Odpoledne se skláňelo k večeru a poslední paprsky se prodíraly kolem nepočetných duhových listů na stromech vrhajíc zvláštní dlouhé stíny. Pod nohami mi hlasitě prozpěvovalo tisíce bratříčků a setřiček, co se již na větvích stromů udržet nedovedly, svou šustivou blues. Byl to opravdu příjemný pocit toulat se městem pokrytým barevnou peřinou.

Mé kroky, jako již mnohokráte, vedly na průzkum chodníku vedoucího v těsné blízkosti vlakového nádraží. Stálo tam takhle s otevřenou náručí, pro každý vlak, již desítky let. Stejně tak jako nespočet dalších vlakových přístavů prošla i naše nádražní budova jistou modernizací, které se však nepodařilo zakrýt vzpomínky a osudy lidí, zarytých hluboko pod povrchem snadno viditelných věcí. To místo mělo svůj půvab a kouzlo.

I já jsem sem přišel znovu objevit tu pohodu, kterou jsem tu vždy nasákl od hlavy až k patě. Posadil jsem se na lavičku pod obrovskou vrbou, která v lehkém vánku pohupovala svými dlouhými haluzemi v jakémsi podivném tanci. Ta vrba tu stála už když jsem se narodil, ne že by to snad byla kdovíjaká zažloutlá minulost, avšak já se pod jejími větvemi citil vždy v bezpečí. Věděla i viděla toho opravdu hodně, tiché i hlasité hádky, dlouhé loučení, slzy stekájící po tvářích krásných dívek zrovna tak jako po zdanlivě kamenných tvářích chlapců, kradmé doteky, nesmělé i vášnivé polibky a mnohé další mnou opomíjené skutečnosti.

Lavička byla dřevěná a jěště stále vyhřátá odpoledním sluncem a tak jsem velice brzy zapoměl na všechny problémy, které jsem si přinesl sebou. Tiše jsem seděl a pozoroval to hemžení lidí a vlaků. Co chvíli se ozvalo chraplavé "na druhou kolej přijíždí spěšný vlak 1894 ze směru..." anebo "omluvte prosím zpoždění vlaku..". Jak jsem tak seděl a pozoroval dění kolem, objevila se mi v hlavě myšlenka, že můj život je vlastně jako takové nádraží. Příbuzní, přátelé, lásky a tak vůbec se objevovali a zase mizeli. Některé mě zkušenosti jen projížděli jako rychlíky napříč Evropou, jiné nabrali zpoždění i několik let.

Vzpoměl jsem si na jednu z nich. Přijela náhle jako jeden nejmenovaný rychlovlak a zrovna u nás se její dieselové srdíčko polámalo. Strávila u mě skoro tři roky a za tu dobu mi ukázala jak je snadné zahřát u srdce stějně jako zasadit sémě pochybnosti. Její hřejivou přitomnost jsem cítil ve chvílích naprosté euforie i trýznivé bolesti. Ukazovala mi jak se můžu těšit ze života a pomáhat vesele ostatním. Avšak já si ji přál svírat čím dál častějí a po delší dobu. Vázal jsem ji k sobě pevnými obručemi, nehledě na to jak byla křehká. A proto se stalo to čeho jsem se bál nejvíce. Začala se mi ztrácet.

Ač jsem se snažil sebevíc, svou cestu do zahrady štěstí jsem nechal zarůstat plevelem a nyní jsem už nedokázal najít správný směr zpět. Kola skřípala a létaly jiskry. Jednou se objevil šikovný mechanik a svými nástroji se začal starat o zlámané srdíčko mojí lokomotivy. Stále více bylo znát blížicí se odjezd. Práce byla dokonána. Stáli jsme na spoře osvětleném nástupišti, já a ona. Kolem nás se povalovaly kufry vzpomínek a já se se slzami v očích loučil. Zavazadla byla naložena a šikovný mechanik pomalu uvedl mojí lokomotivu do pohybu. Zrychlil jsem krok a doufal, že se jěště zastaví a zůstane se mnou. Ona však stále zrychlovala v opojení z rychlosti vláčela své vagónky plné zavazadel minulosti. Běžel jsem podél kolejí a moje plíce hrozily roztržením. Najednou jsem zakopl a upadl. Když se mi podařilo se konečně vydrápat alespoň na kolena, její poslední vagónek právě mizel v zatáčce. Slastně zahoukala a byla pryč. Byl to vlak mojí lásky.

Ze zamyšlení mě probudil chlad a okolní tma. Nevím jak dlouho jsem tam seděl, ale občas se mi to takhle stává. Cítil jsem se odpočatý a pln sil k dalším tápavým krokům životem. Zvedl jsem se z lavičky a vysypal poslední zbloudilé vzpomínky a vyrazil k domovu. Brzy se zase vrátím a budu čekat svůj vlak naděje a zatím rozhodně nebudu litovat, že život jde dál.