Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Sobota 16.11.
Otmar
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
  Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Fragmenty
Autor: annandale (Občasný) - publikováno 12.3.2006 (17:11:33)

Tvář

 

Město se řítí ulicema a já se dusím.

Doktor nastaroval počítač a hledal lék na moje nosní dutiny. Lékárnu mi zavřeli před nosem. Hledám jinou.

Samý semafory a lidské masy protékající mezi popojíždějicími auty. Podvečerní hlavní třída ulepená od smogu, potu, vyčpelý moče, nedopalků a pachu tuků z take away. Adolescentní Asiati oděni do pestrobarevných cetek na sebe pořvávají a motají se chodníkama. Nevnímají. Herna otevřená do ulice bliká a automaty zhovadile ječí, dvě holky na boso skákají po neonove šachovnici jako šílený a  vlasy jim permanetně cákají ve vzduchu, “Ježíš miluje mě i tebe”, zachytí se mi v očích, naškrábáno na kartonu, já ale pospíchám.

A při tom se musím pohledem vrátit, něco mi neštymuje. Něco tam bylo, kromě toho nápisu. A pak mě to praští, až na druhej pohled… ty oči, ta tvář...  

Sedí na dece u popelnic. Drobnej a bos a už na dálku čistej. Magnetický oči, mohla bych se do nich dívat celou věčnost, ale ja pospíchám, nebo mi zavřou, a tak vůbec… nehodi se civet takhle na žebráky. Jdu dál, ale stejně to cejtím v zádech. A v mysli dál nesu obraz tý tváře. Ještě je tam, živá, ještě ji můžu vidět, aspoň na okamžik. Nutí mě otočit se.

A málem se leknu. Pořád se na mě dívá… ne na mě, ale do mě. Očima na mě mává a směje se, teď o něco radostněji, jako že ho snad konečně poznávám. Světla a ryk ulice se utišuje, a to nejdůležitější je teď tam, u těch popelnic.

A už nevím, jestli je to z mojí vůle, že se moje nohy obrací, cejtím mravenčení po celým těle, něco tam je, kolem něj a v něm a teď i ve mě a musím se tam vrátit. Jsem si jistá, že nikdo nás teď nevidí, nevnímá. Dotýkám se jeho ramene, když mu dávám něco do krabice,  bože jak je to málo, a přesto to stačí a smějeme se oba. Odkud tě znám? Já teď nemůžu, pospíchám do lékárny, víš. A on ke mě vzhlíží od země, pohublá tvář děkuje, směje se štastně jak batole, koupá se v něčem, co já už dávno obvykle nemám, a prostě ví.

Pořád mám tendenci se otáčet, i když už dávno zmizel z dohledu a mrakodrapy v sobě začnou zrcadlit ocelově kalné nebe. Stmívá se a zvedá se vítr  a lékárnu už dávno nehledám.

 

Tunel

Až tunel pod hlavní třídou mi zvolňuje krok. Kráčím středem, konec v nedohlednu, chráněná ze všech stran před roztříštěností města. Schoulená v tom tubusu vidím a slyším líp. Prsty a dechy pohroužené do vlastních rytmů, melodie  píšťal, strun a dřeva se v prostoru v jistých bodech prolínají v halucinogenní kakotonii, nořím se do ní a zase vynořuji spolu  s mými kroky.

Neházím do plechovek lemující zdi, jen oči a uši mám dokořán a oni jsou rozesetí podél cesty, můzou políbení, hrají špatně, ale cítí se dobře, nebo aspoň líp, jejich duše se vznášejí ve vlastních melodiích, který je drží nad tím vším balastem a chtějí se o to podělit.

Procházím skrz přízraky chodců, zkrz unavený oči, povolený kravaty, upocený makeupy, tukový polštáře, a při tom větřím jak vlčice na lovu, jako ostříž těkám. Lovím kousky sebe a co nepotřebuju, nechávám spěchat dál. Pořád se potřebuju skládat dohromady. Dneska ale lovit nemusím, jsem celá i tak, od té chvíle, co jsem spatřila tu Tvář.

Dneska lovit nemusím, beztak je dneska všechno úplný a dokonalý, včetně mě. Hudba a obrazy na zdech, ty otisky snažení uniknout z hmoty kumulující v týhle skulině města nemají chybu. Dneska mi andělé krouží kolem hlavy a zase znova si odpouštím všechny blbosti, co jsem kdy udělala.  

Krysa se mihla v žlábku podél stěny a Číňan o ní nemá ponětí, sukovitými prsty brnká na mandolínu a s přivřenýma očima vyzařuje do prostoru svoje něžný sny o hudbě.   

