Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Sobota 23.11.
Klement
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Veronika
Autor: Veronique (Občasný) - publikováno 13.2.2006 (11:01:06)

Před deseti lety chovali Radek a Jana želvy. Přestěhovali se, mají čtyři kočky, mladší syn má cukrovku, jak se Veronice vede, už je to snad deset let, „Ale to je jedno, vždyť ty vypadáš pořád stejně,“ řekl Radek. 

 

Rukavice navlečené na zapíchnutých hůlkách. Druhý den od konce v bláznivém měsíci lednu, uložila Veronika do sněhu na Klikvové louce mezi lyže několik rudých kapek, pod šusťákovkou, svetrem a rolákem nesla dvě studená, nepolíbená poupátka. Když přiběhla domů, stahovala ze sebe zpocené a zmoklé, otočila se do zrcadla a bylo jí najednou zase deset.

Araki ji přiměl dívat se na květy jako na orgazmy rostlin, vyděsilo ji to i vlastní oči a vlasy před fotkama jeho na zem poskládaných školaček, metalprint. Myslela na klikvu žoravinu, růžové pusinky v rašelině, chtěla by ochutnat její bobule. Myslelo se jí tak, jako by některé věci ještě nikdy neprožila.

 

Vybavila si skleněné obýváky svých babiček. Obě měly podobné skříně s posuvnými skly, která řinčela při každém kroku,  vystavené sváteční talíře. Jedna babička měla chundelatý oranžový koberec, keramické odpařovače na radiátorech, igelitový ubrus v kuchyni pevně přichycený k desce kovovými sponami, těžké příbory, černý a bílý sametový polštář s vyšitými pávy, dřevěnou skříňku s šitím, která se dala roztáhnout do teras naplněných špulkami nití, klubíčky bavlnek, knoflíky, špendlíky, záplatami, nášivkami. Malé Semiramidiny zahrady se všemi divy. Uměla udělat bublifuk a měla nekonečnou zásobu brček. Taky nafukovacích balónků, gumiček do vlasů a barevných propisek, průhledných lžiček. A všechno tam vonělo nečekaně. Vlákna divných vůní se uzlila ve dvou místech bytu: V koupelně s karmou a pračkou, ráda se při praní dívala do proskleného bubnu, byl tajemný šuplík lahviček, ampulky dolsinu, plný injekčních stříkaček a jehlel. Na druhé straně, přes chodbu s kamny, uhlákem a tmou, v einclíku, místnosti bez okna, úzké jako chodba, voněla klubka měděných a olovocínových drátů, filmy, ředidla, octany a manganistany, kalafuna. Visely tam  fotky její matky, krásné, dlouhovlasé, jak vyfukuje obrovskou bublinu. Někdy na ni mluvila. Seděla tam hodiny, rýpala šroubovákem z kalafuny uvízlé kapky cínu, natírala  ložiska, matky a podložky lihovými fixy a navlékala je na tuhé zlaté dráty jako náhrdelníky. Šroubovala barevné žárovky, sahala prstem do chemikálií v lahvičkách.

 

Za ložnicí - s věčným stínem a těžkou vůní starých tělových mlík, kde ve velké a hluboké skříni byla ukrytá paruka a děda z pokoje jednou vynesl housle, jen jednou viděla babičku ležet v posteli, protože ji jen jednou viděla nemocnou, byla smutná a Veronice nikdo nechtěl říct, jakou má nemoc, myslela že těžkou, ale babička se do týdne uzdravila – byla veranda a věci její tety. Dívčí romány, bílý a modrý oční stín, plesové šperky ze žlutého kočičího zlata a skleněných drahokamů, památníky, herbáře. Dostávala od babičky vlastní památníky, papírové panenky s vystřihovacím oblečením a mohla si odnést všechna dívčí čtení pod lampou, ale Veronika se cítila jako nějaký jiný druh dívky, nevěděla, jak se s tím dá hrát, děsila se vypotřebovaného roll-onu, co dostala na vonění, protože viděla, jak si ho babička zapichuje do tlustých podpaždí. Bála se o babičku, když si čistila uši pletací jehlicí. Hlídala, aby se ničeho nelekla a nevrazila si jehlici do hlavy. Ale našla domino a dámu a hlavolamy. Domino i dámu ji děda naučil. Otevřel garáž, ukazoval jí prkno na windsurfing a pak s ní hrál bedminton. Košíček se jí líbil ale nedovedla se do něj trefit ani za nic.

