Leží tiše, třeba spí,

zpod víček utíká sen.

Dýcha tiše, třeba ví,

jsem tady a píšu mu báseň.

Zlehýnka jako ptačí našlápnutí

vkradu se pod kůži

zaseknu, zakousnu,

zůstanu chvíli stát,

aby ještě nevěděl, že chci zůstat navždy.

A pak až odejde, sbalím si raneček,

víčkem popoženu slzu z oka,

aby zmizela do neznáma

a půjdu

ztratit se v davu.

Co to je, co cítím?

Šimrá to u srdce a svírá duši

a černočerná tma rdousí naděje,

které tady přede mnou

na papíře

ztrácejí glanc.

A možná, kdyby přislí jiní,

nám už nic nezbude,

dáme si všechno a zpátky si vezmeme víc.

Sobecky, krutě ...

... utíká do sna ta léčka

mazlivá, nedočkavá,

aby už nebylo pozdě

na cestu ven.