Před několika lety se objevilo množství nových psychoterapeutických metod, včetně hypnotické regrese a progrese, které slibovaly rychlé a trvalé zlepšení problémů. Ukázalo se, že se to stává vzácně. Po mnohaletých psychoterapiích často nalézáme problémy jakoby neztenčeny. Klient má ovšem na ně větší náhled a tím lepší vztah, což je nesmírně důležité.

Jisté ovšem je, že člověk má mnoho částí, které se musí postupně všechny změnit, takže objektivně hodnotit výsledky prakticky nelze. To často vede ke skepsi psychoterapeutů. Psychika člověka je totiž velmi stabilní, jeden život s ní moc neudělá. Základní archetypy nastavení osobnosti jsou téměř neměnné.

Zainteresovanost na výsledku je ovšem velmi důležitá. Bez mnohaleté ochoty ke změně se daleko nedojde. Vliv prostředí klienta je také velký. Jeho zlozvyky upevňují vlivy jemu blízkých lidí, což proměnu zpomaluje.

Podobná situace je u duchovních nauk. Ani po desetiletích většinou nenacházíme zásadní změny osobnosti, o kterých se tolik píše v literatuře. Je otázka, nakolik je to reálné. Ukazuje se, že za jeden život lze zvýšit úroveň vědomí maximálně o půl stupně, u některých částí o trochu více. I to je velmi vzácné.

Záleží totiž na kvalitě přístupu a ten nebývá bez chyb. Rigidita a falešný optimismus se objevují i zde. Některé metody se příliš neujaly, ačkoliv jsou velmi zajímavé, např. holotropní dýchání. Klient většinou přijde jednou, dvakrát, ale to naprosto nestačí. Měl by chodit každý měsíc po dobu alespoň deseti let. Není zájem, protože to není vždy bez bolestí jako každá terapie. Radikální metody proto nemají mnoho příznivců. Zázraky se nedají dělat v psychoterapii ani v duchovním, tedy osobním rozvoji. Dlouholetá kvalitní práce se nedá ničím nahradit.