 

Veronirčino novopanenství bylo schované v její neproniknutelné ofině, analogii ke klínu. Michal Veronice nedávno řekl, že chce zažít něco temného a tajemného a ona je ta, která ho vezme s sebou. Ale Veronika nezná žádná temná tajemná místa ani příběhy, bude si nějaké muset vymyslet.

Michalovi se smála jako skutečná Ardat-Lilí, dívka noci, upírka, sucuba, Monika Načeva, ta, co sama přichází do tmy. Neřekla mu, že tam chodí lovit, že se tam chodí zabít, že tam dovede protáhnout hlavu vlastním klínem, udělat kotrmelec do černé díry a že o něj vůbec nestojí.

Píše kusy vět a kreslí kusy domů, celé dny, kusy světa, všechno je na kusy. I ten jelen, v hrnci, maso se kterým si včera hrála. Veroniko, miláčku!, Ty jsi tak opuštěná! Kdybys věděla, že já jsem, jsem takový jakého si mě přeješ, klidně jsem kartograf, meterolog nebo astronom, jak chceš, celé dny stahuju snímky z družice, hluboko v Kirgizii na tajné stanici, sbírám je jen pro tebe, čekám až se konečně přistěhuješ za kopec a začneš za mnou přicházet. Myslím na to krásné ticho s tebou, to bude naše řeč, protože ty jsi telepat, jen tě nikdo neposlouchá, já budu.

Pan Fejfar chodil na houby a na ryby. V garáži měl vypreparované rybí hlavy. Dávala s dědou kravince do pařníku. Sbírali je v Jizerkách na louce, když krávy odešly. Mohla v pařníku sbírat šneky do kelímku a odnést si je. Nemusela je pozabíjet jako když s druhým dědou sbírala mandelinky. Měla ráda šneky. Jednou jí děda přivezl z Olešnice krabičku velikánských šneků. Měli ulity akorát do hrsti. Ale Veronika se obřích šneků bála, moc je chtěla; když jí dal děda jednoho do ruky, vyrostla jí ledová mokrá noha přes celou dlaň, lekla se a spadl jí na zem. Tak je šli vypustit do listí.

 

Chodila do horního patra na návštěvu k prababičce Marii. Narodila se v Benešově. Když byla dítě, musela se starat o čtyři nebo pět sourozenců a chodit pracovat na pole. Povídala co jedli, jak si hráli a o otravě krve, kterou dostala, když se řízla do prstu, naučila ji spoustu  písniček, Veronika zpívala ve sboru, seděla u babičky na akumulačkách a zpívala jí měla jsem holoubka v truhle zavřeného, obě byly zasněné. Babička uměla péct tak, že všechny její koláče byly sváteční a sladší než med, i když sama byla diabetička a sobě sladila cukerínem. Jen její zelná buchta přišla Veronice absurdní a nikdy žádnou nechtěla. Marie měla ráda pannenky, se všemi Veroničinými se pozdravila, když je sebou přinesla. Půjčovala jí svou velkou krásnou pannu. Měla bílé šaty s plisovanou sukní a hlavu, ruce, nohy spojené uvnitř těla zteřelými gumičkami. Jednou našla v jejím šuplíku, mezi kořerním a hnědými lahvičkami s léky, suchou švestku, tmavou rtěnku a prsten, který měl místo kamene vypouklé zrcadlo. Celý svět v něm malý, Veronika uhodla, že tak jdou vidět věci jinak, že je kouzelný. Směla si všechno nechat, švestku hned snědla.

Naproti bytu babičky Marie, které říkali fousatá, protože jí ve stáří rostly vousy na tvářch i na krku, vedly dveře na společnou půdu. Byla tmavá a věšelo se na ní prádlo, nic víc. Jenomže Veronice se o těch dveřích v zářivé, osluněné chodbě, dveřích na půdu celý život zdají strašidelné sny. Za těmi dveřmi ve skutečnosti žádná půda není, ale pokoje s divným pocitem a zeleným stropem, chodby měnící se v tunely, další bílá patra a zahrady ve výšce. Něco jako nebe, které právě začalo padat.

Veronique, ça va? Veronique, namaluj si oči a pojď. Veronique, přestaň být zasněná. Veronique, můžeš se zbláznit, můžeš se říznout, můžeš mě potkat a budem žít šťastně až do smrti, ale to nebudem, protože tě kousnu,  ty budeš krvácet a mít mi to za zlé, tak pojď! Veronique, klepe to na dveře. Veronique, Miláčku cloumej klikou. Veronique, dívko, otevři dveře na půdu. Veronique, je čas! - z půdy sejít.