 

Nádraží

A pak následuje už jen nádražní oprýskaná, idustriální funkčnost. Prostor skřípajících želez a madel vyblýskaných miliony rukou. U vchodu do supermarketu se lidi přehrabujou v haldě pomerančů, dlouhonohá holka kříží nohy, přešlapuje a s pláčem na krajíčku prosí zaměstnankyni v uniformě, aby jí ještě na chvíli otevřela toaletu, nebo to tam pustí. Otáčím se a ne sama. Tři policajti s naditými opasky zvolna přicházejí ošetřit situaci, vybavují se v poklidu s toaletářkou, krčí rameny a koukají se na holku jak přešlapuje, svíjí se a škemrá, nestydatě a bezbranně. A ta paní od záchodů, konečně už taky důležitá,  vysvětluje cestu k jinýmu hajzliku, podle objemu gestikulace to bude dlouhá cesta, holka se rozječí, proč ten záchod, do pekla, nemůže na minutu odemknout… 

Uvolnila se mi pravá nosní dírka, to je nádhera, druhá půlka světa je odblokovaná. Václav zvedl telefon. Mluví jako obvykle lehce nostalgickým tónem. Sedí doma a měl už pivo.

Dlouhonohá letí halou jak šíp, oříškové vlasy za ní vztekle poskakují. Toaletářka byla  neoblomná, močit se může do devíti. Policajti akci rozpustili, veřejné pohoršení se nekonalo.     

Na automatu nemůžu najít Hornsby, vždycky tam byl a teď ne.

“Eh, here,” thanks. Holka s klukem a s báglem se na mě usmívají, jakoby by snad nikam nepospíchali, centy a lístek s rachotem padají do žlábku, poloprázdné schody, obsazené lavičky, lidi mi věnují pohledy o něco delší než je obvyklý. Netuší, že jsem potkala toho žebráka, že jsem šla tunelem, a dneska už nelovím. A taky už zase dýchám na obě, aspoň na chvíli.  Vlak otvírá dveře, sedám si po směru jízdy.

Tma a uměle osvětlené domy, stromy, lidi, pohyby usekávaný okýnkem vlaku a Rob se odvčera neozval. Tenkrát na návštěvě u pátera ji najednou obejmul kolem pasu, a do ticha udělal pár tanečních kroků, obvod erotogeních míst po jejím těle se náhle sepnul.  Odstrčila ho. Jeho sebevědomá nenucenost a špinavý nehty u nohou ji odrazujou. Páter nic neviděl, nalíval pomerančový džus a  Rob se pošetile bavil. Myslel si, že ho odstrčila ve své cudnosti, myslí si, že je to jenom otázka času, blbec. Ne, Roba nikdy nebude milovat, ani s ním spat, uvědomila si znova a pocítila zklamání. Je lepší, že nevolá.

Ženský hlas dole ječí na svý děti aby si sedly na sedačky. Aby si ale vážně sedly na ty sedačky. Aby si doprdele konečně sedly na ty svý prdele. Má hlas a přízvuk jako Angela.

“Im hungry,” kontruje nevzrušeně dětský hlas a ten ženský zvyšuje vibrace. Japonské babičky ve zdravotních sandálích se vyklánějí do uličky a usmívají se. Taky se vykláním, ale moc toho nevidím. Všichni se nenápadně vykláníme a usmíváme se. Já ale pořád nic  nevidím a tak jenom poslouchám.

Ulice je divadlo. Všichni jsou herci a diváky zároveň, říkala tenkrát v Praze na poradě. Byl podzim a ve vzduchu první ročník Street Artu. Nebo to říkala Markéta?

Dítě křičí. Máma ho přitlouká hřebíkama k sedačce. Za kolínka a za žebírka. Krev crčí. Nikdo ani nedutá. Jenom já tam nevidím.

 

Václav

Egypťan v taxíku se usmívá jako měsíček. Venku je tma.

Nelson Street is close to community center.” Taxikář odmítavě vrtí hlavou, žije tady už čtrnáct let.

“Here, on the corner,” přesvědčuju taxikáře, když míjíme community center. Taková  bouda z papundeklu a kolem barevné průlezky.

Vrtí hlavou a shovívavě se usmívá. “Trust me.”

Dvanáct dolarů jemu, vizitka mě. Úsměv, good night.

 

“Že nezakřičíš,” zámek cvaká, síťové dveře proti komárům, dřevěné dveře, hubená ramena a shrbená záda, smějící se vějířky kolem očí a v nich skomírající jiskry rebela, už žádné ohňostroje, ale lehke odlesky dávných piklí. Jednou z něj bude stařeček jako věchýtek, důchodce s kreditkou a digitální kamerou, občasný turista ve své vlasti.

