. Zasnil se. Vytáhl by ho na chodbu, Co e voe, co ceš voe? zabublal by ten hnusák a ohnal by se, Jaroslav by uhnul před fackou a sám by mu jednu vypálil, že by milej Špicák měl co dělat, aby vstal, pak další, teď už pěstí, kleknul by na něj a chytil ho pod krkem. Vymáčk by ten škleb z obličeje, kterej by v tu chvíli zrudnul a nafouk se jak balónek a Špicák by pak jen zaklepal nožičkama. Šlus!
Někdy je až zarážející, napadlo Jaroslava cestou domů, jak jsme schopný začít k smrti nenávidět někoho, koho třeba vůbec neznáme, jen kvůli tomu, jak vypadá. A jak se šklebí!
O týden později se situace opakovala, tentokrát Jaroslav ale neváhal a vyhmátl si šklebila při cestě na záchod a vlepil mu ve dveřích solidního facáka. Jenže se stalo něco, co nečekal, myslel, že se seperou, všechno k tomu vedlo, celá ta provokace a teď ta chvíle ve dveřích, věřil, že se bude ten šmejd bránit, že mu to vrátí, jenže milej Špicák narovnal hlavu a v jeho tváři se objevil úsměv. Neskutečně pohrdavej a nesmírně krutej úsměv. Proti jeho očím nebylo obrany. Co udělat? Dát mu pěstí a zabít ho? Skutečnost byla taková, že Špicák tohle vyhrál.
Nenáviděl ho pak Jaroslav přímo až k zešílení.
Strom.
Druhej den ráno počkal na světlo a vypravil se ke stromu Mrtvýho, protože neměl nic lepšího na práci. Taky se tak nějak už i cítil na to, aby se tam podíval. Připadal si dost významně, když se blížil k tomu místu. Klekl si pak pateticky do příkopa a zadíval se na destičku. Bylo to potvrzený, pomníčky nelžou. A co dál? Zmrzačenej nemocnej strom mlčí, napadlo ho, pole mlčí, je mi zima, jsem nemocnej a všechno kolem stojí za hovno. Bez rodiny a bez práce a se škrkavkama a roupama v zadku a dítě odvedle mě nenechá usnout, i když to zas až tak nevadí, protože stejně trpím děsnejma snama.
Viděl, co chtěl, ale nic zvláštního se nestalo.
Takže se nakonec zklamaně vypravil na kopec do hospody, kde se ten večer ožral jak to hovado a po tom, co se pokusil zfackovat Starku a Zelenýho, se odpotácel domů.
Starko, doprdele, tohle je fakt už konec! opřel se o stůl se slzama v očích.
Co se stalo, vole? Sedej.
To dítě, je prokletý.
Zase řvalo? Zases nemoh spát? Zases musel do ulic, ty prokletej? usmál se Starka.
Já ji potkal na chodbě, i s tim faganem, to bylo poprvé od tý doby, co tam bydlí, co jsem to dítě viděl, ty vole, vedla ho takhle za ručičku a řikala mi podivejte jak pěkně chodí, a já na to hm, pěkně mu to de.
No a?
Ten spratek má Špicácký voči.
Cože?
Kouklo na mě a má voči úplně jako Špicák.
To sis vsugeroval.
Magore! Řikám ti to jak to je. Pak mu sundala čepici, že pudou domů!
A?
Starko, to dítě je zrzavý!
Rez.
Leží pod vytáhlou borovicí vedle malýho náhorbečku a bulí. Rez se odlupuje ze stromu a šupinky se mu zachytávaj ve vlasech, odkud si je chvíli co chvíli opatrně vymetá prstama. Ty jeden hajzle, fňuká, ty hajzle. Pak vstane, popojde kousek stranou a když se otočí, vidí za sebou vysoký plameny, hoří tam auto, i strom, celej příkop je v ohni. Horko!
Utíká, do svahu, nad to všecko. Sklouzne se a rozhrne přitom hromádku listí, v ní brečí malinký dítě, zvedne ho a prohlíží, zdá se mu podivně kluzký a bojí se, že mu upadne, jenže zjišťuje, že není kluzký, má spíš měkkou a poddajnou kůži, která se dá stáhnout, pomalu ji odlupuje, dítě se usmívá, už nebrečí, loupe kůži, jako kdyby bylo to děcko nějak opařený. Snad ho zachráním, říká si, pod kůží je ale dítě černý, je po něm, vypadá teď úplně jinak, už ani ne jako dítě, spíš jako nějakej dřevěnej bůžek s hnusným špičatým nosem, vypadá jak soška opálená do černa, několikrát to otočí v ruce a pak popelovou slupku promáčkne palcem, zevnitř se sypou červi, černá skořápka je pryč, zůstaly jen kosti, a celá malá kostřička je plná svíjejících se červů, jako ta kočka, smrdí to i jak ta kočka, jako její zkažený maso.
Jsem asi fakt cvok, napadlo ho, kde se to jen bere?
Zkoušels na ni někdy zabouchat přes zeď? Třeba jí to dojde.
Starko, já včera zjistil, že vona tam ani snad po večerech neni! Ta píča si chodí nahoru do baráku, tam, co bydlej ty dvě starý babky, asi si pokecat nebo co! Koukal sem celej večer na chodbu a vrátila se až v noci, fagan zatim řval, měl jsem chuť ji v ten moment zabít, takovej sem měl vztek! Pak mi ještě řiká promiňte jestli vás budí a s takovym tim nevinym ksichtem! Lezba blbá!
Uééé, ozvalo se do tmy. Teď to bylo tisíckrát horší než jindy, jako kdyby mu to dítě zaječelo přímo do ucha, do obou uší zároveň, jako kdyby ho měl přímo před obličejem. Dostal chuť ho zabít, zabít jeho a pak sousedku, měl chuť zamordovat je všechny, celej svět.
Uééé!
Nevěděl, jestli je už vzhůru nebo ne. Chtěl se zvednout, ale nohy ani ruce ho neposlouchaly. I když měl pocit, že už nespí, nemohl se hnout a křik pořád sílil, bez přestání, jak siréna. Uééééé!!
Přímo do uší! Do hlavy! Do snu!
Kurva!
Dost!!
Vyskočí a obuje se. Vyběhnu do noci, jako vždycky, uklidnim se, napadne ho, ale najednou mu dojde, že má na sobě jen trenky a tričko. Doprdele! Chtěl by zalízt zpátky do postele, ale to nejde, protože má už na sobě boty. Ucítí škrábání v krku a taky svědění v zadku. Neví, za co se chytit dřív, za prdel, za krk, nebo za hlavu. Připadá si jak zmlácenej klackem.
Uéé! Dost! Tohle je konec! KONEC!! Rozběhne se a vší silou kopne do stěny. Noha mu zůstává v příčce.
Uééé! Vyprostí ji, ale nepřestane, odláme kusy sádrokartonu a vyhází ven skelnou vatu; ví, že by to mělo píchat, ale nějak to přes ten zvířecí vztek nefunguje.
Uéééé!!
Znovu se rozeběhne ke kopu, tentokrát je už u sousedů. Pokračuje a je mu to naprosto jedno, protože už se děje, věci jsou v pohybu. Láme desku na druhý straně, pokusí se vytrhnout i jeden profil, ale ruce mu po něm sklouznou a Jaroslav si pořeže dlaně, Kurva! křičí. Hajzle! Ty jeden hajzle!! Pokouší se protáhnout dírou, nejde to, znovu kope. Pak protáhne hlavu a ruce a zapře se nohama. Ostrá bolest. Cítí, jak mu pelch, o který si předtím zmrzačil obě ruce, trhá kůži na krku a pak i na zádech. Svině! Svině!! Nakonec se protáhne na druhou stranu a hned míří k rohu, ze kterýho se ozývá křik. Natáhne naslepo ruce a když nahmatá krk na zmítajícím se tělíčku, pevně ho stiskne. Ty parchante! Parchante jeden!
Světlo, křik.
Parchante zatracenej!!
Tupý mdlý rány na zátylku v ten moment nic neznamenaj, nic nezměněj. Krvavý ruce pokračujou v započatý práci. Zabít ty oči, zabít! Špicákovy nožičky se jen zaklepou a je konec.
Otvíraj se nový hroby pro mrtvý v labyrintu šílenství; a kdo ví, jestli se po tomhle snu dostaví nějaký ráno.
|
|
|
