|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Chvíle
První kapka na ni dopadla hned co vyšla ze dveří. V rychlých intervalech se jí do kůže zabodávaly další a další. Tenké tričko se jí lepilo na tělo a kožená sukně sklouzávala po stehnech. Síťované punčochy ztěžklé vodou jí omotávaly nohy a bránily v chůzi. Ve vysokých kozačkách čvachtala voda. Ale tohle všechno jí bylo jedno. Ráznými kroky pokračovala dál, bičována nemilosrdným deštěm. Pravou rukou, ozdobenou jednoduchým zlatým kroužkem, si chránila nos. Při sebemenším doteku v něm zaškubalo, ale byla tomu radši, než kdyby ho nechala vodě napospas. Mezi prsty se jí řinul tmavý pramínek krve. Jeho kovovou pachuť si ze rtů hbitě olízla jazykem.
Levačkou si odhodila smáčené vlasy z obličeje. Ještě že to udělala, protože jinak by neviděla pouliční lampu před sebou. Tohle místo neznala – v zatažené obloze a černých mracích působilo nehostinně. Bolest nepolevovala, naopak se stupňovala. Před očima jí opět zasvištěla zaťatá pěst a uslyšela znovu výsměšný tón hlasu, slova však splývala dohromady. Vybavila si ten pocit, když tvrdě dopadla na podlahu. Pocit, že jí někdo urazil půlku hlavy.
Ostrý zvuk klaksonu ji vytrhl z myšlenek. Vyděšeně uskočila z cesty projíždějícímu autu. Řidič přes zavřené okénko naznačil výmluvné prostředníčkové gesto. „Pitomec,“ odfrkla si. Konečně dorazila na místo, které vzdáleně připomínalo zastávku. Tyčila se tu cedule s namalovaným autobusem a kolem rostlo pár mohutných stromů. Stoupla si pod jeden z nich a čekala.
Déšť byl teplý, takže jí nebyla zima. Proužky vody jí stékaly po vlasech, tvářích i nahých ramennou. Představila si, jak s nimi odtéká její život. Všechna ta špinavost a vynucená poslušnost. Zasněně roztáhla paže a dlaně nastavila slastnému osvobození. Nechala se unášet hřejivou nadějí a cítila, dovolila si pocítit, teplo. Neobyčejné, rodinné – teplo svojí postýlky z dětství, teplo maminčiny náruče, teplo, které sálalo z jejich kamen, teplo, jež ji zalilo, když se na ni táta usmál, a pak...
Vytřeštila oči do tmy. Pak byl jen chlad, hádky, prásknutí dveří. Svěsila hlavu, vlasy jí zakryly strnulou tvář. Ruce jí klesly k bokům a prsty se sevřely. Už nechtěla nic přijímat. Bláhovost – přát si vrátit čas!! Ona je přece realistka! Omámenou myslí se jí ještě míhaly střípky z minulosti. Donutila se zvednout hlavu a zastavit tok dávných vzpomínek. Přestalo pršet, všimla si. Je zvláštní, že až teď se začala chvět. Prochladnutím, nebo prožitkem? Tato otázka kolem ní jen proběhla.
Spatřila světla autobusu. Neúčastně, s lhostejným výrazem vykročila na chodník. Když nastupovala po schůdcích k řidiči, zněla jí v uších poslední slova jejího otce: „Vždycky budeš jen děvka. Tvoje matka taky byla. Máš to v sobě.“
|
|
|
