Za svítání u bran Ráje
Tvé dlaně
semknuty ve špici
a polonahé ve vysokých tónech,
které jenom Bozi a šelmy slyší,
vzlétají hříšně s podvazky kolem hlavy
a leskle opodpatkovány
z náměstí plném spících
a narub poočených kostelních boků,
plachtí jen tak mimochodem,
naivně od sebe
a nenápadně zase k sobě
a kdesi v Záluní,
kdy už nevěře milenky nevěříš,
povívají nenápadně a bez hlesu zase blíž,
až hormonálním jambem zase k sobě,
halasně jako pávice,
co chtěly plachtit
do záhrobí bez rajek a knírů omočených slastí
a vzmohly se jen na přelet /cukrů,cukrů/
z baziliky
pod náměstím,
z místní polohlasné němoty
pod peřinu hokynáře
Těsnoty.
A pak, když přistávaly,
slétaly se z výšky, z teček
až k velikosti vlastní viny,
vpity do sebe jak Barrandién s trilobity,
kteří na lásku už nevzpomínají…
Promačkávám ti duši a tělo.
Svítá…
provoníváme se k ránu a
duševně jednostranné zvony
zhrouceny odlitým zvukem do sebe
zaleknutě poklekly.
A prosili ,
Aby se už nikdy nepootevřely,
aby to už nikdy neskončilo…
Nebo, ať to konečně začne,
všude samá košatá barevná jablka
k nakousnutí
a jenom jeden strom,
místo hada nekonečný soudek…
Dopadlo by to jinak,
protože bychom byli opilí, nečeští a nazí…
|