-A najednou, pane poručíku na mě ta potvora zezadu skočila a začala mě drápat. Chcete to vidět?-.vykřikoval ten plešoun a už si vyhrnoval zpocené tričko.

-Počkejte, pane Kabeš, nejdřív dokončíme vaši výpověď, zarazil jsem ho.

Nikdy jsem nesnášel tyhle týpky, kteří maskují  počínající pleš mastnou přehazovačkou.

To já, když jsem mě před několika lety začaly opouštět vlasy, jsem se k tomu postavil jako chlap a začal jsem nosit svou hrbolatou lebku zcela oholenou a vystavenou zrakům veřejnosti.

   Moje bývalá si ze mě tenkrát  často utahovala, prý že vypadám jako inspektor Kojak.

Ona měla vůbec smysl pro humor, až mi nakonec utekla s vtipálkem Němcem. Pravda je, že se mnou si moc legrace neužila, jsem spíš takový introvert…

-Takže, abychom, pane Kabeš, dokončili vaši výpověď-,vytrhl jsem se ze svých úvah.

-Přečtu vám protokol-

-Dne 16.4. tohoto roku jsem okolo 11. hodiny procházel místním lesoparkem Hlučava.

Vracel jsem se ze zahradní restaurace u Povejšů.  Přibližně sto metrů od zmiňovaného zařízení jsem náhle ucítil tupý náraz seshora, který mě srazil na zem a částečně omráčil.

Když jsem se vzpamatoval, zjistil jsem , že postrádám peněženku se třemi tisícovkami.

Dále jsem si všiml, že jsem utrpěl škrábance na šíji a na zádech. Lékařské ošetření jsem nevyhledal. K tomu ještě dodávám, že jsem nikoho v okolí neviděl a pachatelku nemohu nijak

identifikovat.-

-Mimochodem,-napadlo mě, - jak vy vlastně víte, pane Kabeš, že to byla ženská? Sám tady

v protokolu tvrdíte, že jste nikoho neviděl…-

Pátravě jsem se na něho zadíval.

-No, pane poručíku to je přece jasné, vždyť je toho plné město. Určitě je to ta mrcha, co tady

poslední dobou řádí.-

Měl pravdu. Podobných protokolů jsem za poslední měsíc sepisoval několik. Všichni poškození souhlasně udávali, že na ně v parku“něco shora skočilo“, někteří byli schopni

odpřisáhnout,že viděli utíkat pryč ženskou postavu s rozevlátými vlasy, takovou Viktorku, jiní byli přesvědčeni,že to bylo něco jako divoká šelma, zvláště vzhledem ke krvavým škrábancům, které mi tady většina z nich předváděla.  Ale Kabešova výpověď ve mě bůhvíproč nebudila důvěru. Možná to byla intuice získaná mnoholetou praxí, anebo mi ten chlapík jednoduše nebyl sympatický. V každém případě mi na něm něco nesedělo.

-Takže mi to tady podepište s dnešním datem.-

-Pane poručíku,-ozval se Kabeš-mohl bych dostat kopii?-

-Nevím, k čemu vám bude, ale prosím,-pokrčil jsem rameny ,zvedl jsem se ze židle

a vložil list do kopírky v rohu kanceláře. Třeba se s tím bude chlubit v hospodě kamarádům..

Kopírka zavrčela a vyplivla kopii protokolu, kterou Kabeš posléze pečlivě složil na čtvrtiny a vsunul do zadní kapsy kalhot. S úlevou jsem za ním zavřel dveře a podíval se na hodinky.

Strávil jsem s ním tolik času, že mi teď zbývala na oběd slabá půlhodinka.

-

Existují jistě útulnější podniky pro trávení polední pauzy než automat na náměstí. Bufet Corona jsem si oblíbil, protože zde dostanu za stravenky pivo a utopence, ale taky proto, že ze svého stanoviště můžu sledovat skrze skleněnou výlohu rušný život na náměstíčku. Teď zrovna bylo možno sledovat skupinu veselých turistů s průvodcem, mířící napříč náměstím. Když se přiblížili na patřičnou vzdálenost, ukázalo se že je to skupina klientů místní psychiatrické léčebny na vycházce a průvodcem je statný ošetřovatel.

T mi připomnělo mou nedávnou návštěvu v tomto zařízení. Měl jsem smluvenou služební schůzku s přednostou kliniky Mudr. Františkem Bláhou.

-Agresivita může být projevem nejrůznějších onemocnění nebo postižení-uvažoval doktor a zapálil si kentku, kterou jsem já  předtím zdvořile odmítl.

-Může to být vrozená porucha osobnosti, demence, schizofrenie, paranoia, nejrůznější poškození mozku. Může se projevit v podstatě u každého z nás. Nikdo nevíme, jaké afekty v nás dřímají. Měl jsem v péči pacienty, kteří se dopustili násilného činu po mnoha letech klidného, nenápadného života. A naopak chronické násilníky a agresory, kteří se natolik zklidnili, že jsou schopni bez problémů žít v normální společnosti. Mnohdy ovšem po více či méně drastických léčebných opatřeních..-

-Pane doktore, já jsem taky za své praxe zažil všelijaké týpky, a většinou si na základě konkretních faktů udělám brzy jakousi představu o pachateli. Ale přiznám se, že v tomto případě je má kriminalistická představivost v koncích. Co to může být za člověka-jestli je to vůbec člověk-který číhá na nejnižší větvi stromu jako šelma v pralese, skočí nic netušícímu kolemjdoucímu na záda, povalí ho na zem a rozdrásá mu nehty, nebo drápy, či co to má, kůži na krku. Motiv činu se mi zcela  ztrácí. .Hodně postižených udává, že jim byly odcizeny menší částky peněz, většinou několik stokorun, někdy to byly i šperky, jiní ačkoliv u sebe měli peníze a cennosti, vyvázli pouze s oněmi škrábanci. Nevím si s tím rady. Proto jsem se taky obrátil na vás jako odborníka a soudního znalce.-

Bláha zamáčknul Kentku a přešel k otevřenému oknu do zahrady, za kterým bylo vidět skupinu klientů ve fialových teplácích, shrabující spadané listí. Do pracovny zavanul podzimní sychravý vzduch. Bláha přivřel okno a vrátil se k oválnému primářskému stolu.

-Zaujala mě vaše formulace,pane poručíku-cituji  -jestli je to vůbec člověk-. To nezní na kriminalistu příliš racionálně!- pozvedl obočí. Co můžete čekat od psychiatra. Teď jsem byl sám zralý pro diagnozu…

-Samozřejmě, že nevěřím na vlkodlaky a podobnou havěť. Možná jsem se podvědomě nechal ovlivnit různými fámami a povídačkami, které teď kolují mezi lidmi. Nedovedete si představit, co já za celý den vyslechnu.

-Dovedu-opáčil Bláha s úsměvem.

Napadlo mě, ale to jsem si radši nechal pro sebe, že k našemu městečku se váže jakási strašidelná pověst, kterou si už přesně nepamatuji, ve které se vyskytuje něco podobného, vlkodlak, noční šelma, nebo něco takového. Rozhodl jsem se, že se při nejbližší příležitosti vypravím do místní knihovny a něco si k tomu vyhledám .Jsem totiž velmi důkladný kriminalista.

-Abych vám řekl pravdu, pokračoval doktor Bláha, myslím si ,že zde hraje značnou roli fantazie podrážděná přítmím, pozdní hodinou a v neposlední řadě tím, že cesta většiny přepadených směřovala z restaurace u Povejšů…

Podle mě se jednalo o obyčejné přepadení,možná nějaký bezdomovec nebo jiný sociálně potřebný..zjištění jeho totožnosti je, pane poručíku, spíše na vás.-

 Vypadalo to , že audience je u konce. To jste mi moc nepomohl, měl jsem na jazyku, ale opět jsem zarytě mlčel. Bláha vzal ze stolu objemný  svazek klíčů a chystal se mě vyprovodit.Dveře na konci dlouhé nemocniční chodby, které vedly ven z oddělení číslo 4, byly pochopitelně zamčeny na dva západy. Na chodbě postávalo a posedávalo několik pacientů v modrých pruhovaných pláštích. Všiml  jsem si, že jeden z nich mě upřeně pozoruje  Měl hustého ježka, který se podobal šedivému kartáči a na čele malý čtvereček náplasti. Když jsme procházeli kolem něj, pojednou vyštěkl:“ Lída za nic nemůže!“-

Já jsem sebou  leknutím škubnul. Přednosta Bláha pouze obdařil pacienta profesionálně vstřícným úsměvem.

To vše se odehrálo asi před třemi týdny. Pomalu jsem dopil pivo a uvažoval jsem, co budu dělat odpoledne. Od té doby, co jsem po letech začal žít znova staromládeneckým životem, měl můj mimopracovní život poněkud stereotypní ráz. Zpočátku jsem si nově nabytou svobodu vychutnával, ale časem mi začalo kupodivu spíše vadit , že se nikdo nezajímá, kde jsem byl, kam jdu a tak podobně. O nějakém tom hřejivém slově ani nemluvě. Ale už jsem si zase začínal pomalu zvykat.

Rozhodl jsem se, že dnes zajdu do místní knihovny, jak jsem si naplánoval

Knihovnu máme v našem městečku v rekonstruovaném zámku za městem a je to docela hezká procházka, zvláště na podzim , pokud se rádi brouzdáte spadaným listím jako já, nenapravitelný romantik. Potěšení z cesty lesoparkem ovšem poněkud kalí vědomí, že právě tady se odehrála všechna ta záhadná přepadení. Ale kdo by si z toho co dělal za denního světla.

Kráčel jsem po cestě, občas jsem se podíval do koruny stromu nad sebou a zkoušel si představit číhající šelmu na větvi. Jeden z přepadených, který se zdržel u Povejšů hodně dlouho,mi při výslechu líčil, že viděl ve tmě svítit jen dvě zelené šelmí oči. Přičetl jsem to tenkrát na vrub těm zeleným, které zkonzumoval v restauraci . Nicméně  při představě, že bych tudy měl jít potmě, mě přecházel humor.