 

Desátého února, když bylo Veronice deset, sáňkovala. Cítila se, jako by vyrostla o celých deset let přes noc. Minulé léto v lázních Luhačovice ji nechali samotnou, v černé, bíle puntíkované sukni se širokým kanýrem, na kolonádě, dívat se na pořad mezinárodního festivalu lidových obyčejů. Když dítě umře do devíti let věku, je to pro rodinu velká radost, protože to znamená, že je bez hříchu a stane se rovnou andělem. Mezi lidmi chodila krásná Rumunka a nabízela všem kousky pohřebního cukroví. Veronika jedla sladký koláček, pila Vincentku,  slunce vonělo jako v ní vyvařené, a napadlo ji, že kdyby umřela do února, bude anděl a jaké by to bylo. Konec potenciálního andělství potvrdil její hříchy jako nějaký vnitřní Mikuláš. Začátkem února se ztmívá zdánlivě dřív než celý leden, krátká jsou únorová odpoledne, doby nepodobné, nedoby, šla domů, těšila se na dort. K narozeninám dostala mořskou pannu pannenku, duhové vlasy, ploutvička, děda jí dal těžkou černou baterku se silným světlem, všichni cítili, že je to vyjímečný dárek, ale nerozuměli tomu, děda byl už tehdy na umření. Ještě rýsoval pro Lipo, nosil domů bombóny. Potom jednou, jen na kraji myšlení, Veroniku napadlo, kdo asi stojí u prkna po mrtvém na rakovinu.

 

Někdy Veronika trochu pláče, je celá smutná. Zkouší uběhnout dobu, která nekončí, nemá nikoho ráda. Veroniko, miláčku!, Ty jsi tak opuštěná! Kdybys věděla, že já nejsem, nejsem takový jakého si mě přeješ, kartograf, meterolog nebo astronom, jak chceš, nestahuju celé dny snímky z družice, hluboko v Kirgizii na tajné stanici, nesbírám je jen pro tebe, nečekám až se konečně přistěhuješ za kopec a začneš za mnou přicházet. Nemyslím na to krásné ticho s tebou, to nebude naše řeč, protože ty jsi telepat, jen tě nikdo neposlouchá, ani já nebudu.

 

Únor bílý, pole sílí. Deset, dvacet, jedna dvě, Honza jde, nese pytel sněhu. H. D. by s Veronikou do hor nikdy nešel. Možná s červeným a zeleným talismanem, ale jen možná. O. se tam s ní nebál, znal to tam. Nevěděli že je pravou kaššaptu, turánskou čarodějnicí a nebe bylo blíž a tak ho tam pokaždé měla, aniž by musela cokoliv dávat najevo. Jeden den vůbec nezačal, jen zbledla noc a lepkavý mráz změkl v zimu, která mžila, morky v kostech ji nasákly jako knoty. Veronika snídala roky vychladlý třešňový kompot, plody v něm vyrudly a rozpukaly, byly jako kousky masa ve fialové krvi, sladkomasitá vůně staré studené šťávy s roky lhostejným bílým červem. Dopoledním večerem tři kilometry,  průmyslová zóna, podél nájezdů na dálnici a kolem kruhových objezdů, ukazatele trčely z bludných kamenů zalitých do betonu, nehodných proudů, svedených pod zem; na vnitřní straně hlukových bariér, Jakub jí něco slíbil, hledala ho tam. Pneumatiky chlístaly jezera, kila přetěžké a šedé vody ke svodidlům, Takový zvuk. Stroje vyráběly Mordor, masivní architrávy, rámy průmyslu. Železo nosí beton, olovo mrholí. Žádný utěšený obzor. Na oplechované čelní fasádě Jakubovy továrny za mříží s bránou je přes celou stěnu grafika ozubené rybí hlavy, hlava šlehá plamen. Peklo Jih, pochopila Veronika, promyšlené, vyrobené peklo.