Strom rozeklalý dvěma životy, jedním nastoupeným a prožitým TADY a tím druhým, přeraženým a nedohojeným, TAM.  

“Já křičela. Tady máš číslo na taxika, až zase budeme chtít vyrazit na večeři.”

“To je ten, co pro nás minule nepřijel,” vtipkuje Václav.

Seděli před domem a čekali, on vyprávěl o místě, kam trpělivě přesazoval kořeny. Plácek s několika státními domky postavenými do kruhu, atavistický pokus moderní společnosti o vytvoření kmenové pospolitosti.  Tady vedle mě bydlela narkomanka, jednou byla tak zoufalá, že jsem ji odvez k dealerovi, dal jí prachy a odvez ji zpátky. Takovou holčičku s kudrnatýma vlasama měla. Seděla vzadu v sedačce. Támhle umřela jedna na rakovinu a manžel se půl roku na to oběsil. Dvě pubertální holky po nich zůstaly, jednu jsem od tý doby neviděl a druhá se vdala tady někde kolem. A támhleta od naproti má chlapa už deset let v base. Kápo ambervalskýho gangu, zastřelil asi dva lidi nebo kolik, jí bylo asi dvacet a jemu o dva víc.

Kokatoo přistál na okapu a rozeřval se. Volali na centrálu asi po třetí, taxík nejel už hodinu, byl pátek, bary kolem obchodních center se plnily. Sem noční kravál obchodních ulic nedoléhal.

A pak okap ztich, nebe bylo osypaný démanty, nová generace sousedů ukázněně zalezla a ladila televizory a taxi stále nikde. Šli domů pustit si Pelíšky.   

Seděla jsem na tom tenkrát s mámou v Lucerně, když byla na návštěvě v Praze. Když šly závěrečný titulky, byla potichu jak pěna, taková ztracená v tom všem jako by se  probouzela ze sna. “To bylo chvílema úplně jako kdybych se vrátila do tý doby,” vyřkla  nakonec jedinou větu když se soukala do kabátu, a pak už neříkala nic, zavřela se do sebe, jak byla zvyklá, nechala se pokorně vést mnou v cizím velkoměste, tom těkavém kolosu, který ji chtěl rozdrtit. Ten mámin prostý výrok ji sevřel u srdce. Doba byla cynická a surová na tak bezelstné věty. Měla by mít mámu víc ráda, měla chuť ji obejmout, ale neudělala to. Mlčky ji doprovízela až na nádraží a zoufale přemýšlela, o čem mluvit.    

 

Jak bylo v Praze

“Jak bylo v Praze?”

Pavel odklepává kafe do hrnku s nápisem Pozdrav z Chrudimi a vypráví. Podívala jsem se nahoru na kuchyňskou linku a bylo to tam pořád. Nechápu, že s tím může tak klidně žít. Dělat kafe a mít to tam.    

“Dobrý. Ale stejně jsem se tam cejtil divně. Drahý, samej turista… Sem šel za mým nejlepším kamarádem, co tenkrát měl zdrhnout s náma, ale na poslední chvíli si to rozmyslel, protože tam nechtěl nechat mámu samotnou. Zvonim dole, na balkon vyleze ženská a ptá se co chci, tak řikám, Lojza je doma? A vona že v práci. A co chcete, ptá se vona, tak se naštvu a řikám, kurňa to už mě Lenko nepoznáváš? Tak chvíli kouká, pak se plácne do čela a začne vřískat jéžiši kde se tu bereš a volá starýmu do práce aby hned přijel. Za půl hodiny byl doma a řiká, jéžiš to seš ty, já už se lek, že naše bába konečně natáhla bačkory.

“Jak jako… natahla bačkory?” Čekaj na dědictví, představ si to. No… a pak sme šli ke Kohoutovi, ale já se tam za chvíli nudil, voni se bavěj pořád jenom vo penězích a co bylo v televizi, co kdo má, a nemá, a co já s tim, když v tom nežiju.

Pak chodim ulicema a fotim si to, čeho sem si dřív ani nevšim, protože to bylo normální…

 



Poznámky k tomuto příspěvku
D.K (Občasný) - 12.3.2006 >
Body: 5
<reagovat 
MiKa (Občasný) - 12.3.2006 > zatím to jsou opravdu poznámky - něco se mi líbí - třeba kusy z nádraží - ale jako celek pro mne zmatečné, mám dojem, že by ten materiál chtěl začistit
<reagovat 
 annandale (Občasný) - 15.3.2006 > MiKa> diky...
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je jedna + čtyři ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter