v noci na pondělí – dnes je čtvrtek před půlnocí – umřela mi babička; vlastně jsem ji doopravdy odepsal ještě dřív, než opravdu odešla, v době, kdy se vrátila do dětství, v televizi se už dívala jen na večerníček a zpívala si písničky o zajíčcích a knížatech a všech  se pořád dokola ptala, jestli ty písničky znají; plamen svíčky za mými zády se rozkmital - a když se na něj otočím, zklidní se a bodá do vzduchu jako za bezvětří - znovu a znovu; vlastně odešla už ve chvíli, kdy se rozhodla, že její hlava už nebude stárnout, ale udělá čelem vzad... pálí mě oči; v babiččině skříni jsem našel stovku starých kapesníků, několik jsem si jich vzal, protože mám kapesníků málo; napadlo mě, že kdyby mi z očí teklo, tak si je jedním z těch kapesníků otřu, jenže mi z očí neteče, mám je jak suchý pískoviště v tomhle pekelným červenci, kterej zároveň s babičkou skosil i její sestru, jenom o den dva dřív; a před tím ještě odvezli do nemocnice oba babiččiny synovce, mládence, kteří zůstali v chalupě po smrti mámy sami; nechtěla, aby si starší vzal evangeličku, protože byli katolíci, a tak si nakonec nevzal nikoho, v šedesáti se nadobro zbláznil, a druhýho našli pod schodama v tý chalupě ležet v krvi, kde už pár dní ležel, ale ještě žil a nikdo pořádně neví, co se tam vlastně stalo... kat tří chlapů, co je popravili komunisti v roce 1950 na dvoře jihlavskýho soudu, měl stejný příjmení, jako slečna z pohřebního ústavu, se kterou jsem dojednával babiččin pohřeb, má to snad něco znamenat, dumal jsem; pohladit ocas myší... chlámat se větrům? kdo je fortune? jeho svět je hadr na schody, můj svět sou kyble, to sou naše souhvězdí, dráhy mateřskýho mlíka... můj svět se zrcadlí v kyblech vašich svinstev - a když se propadnu do jejich jícnů, zřítí se okruží podlah, křivule, který obkružuju lajntuchem, který vrásčitě svírám; saju všechnu vaší špinu a pot, dloubu vaše posraný vajgly z rohů - nebo jsou to snad vaše péra, brhlíci? he? - vynáším na světlo, co jste zapomněli... jak vás... vlkodlaci... jak na vás žlutě někdy civím, jak se podlejvám vaší krví a na pánvi škvířím jabka vašich mozků... a nebudu to já koho uvidím v těch mastnejch kalužích, v koho se proměním; už to nebudu já, kdo vstane z hlav a ve vůni se vynese doprostřed spíží historie a prozradí se... a tak tu zapomínám mluvit řečí, jakou jsem dostala při narození, jak je pro mě kluzký držet se naolejovanejch madel starejch nafutrovanejch peter, co hučí jak zrak monokla... a když se podívám zpod dvířek do jeho střev a probuzenýho uhlí, všechny podlahy a vaše věci se ve mně převrací, začnou přemisťovat změní polohy dají vzniknout novejm skupenstvím... až tam se prodřu mokrým hadrem, co líbá zápěstí co mě donutil na kolena a vystavil vašim pohledum... jen se dívejte na poníženou vy který jste ztratili stáda vy bojovníci chá - s vašima tvarohovejma oštěpama - copak už si to neumíte ani udělat jinak než myší? - a sissi - ta poletavá stránka, posvátná ryba, co se dvojí slejvá v jedno moře a je mořem - moře jí pojídá, jako já svý děti a když ji chcete chytnout za ocas, co vábí leskem, sama vyklouzne; jak vás nenávidím: toužím vás ponížit tak moc, jak jste mě nikdy nepochopili... jak jste mě prodřeli na dřeň zvířecích podlah na kterejch jste jednou kdysi před věky ztratili pot a prolili tekutinu, co je vám nejdražší - myslíte si, že vám za ní budu každý ráno znovu připínat bejčí rohy vítězství? – ach, králové, prasata... na podlaze si mě vemte a hadrem mi zacpěte hubu, nemám přece já sedmibolestná ach mozek co by mě učil bránit se... vás vytírám, bachaři... a kdo je fortune, ten sráč, co se nikdy neuměl postavit? vylez mizero, změříme nenávist... do dna, osude - -  když mi věříš... spánembohem, řekla babička a zase usnula a pak v nemocnici otevřela oči a zeptala se, jdeš do práce? a je doma kočka a pejsek a krmíte slepice a... a... a...? ...tak to je dobře... už jsem načisto pitomá... nalej mi trochu vody, nechci čaj, vodu mi nalej... studenou vodičku, tu já moc ráda piju... ruka se jí třásla, jako se jí nikdy netřásla, a zase si položila hlavu na poštář a ... tak spánembohem a zavřela oči a to bylo naposled; a poprvé, co jsem jí dal pusu na čelo, babičko - - ale to už jen trochu pootevřela oči a zase je zavřela a víc nevím, víc nevím, protože jsem zavřel dveře a šel jsem pomalu a šel pomalu červnovou saharou, u hasičárny jsem si koupil nanuka a v kopci kousek od domu, kde bydlí Nina, jsem ho slízal - a víc už nevím, protože druhý den odpoledne už byla ta nemocniční postel prázdná a sestra nám dala igelitovou tašku s oblečením a hůl a boty a Máša se ptala: to teď budu moct tyhle boty nosit, že jo, když babička umřela? - pálí mě oči a můj opthalmoseptonex má čtyři roky po expirační lhůtě, ale myslím, že bych to s ním eště mohl tenhle a příští rok vydržet a jestli kdy chcípnu, tak v červenci nebo v červnu za nedělního poledne, pětačtyřicet na slunci a já budu zrovna někde na slunci a eště se pokusím zařvat do toho termonukleárního repráku, že vám seru na tohle krásný počasí, já se prostě nebudu opalovat, vy optimistický kundy...!! - a lid rozhodl všelidovým hlasováním o vstupu republiky do unie evropské a vzhledem k tomu, že největší aplaus na slavnostním koncertě vzbudila včelka Mája v podání Karla Gotta, bude náš senilní národ pro spojené státy evropské tou pravou vzpruhou... ale prrr, do všech kovbojskejch koní a divokejch klobouků - já svůj život neprožívám, já se na něj jenom dívám...!