 

Dávala s dědou kravince do pařníku. Sbírali je v Jizerkách na louce, když krávy odešly. Na louce chalupa, které praští v trámech, její dřevo patří lesu a jeho kameny na určitá místa v zemi, jsou hotovi se kdykoliv rozeběhnout zpátky. V zimě skřípou větve na okna ledovými nehty jako čarodějnice. Má malinkou půdu v hřebenu střechy, dveře na ni vedou stropem, nejlepší skrýš. Veronika žadonila, aby se tam směla podívat, aby ji zvedli, ale nikdy nikoho neuprosila, jen jednou se otevřela a otec odtamtud shodil vosí hnízda. Půda, kam se mohou podívat jen dospělí, co na ni dosáhnou, co mají v prstech sílu otočit západku. Veronique, ça va? Veronique, nemaluj si oči a pojď. Veronique, buď zasněná. Veronique, nemůžeš se zbláznit, nemůžeš se říznout, můžeš mě potkat a budem žít šťastně až do smrti, to budem, protože tě nekousnu,  ty nebudeš krvácet a mít mi to za zlé, tak pojď! Veronique, klepe to na dveře. Veronique, Miláčku cloumej klikou. Veronique, dívko, otevři dveře na půdu. Veronique, je čas! Našla těžkou černou baterku. Vysypali se na ni skrčení mrtví pavouci a myšince. Pod Veronikou se kymácely dvě židle, natáhla se do otvoru, zadřela si do dlaní jehličky skelné vaty.  Půda, kam se mohou podívat jen dospělí, co nespadnou ze židle, protože tam neuvidí nic temného a tajemného, budou mít ve vlasech myšince a skrčené mrtvolky pavouků.

 

Někdy Veronika trochu pláče, je celá smutná. Zkouší uběhnout dobu, která nekončí, nemá nikoho ráda.To nebude menuet, spíš úprk, zmlácení skleněnými větvemi, jejich zvonění, bolení, skřípání z ledu. Roztančení v orkánu, skutečná Ardat-Lilí, dívka noci, upírka, sucuba, Monika Načeva, ta, co sama přichází do tmy. Neřekla mu, že tam chodí lovit, že se tam chodí zabít, že tam dovede protáhnout hlavu vlastním klínem, udělat kotrmelec do černé díry a že o něj vůbec nestojí.

 Pokaždé, když spí s chlapcem, je vzhůru za svítání. Na nebi ječí miliarda fénixů a je to nikdy neprobudí. Ten, který Veroniku najde, políbí červánky na jejích zádech. Kdyby ji nalezli mrtvou, ať ji položí do sněhu na pláni, tváří k nebi, aby jí zasněžily oči. Když bylo Veronice dvacet, hustě sněžilo. Ležela přivinutá k H. D. Včera řekl, že když něco ne a ne nějak ukončit, může to ukončit špatně a vyprávěl jí o očích dívky, která stříhá kosatce, jako by ty oči ani nepatřily k dívce. Nevěděl, že má Veronika narozeniny, netušil ani, co se jí zdálo, ale namazal rohlík marmeládou, nalil jí čaj, modrý jako chrpa. Veronika pila a myslela na svoje sny. Sněžilo jako navždy, H. D. by s Veronikou do hor nikdy nešel. Cítila se, jako by vyrostla o celých deset let přes noc.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 



Poznámky k tomuto příspěvku
the_dark_side_of_me (Občasný) - 13.2.2006 > příliš dlouhé, rozvláčné, unavující...
navíc je to nuda; nebo spíš mě to nebavilo číst. záměr autorky je mi zcela nejasný(:
na druhou starnu to nebylo úplně nejhorší a pár obrazů se mi líbilo, ale i tak...
Body: 2
<reagovat 
Čtenář - 13.2.2006 > Naštval tě the dark side of me?
<reagovat 
 Veronique (Občasný) - 13.2.2006 > čtenář> Nenaštval, naopak si toho docela vážím, rozumím tomu. Nejsem láska na první pohled ;-)
<reagovat 
honza_bordovicky (Občasný) - 13.2.2006 > :)) http://www.totem.cz/enda.php?a=125707 muhehe:)
<reagovat 
freudik (Občasný) - 13.2.2006 > Teda promiň, jestli jsem se tě dotknul, ale proč až tak krutě? Ublížil jsem ti nějak. Já chtěl jedničku...
Dvojky mi nějak nesedí. Až se naučíš psát kritiky, ozvi se. Kopnout do prdele umím i já.
Body: 1
<reagovat 
 the_dark_side_of_me (Občasný) - 15.2.2006 > freudik> první část nechápu, takže neodpovídám...
tohle nebyl kopanec do prdele. moh bych napsat kritiku na půl stránky, ale nebylo by to k ničemu, takže jsem to shrnul do několika slov. někdy ti pořádnej kopanec ukážu(((: (to byl fór).
<reagovat 
freudik (Občasný) - 15.2.2006 > Jenže to nebylo na tebe, ale pro Veronique. Ona už ví.
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je pět + šest ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter