|
Hladit hada bosou nohou II
"Jsem asi blázen" pomyslela si Marie, když doma přemítala, zda se má s Petrem skutečně sejít na tak odvážné schůzce?
"Děsí mě myšlenka, že se celá odhalím a nebude pak cesty zpět. Budu stát ve dveřích a zmateně se prolínat mezi stíny" neustále si představovala ten okamžik.
"Neznám nikoho tak bizardně citově masochistického, jako jsme já! Co se to se mnou stalo za ten poslední měsíc? Proč mám tak bláznivé představy a co hůře, proč ty představy vůbec uskutečňuji?" neustále si v duchu přemítala.
Štěstí, že v tramvaji sedí, nedokázala si ani představit, že by měla teď v téhle bláznivé situaci stát.
"Mohu to ještě ukončit. Nebudu mít pak aspoň výčitky svědomí!" pomyslela vzápětí.
"A co, tapas, jako trapas, jsme jenom lidé, ne?" hledala omluvu pro svoji pošetilost, jež ji děsila i vrzušovala zároveň. Cítila husí kůži prostupující jejím tělem když se blížila ke své konečné stanici.
----
"Tak podle adresy je to tady. Tak nevím, poslední šance to vzdát" pochybnost jí hlodala mysl.
Petr se díval z okna.
Chce být připravený, až příjde. "Mám vše, funkční foťák, svíčky a dost kvalitní prostředí. To by mohlo vyjít" tiše si kalkuluje.
"A je tady!" oddechyl si s úsměvem před záclonou.
"Hm, nějak se jí nechce, jde dost pomalu na to, co ji tady čeká .." zamulal si pro sebe a netrpělivě očekával zvonek.
"Raději jí půjdu naproti, kdyby si to náhodou chtěla rozmyslet!" a s obavami scházel schody ke vchodovým dveřím.
"Ne, na to prostě nemám" zpamatovala se Marie v okamžiku, kdy se zlehka dotkla domovního zvonku.
"Jdu pryč, ať se děje, co se děje. Jsem klasická ženská, nevím co chci a když to, co chci mohu mít, tak se ze strachu raději to vzdám", rozčilovala se sama na sebe, když zrychleným krokem mířila k tramvajové zastávce za neutichajícího zvonění mobilu.
"Ona jde opravdu pryč!? No tak to ne! Už je tady, tak blízko! To nejde!" Rozčiloval se Petr, když za ní běžel a prozváněl ji mobilem současně.
"Honem, ať přijede tramvaj!" prosila úzkostně, když se jí zezadu někdo dotkl ramena.
"Já bydlím jinde a to přece víš" jemně se na ni Petr obořil.
"Promiň, ale nejde to, jedu domů" rozpačitě dodala skrz obavami zúžené hrdlo.
"Vždyť nemusíme dělat to, co jsem si řekli" snažil se Marii uklidnit, když viděl její rozčarování.
"Pojď jenom na kafe, to přece zvládneš ne?"
"Hm ...., když to je "to", co nezvládnu! Proč Ti dělá takovou radost mě vidět v rozpacích?!" obořila se na něj svojí nelogickou odpovědí plnou rozčílení.
"Tak to dopadá, když někdo něco přepískne a já to dneska přepískla hodně. Konec konců, stejně, jako kdykoli před tím!" v duchu láteřila sama na sebe.
"Nechápu?!" Rozhořčeně odpověděl v obavě, že mu teď ta malá kráska nasedne na přijíždějící tramvaj.
"Stejně se do tramvaje nevejdeš, je plná, podívej!?" nenechal se odbýt a přitáhl si ji blíže k sobě.
----
Marie se zlehka vkrádala do Petrova bytu.
"Útulné místo pro život" zalichotila mu s úsměvem.
"Líbí se Ti? To jsem rád, vylepšoval jsem jej skoro 2 roky, než jsem byl spokojený. Odlož si", pobídl ji.
"Hm, to právě asi nepůjde" špitla potichu a v kabátě zamířila k židli, aby se tam uvelebila.
"To tady vážně budeš sedět v kabátě?" podivoval se Petr, aniž by ji více vyzýval.
"Děje se něco, co mě uniklo?"
"To se vskutku děje, nemohu se svléknout, protože pod tím kabátem nic nemám", již zcela odhodlaně se přiznala.
"Je mě to fakt dost trapné, omlouvám se, nevím, co mě to valstně napadlo, prostě takové pomatení mysli. Raději, obraťme list! Úplně změňme téma!" žadonila Marie, aby nakonec nemusela dostát svým pošetilým představám.
"Ty jsi opravdu přišla nahá?! To snad nemyslíš vážně! To Ti prostě nevěřím!" zmateně se na ni díval, plný překvapení i očekávání zároveň.
Marie už nechtěla dále pokračovat.
Bála se, co všechno mohla svou pošetilostí způsobit.
"V klidu dopiji kafe, taktně spolu prohodíme pár vět a pak se rozejdeme, co ty na to?" pronesla již rozhodně svůj návrh.
"No, tak to by mě dost mrzelo, abych se sám na vlastní oči nepřesvědčil, zda jsi opravdu tak odvážná ..." suverénně se na Marii díval, i když stále jejím slovům raději nevěřil.
"Snad si teď nemyslíš, že Tě nechám jen tak odejít!", posadil se naproti ní, aby si její rozpaky mohl lépe vychutnat.
"Začneme fotit, co ty na to? Už jsi stejně skoro připravená, jen sundáš kabát a ..." nedokončil větu.
Pozoroval Mariin strach, který prostupoval místností.
Jemná pomerančová vůně jejích plavých vlasů zastírala kouř z pálících se svíček.
Chtěl se jí dotknout, ale znali se tak málo. Náhodné setkání s napolo rozdrolenou zelenou voskovkou. Jeden neopatrný pohyb a nikdo ji již neposkládá zpět.
----
Marie toužila po nepoznaném vzrušení, i když věděla až příliš dobře, že představy, kterými dokázala Petra vnadit svojí mailovou konverzací nebude schopna nikdy zcela naplnit.
Skrytá ve slovech je tak nějak hezčí.
"Dala bych si panáka" vyhrkla ze sebe, aby zapomněla na své předsudky.
|
